Jeli jsme tehdy s kolegou na služební cestu. Pršelo, byl listopad 1987. Vyjížděli jsme po druhé hodině ráno. Avií to byl z Uherského Hradiště do Karlových Varů kus cesty a my tam museli být dřív, než ve dvě odpoledne zavřou sklad, ve kterém jsme měli zamluvené "podpultové" náhradní díly.
Nejdřív jsem podřimoval, protože jsem seděl na sedadle pro spolujezdce. Pak jsme si u Devíti křížů udělali zastávku na snídani. Chvíli jsem se prošel okolo auta a vlezlá sychravá zima mne nejen zahnala zpět do auta, ale i probudila.
Vydali jsme se znovu na cestu a začali si vyprávět. Nakonec jsme od fotbalu, politiky a hodnocení vedení podniku přešli na to, jak je to u nás doma. Když jsem skončil, Zdeněk mne šokoval, když prohlásil: "Tak to máš fajn. Já tu svou tchýni jednou asi zabiju!" A pak popisoval, jaké mají soužití s tchýní pod jednou střechou.
Z toho, co tehdy povídal, vyplynuly dva největší problémy:
1. Tchýně rozhodovala o všem
Tchýně rozhodovala o tom, kam pojedou na dovolenou, jaký nábytek si koupí za novomanželskou půjčku, kolik dětí by měli mít... Ale i o takových "maličkostech" jako je jídelníček nebo co s volným časem o víkendu...
2. Tchýně si myslela, že je poradcem ve všem
Nejen, že jim tchýně organizovala a plánovala skoro vše, co dělali. Také jim do všeho "imrvére kecala". Radila a radila a mladí se nikdy neměli šanci dostat ke slovu, protože podle Zdenka "ta ženská, když mluví, snad ani nedýchá".
Časem raději změnil zaměstnání a přijal místo řidiče, protože se těšil, že tak bude častěji mimo domov a alepoň na chvíli si odpočine od toho pekla, které doma s tchýní prožíval. Měl pocit, že se dostal do pasti, ze které není úniku. Manželství už dávno nefungovalo. Domů se vracel jen kvůli dětem, nechtěl, aby vyrůstaly bez táty.
O tchýních se vypráví různé historky a vtipy. V poslední době mne zaujal ten, ve kterém se chlap chlubí , že má ideální tchýni. Když se ho ptají, jak se to pozná, odpoví: "Ještě jsem neslyšel vtip, který by na ní neseděl."
Jsem rád, že jsem chlap a tak mi nehrozí, že jednou se sám stanu tchýní. Protože bych měl předpoklady pro to, abych se stal tou ideální tchýní, jako v té anekdotě.
Při své práci pastora se setkávám s podobným problémy ve vztazích mezi starými a mladými pod jednou střechou. Když o nich někdo začne mluvit, většinou už vím, jak to bude pokračovat. Téměř vždy je problémem snaha těch starších rozhodovat za ty mladší a radit, i když se mladí na nic neptali.
Rád vzpomínám na Katarínu. Také byla tchýní. Dokonce sedminásobnou. Všechny děti na začátku manželství bydlely doma. Přesto jsem od nich na Katarínu nikdy neslyšel ani jedno špatné slovo.
Když jsem s ní mluvil a ptal se, jak to dělá, říkala: "Je to těžké, ale jako matka jsem musela připustit, že mé dítě už je dospělé a musí se rozhodovat samo. A také jsem musela pochopit, že rada má smysl jen tehdy, když o ni ten druhý stojí. Takže radím, když se ptají. A mezi tím se za mladé modlím."
Zdá se to být jednoduché. Jenže praxe ukazuje, že ne každý dokáže dát dětem v jejich dospělosti svobodu k rozhodování. A ještě méně umíme správným způsobem projevovat svůj zájem a lásku tak, aby věděly, že jsme tu, kdyby nás náhodou potřebovaly.
Katarína už dnes nežije. Její jméno se dá přeložit jako "čistá" nebo "mravná". Myslím, že tahle tchýně svému jménu dělala čest. Doufám, že si na ni vzpomenu, až budu tchánem. Svobodu už jsem svým synům dal. Teď se učím radit, jen když se ptají. Zatím mi to moc nejde.
