Měl jsem šest let, když jsme se dověděli, že dědeček z maminčiny strany
umírá na rakovinu. Bylo to v době, kdy tato nemoc byla téměř 100%
smrtelná. O tři týdny později dědeček zemřel. Máma byla sama nemocná a když se
ptala lékaře, zda může jet na pohřeb, řekl: "Můžete. Ale v tom případě
si dejte vše do pořádku, protože za tři týdny budou pohřbívat vás!"
Maminka na pohřeb nejela. A dlouhé roky ji to potom trápilo.
Dnes chci přemýšlet o tom, jak se sami můžeme vyrovnat se smrtí člověka, který patřil do okruhu naší nejužší rodiny. Nejčastěji je to naše dítě, životní partner nebo rodiče. Bez ohledu na to, zda jsme, nebo nejsme věřící, taková ztráta vždy moc bolí. Podívejme se na pět zázračných slov.
Smíření je první zázračné slovo. Často děláme chybu, si nechceme připustit, že naše dítě zemřelo. Říkáme si, že se nám to jen zdá a až se probudíme, zjistíme, že je to jen sen. V prvním článku jsem citoval krále Šalamouna, který napsal: "Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas. Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat..." (Bible, Kazatel 3) Proto, když do mé rodiny vtrhne smrt, musím se s ní smířit a přijmout ji jako realitu, která se mi sice nelíbí, ale prostě je tu.
Druhým zázračným slovem je odpuštění. Setkávám se s lidmi, kteří po smrti svého blízkého stále někoho obviňují. Boha, který za to může, protože nezasáhl. Lékaře, protože nestanovil správnou diagnózu... Obviňování druhých (nebo sama sebe), ještě nikomu nepomohlo. Naopak, prodlužuje naše trápení a ještě zvyšuje bolest, kterou cítíme.
V roce 1993 dva mladí černoši zabili v JAR dívku, která do jejich země přijela z USA dohlížet na svobodné volby. Soud je poslal na 18 let do vězení. Rodiče zavražděné Amy Biehlové prodali svůj majetek a odjeli do země, která jim vzala jejich dítě. V JAR založili nadaci, pomáhající mladým lidem z ulice. Když dosáhli po čtyřech letech udělení milosti pro oba vrahy, přijali je do své nadace.
Když jsem v novinách viděl fotografii dvou vrahů a matky jejich oběti, obdivoval jsem tuto ženu. Když už nemohla projevit svou lásku dceři, věnovala ji záchraně dvou kluků, kteří by jinak "rostli pro šibenici". Tím třetím slovem, bez kterého je život jen živořením, je láska. Naše srdce potřebuje nejen vnímat a přijímat lásku. Potřebuje ji i dávat. Proto bychom se po smrti blízkého člověka neměli uzavírat sami do sebe. Měli bychom se podívat okolo sebe a najít někoho, komu můžeme věnovat kousek své lásky.
Ale to už jsme u dvou posledních zázračných slůvek. Služba a společenství. Když pomáháme druhým a nejsme při tom sami, ale máme okolo sebe lidi se stejným problémem, brzy zjistíme, jak se naše srdce rychle hojí. Jistě, jizva zůstává, ale bolí stále méně.
U nás ve Frýdku už nějakou dobu funguje Dobrovolnické centrum o.s.ADRA. Setkal jsem se v něm s ženou, která se před časem rozhodla, že tam zajde a poprosí, aby jí byl přidělen dobrovolník. Když slyšela vyprávění o mladých lidech, kteří se snaží pomáhat zvláště starým lidem, rozhodla se k nim přidat. Dnes říká, že jí tato služba druhým uzdravila. Najednou má jistotu, že ještě může být užitečná pro společnost, ve které žije.
Pokud jste věřící, pak pro Vás je tu ještě šesté SLOVO a tím je Bůh, "uzdravuje ty, kdo jsou zkrušeni v srdci, jejich rány obvazuje." (Bible, Žalm 147) Všem Vám, kdo bojujete se ztrátou svého blízkého, přeji, aby bolest pomalu ustupovala a místo ní přicházela radost z toho, že svou lásku můžete věnovat někomu, kdo jí právě potřebuje. (Dnes se za Vás všechny modlím.)
Příště se zaměříme na to, jak můžeme pomáhat lidem, kteří právě prožívají těžkou nemoc a smrt svých blízkých.
