Už jste se někdy ocitnuli byli v situaci, kdy jste měli pocit, že je to váš konec? Pak možná pochopíte, jak jsem se cítil, když jsem ve svých dvaapadesáti letech ve Vysokých Tatrách poprvé v životě vystoupal na Rysy a pak, po náročném výstupu, najednou seděl v nadmořské výšce 2499,6 metru.
Tomuto krásnému tatranskému vrcholu jsem se dlouho vyhýbal. Vlastně ani nevím proč. Možná byly Rysy v mé mysli podvědomě spojeny s masovými výstupy svazáků na počest soudruha Lenina, kterého jsem nikdy moc nemusel.
Ať tak, nebo jinak, letos jsem se rozhodl to změnit a vzít tuto horu na milost. Po čtyřech dnech, kdy jsem vyrážel na různé túry (jedna z nich je popsaná v článku Pomalu se tu s tím loučím), jsem v pátek s osmi mladšími kamarády vyrazil vlakem do stanice Popradské pleso. Dál jsme pokračovali pěšky.
Obdivoval jsem krásu okolní přírody a snažil se držet krok s ostatními. Chvílemi se mi zdálo, že na tom nejsem tak špatně. Ale když jsme se dostali k místu, kde jsem si musel pomáhat nejprve řetězy a pak lanem, uvažoval jsem, že se vrátím.
Nakonec jsem tomu pokušení odolal a stoupal dál. Třikrát jsme procházeli místy, kde jsme se museli brodit sněhem. Nakonec jsme po necelých třech hodinách seděli na vrcholku Rysů a cítili zvláštní úctu před tou krásou okolo nás.
Ve chvíli, kdy měl přijít pocit vítězství, na mne padl splín. Měl jsem pocit, že už nemám žádné síly a dolů nikdy neslezu. V nohách najednou dosud nepoznaný zvláštní třes. Měl jsem strach, že když se postavím, nohy mne neunesou a já spadnu dolů, ke všemu ještě na polskou stranu.
Asi je vám jasné, že jsem se nakonec postavil a pomalu, velice opatrně sestoupil dolů. Byl to zvláštní zážitek. Poprvé jsem se setkal s tím, že mne neposlouchalo mé tělo. Vzepřelo se a nechtělo poslouchat.
Chvíli jsem přemýšlel i o tom, že to byla pomsta hory za to, že jsem se jí vyhýbal jen proto, že byla v minulosti proti své vůli zneužívána k politickým účelům. Když jsem se pak na vrcholy Rysů opět díval zespodu, měl jsem pocit, jako by mi hora říkala, že naše skóre je srovnané a že se těší, až přijdu příště...
Po návratu domů jsem se dověděl, že v posledním týdnu ve Vysokých Tatrách spadli tři Češi. Chybělo málo a mohl jsem být tím čtvrtým. Ve zprávách by se objevila zmínka: "Čech, 52 let, přecenil své síly při výstupu na Rysy. Zaplatil za to životem." A možná i vy byste si v duchu řekli: “Blázen starý, měl to ve svém věku zapotřebí?“
V té výšce 2499 metrů nad mořem mi hora ukázala mou skutečnou "velikost". Ve srovnání s okolními skálami jsem si připadal jako malé zrníčko písku. Dostal jsem malou lekci o tom, že v životě jsou hodnoty, které je dobré respektovat. V době prázdnin a dovolených, kdy zvláště my, muži, máme sklon se předvádět, je toho respektu potřeba dvojnásobek. (Střípky nejen z prázdnin 5)
