Jako každý člověk, i Pavel občas sedí a přemýšlí. Uvažuje nad tím, jakým zvláštním způsobem Bůh naplnil jeho přání navštívit Řím. Už je tu skoro dva roky a ještě neměl možnost navštívit císaře. Přitom si tak přál, aby ho mohl oslovit podobně, jako mluvil s Herodem Agrippou, Felixem nebo Festem. V takových chvílích si Pavel klade otázku: "Podaří se mi to někdy?"
Pavel občas sedí ve svém bytě a oknem pozoruje dění ve městě. Protože je vězeň, nesmí opustit dům, ve kterém je ubytován. Veškerý kontakt s okolním světem má jen díky svým spolupracovníkům a hostům, kterých k němu přichází stále víc. Občas, zvláště večer, když nemůže spát, analyzuje svou dosavadní misijní činnost. Už dříve v dopisu do Korintu napsal: "Pohleďte, bratří, koho si Bůh povolává: Není mezi vámi mnoho moudrých podle lidského soudu, ani mnoho mocných, ani mnoho urozených..." (1)
Když tak sedává u okna a přemýšlí o lidech tam dole, klade si otázku, zda v tomto zkaženém prostředí může evangelium vůbec uspět. "Skutečně," říká si, "mezi křesťany, které znám, není mnoho mocných nebo urozených lidí. Evangelium přijímají spíše ti prostí. Má vůbec radostná zpráva o Ježíši v tomto městě šanci, když zde nemohu svobodně kázat?"
Možná si v té chvíli neuvědomuje, že ne vždy je třeba k oslovení druhých použít ústa nebo psát dopis. V mnoha případech hovoří daleko jasněji a hlasitěji samotný život člověka. Podobné je to i s Pavlovým vlivem v Římě. Vojáci, kteří ho hlídají, překvapeně sledují život člověka, který, přestože je vězněm, vypadá daleko svobodnější, než oni. Také úředníci, kteří občas kontrolují, zdali Pavel dodržuje stanovené podmínky, zjišťují, že je ten Žid něčím přitahuje.
Stále více lidí ví o tom, že v Římě žije muž, který rozdává radost a pokoj, přestože už skoro dva roky čeká na císařský soud. Jednoho dne Pavel prožívá zvláštní změnu. Dostává návštěvu z císařského paláce. Malá skupinka úředníků za ním ale nepřichází úředně. Prosí ho, aby jim vyprávěl něco víc o své víře.
Překvapený Pavel je zve dál. Počká, až se pohodlně usadí. Začíná tím, že se nejprve sám vyptává, aby zjistil, co vše už jeho posluchači o křesťanství ví. Zjišťuje, že vlastně nic. Začíná trochu zeširoka: "My Židé už dlouhá staletí očekáváme příchod Mesiáše, který nám má vrátit svobodu. Podle našich posvátných spisů se už ale tento Zachránce narodil. Jenže, můj národ ho nepřijal. Neodpovídal našim představám. Ježíš, tak se jmenoval, se narodil prosté dívce ve chlévě v Betlémě. Marie, jeho matka, v té době možná ještě nebyla vdaná. Nestudoval žádnou prestižní školu, jen se vyučil tesařem... Takže se nemůžeme divit, že ho naši duchovní vůdcové nepřijali a nakonec ho dokonce nechali ukřižovat. Jeho žáci ale začali šířit myšlenku, že jejich učitel vstal z mrtvých a odešel do nebe, kde sedí na trůnu jako král vesmíru."
Pavel sleduje nevěřícné úsměvy ve tváři císařských úředníků a tak začne vyprávět svůj příběh: "Vidím, že se usmíváte. Také jsem se tak smál. Dokonce jsem začal pronásledovat všechny, kdo říkali totéž, co nyní říkám já vám. Domníval jsem se, že to jsou jen obyčejní lháři. Vydal jsem se do Damašku, abych tam zajal členy této sekty a dovedl je před soud do Jeruzaléma, kde většinu z nich čekalo bičování a některé i kamenování." Pavlův hlas znovu na chvíli umlká. Na jeho tváři je vidět, jak lituje, že kdysi křesťanům tolik ublížil.
"Když jsem byl kousek od města, najednou se přede mnou objevila obrovská záře, která mne připravila o zrak. Proto i dnes nevidím moc dobře. Ukázal se mi vzkříšený Ježíš a já si najednou nepřipadal jako svatý a dokonalý, jako předtím. V jeho přítomnosti jsem si připadal tak zkažený, že jsem se bál, že zemřu. Ale Ježíš mi řekl, že se mám stát jeho služebníkem, který o něm bude vyprávět zvláště lidem, kteří nepocházejí z židovského prostředí."
Pavel vypráví a jeho posluchači pozorně naslouchají. Cítí, že Ježíš může zaplnit vnitřní prázdnotu, kterou už delší dobu pociťují. Přestože jsou bohatí, mají rodiny a dobré postavení, stále něco postrádají. Díky apoštolovi teď ví, že jim chybí důvěrný vztah s Ježíšem. Domlouvají se, že hned, jak to půjde, ho navštíví znovu, aby jim mohl vyprávět dál.
Večer Pavel sedí, dívá se z okna a jeho srdce plní nová radost. Děkuje Bohu, že může kázat i lidem, kteří bydlí za zdmi císařského paláce. Prosí, aby mu Ježíš dal znovu prostřednictvím Ducha svatého moudrost, pokud se znovu setkají.
Na dalším setkání projeví jeden z úředníků přání, aby byl pokřtěn. Cítí, že jeho skutečným pánem není císař Nero, ale Ježíš Kristus. Přidávají se k němu i další a Pavel potom může v dopise filipským křesťanům napsat: "Pozdravují vás i ostatní bratří, zvláště ti, kteří jsou z císařského domu." (2)
________________________________________________________________________________________________________________ (1)1.Korintským 1,26; (2)Filipským 4,22;
