Pánové, už jste někdy něco podobného slyšeli? Pokud ano, jak jste se cítili? Určitě to není nic, co byste vyhledávali.
A co teprve, když to o vás řekne nebo napíše žena?
Tahle „velikost“, nebo možná spíše „malost“, je téma, které trápí hlavně dospívající kluky. Zvláště, pokud je pro ně sexualita téma, kterému se učí jen na ulici.
Nedávno zde toto téma otevřela kolegyně, která si prostřednictvím připravovaného románu vyřizovala účty s několika blogery a diskutéry, kteří jí nejsou sympatičtí. Trochu pozměnila jejich jména, aby pak Markétka, hlavní postava jejího nového románu, na jednoho z nich hystericky řvala: „Máš ho malýho...“ Pár obdivovatelů a obdivovatelek za to spisovatelku odměnilo dlouhotrvajícím potleskem ve stoje.
Opusťme teď hysterickou Markétku a zkusme se podívat na tu „malost“. Jak už jsem zmínil, trápí hlavně kluky v pubertě.
Vzpomněl jsem si dobu, kdy jsem se nacházel v této fázi života. Do našeho oddílu tehdy přišel nový kluk. Po tréninku jsme byli ve sprše, když se najednou ozvalo: „Podívejte, jak ho má malého!“ Všichni jsme se podívali směrem, kterým ukazoval prst klučiny, který měl zato, že mu jeho „velikost“ dává právo zesměšňovat toho nového.
Chvíli nato do sprchy vpadl náš trenér, který to zaslechl. Posměváčkovi dal okamžitě pořádný pohlavek. Pak se obrátil na klučinu, který se tisknul ke stěně, aby nikdo neviděl, jak ho má malého: „Ty buď v klidu a kašli na tyhle blbé řeči. Pro každého šulinka se nakonec najde dírka.“
„A teď mne všichni poslouchejte“, pronesl. „Povím vám jeden vtip. A ne, abyste o tom říkali doma maminkám.“ Jakmile jsme se zklidnili, začal: „Tři chlapi sedí v sauně. Dva se občas závistivě podívají do rozkroku toho třetího. Po chvíli se jeden z nich osmělí a říká: ‚Teda, my ti závidíme. S tak velkým to musí být super!‘ Jeho odpověď je ale šokuje: ‚To já závidím vám. Mně, když se prokrví a ztopoří, tak potřebuje tolik krve, že se mi odkrví mozek a pak omdlím.‘“
Když dozněl náš smích, trenér se otočil na posměváčka: „Ty si dej bacha, abys neomdlel!“
Byli jsme malí a hloupí, tak jsme mu to věřili.
Potkávám lidi, pro které se z tohoto tématu stalo celoživotní trauma.
Mnohé ženy trpí pocitem, že mají malá prsa a pokud jim něco podobného ještě řekne nějaký trouba, je to pro ně ještě těžší. Možná by jim pomohlo, kdyby si uvědomily, že takové řeči většinou vedou chudáci, kteří mají sami nějaký mindrák a snaží se ho kompenzovat tím, že se vozí po „slabším pohlaví“.
Znám muže, kteří by nikdy nešli do sauny, protože by tam někdo mohl zjistit, že ho mají malého. Pokud jim to ještě řekne nějaká přihlouplá zástupkyně opačného pohlaví, tak se tohoto mindráku nemusí zbavit už nikdy. Většina z nich přitom patří svou „velikostí“ k průměru nebo k miniaturnímu podprůměru.
Děvčata, pokud máte strach, že je máte malá, vězte, že existují muži, kterým se líbí právě taková. Pokud se trápíte nadváhou nebo velikostí své zadele, jsou muži, jimž se líbí přesně takové boubelky.
Pánové, pokud se trápíte, že vaše chlouba má daleko k tomu, co vidíte v pornofilmech, buďte v klidu. Jak říkal můj trenér, i na toho vašeho se najde ta správná dírka. Jen je třeba to nevzdávat. A pokud budete mít krizi, vzpomeňte si třeba na Jiřího Langmajera, který by se nejspíš v pornoprůmyslu také neuživil a přesto říká: „Mám malýho pinďoura ale jsem šťastnej.“.
Nepatřím k těm, kteří by mohli hrát ve zmíněných filmech. Přesto i zásluhou mé manželky patřím v oblasti sexuality ke šťastným mužům, kteří si nemohou naříkat.
No a co s tou Markétkou a lidmi, kteří mají potřebu hystericky hodnotit „malosti“ těch druhých? Dejme jim svobodu poletovat na jejich koštěti. Možná jednou narazí na psychiatra, který je zbaví běsů, těch spouštěčů jejich hysterických záchvatů a oni pak zahodí koště a začnou hledat toho správného nebo tu správnou.
Pokud se tak stane, přejme jim, ať jsou v tom hledání úspěšní, aby se už nikdy nemuseli vrátit ke svému koštěti.
