Před námi je závěr čtyřicátého čtvrtého žalmu. Tento "žalozpěv" nám může být pomocí v době, kdy prožíváme těžké životní období, během něhož máme pocit, jakoby Bůh neodpovídal a nereagoval na naše modlitby.
V takových chvílích přichází na mysl různé myšlenky, otázky i pochybnosti. Člověk pochybuje o Bohu, jeho lásce i spravedlnosti, a nakonec začne pochybovat i sám o sobě a svém spasení.
Podobně jako Jób se také ptáme, kvůli čemu to vše musíme prožívat a kde je Bůh, když trpíme. Také autor žalmu přemýšlí, proč se děje to, čemu nerozumí:
"Bože, kdybychom tvé zapomněli jméno,
spínali své ruce k modle cizinců,
netrpěli bychom právem?
Před tebou není nic ukryto." (Žalm 44,21-22)
Pokud je Bůh takový, jak říká Bible, pak ví o všem, co prožíváme. Nic před ním není zatajeno. Ví o všem, co prožíváme. Proč tedy mlčí? Proč nám neodpoví na naše volání? Proč si připadáme jako trosečníci uprostřed nekonečného vesmíru?
Při čtení tohoto žalmu se mi vždy vybaví utrpení Židů v koncentračních táborech. Nakonec, posuďte sami:
"Pro tvé jméno vražděni jsme denně,
jak ovce na jatkách, jak pouhý dobytek." (Žalm 44,23)
Vybavují se mi "dobytčáky", kterými byli Židé sváženi z celé Evropy, aby pak jejich život skončil v plynové komoře. Šest milionů mrtvých z jednoho národa. Jen proto, že nesou Hospodinovo jméno. Hrůza.
Z dějin víme, že podobných pogromů prožili Židé během existence svého národa mnoho. Zvláště ve středověku byli častým terčem evropských panovníků, kteří potřebovali doplnit stav své královské pokladny. V takových situacích se pak nikdo nediví, když se z úst utlačovaných ozve:
"Hospodine, probuď se, procitni a vstaň už,
což jsi na nás navždy zanevřel?
Proč ses nám tak schoval, proč zavíráš oči?
Což naši porážku a útlak nevnímáš?" (Žalm 44,24-25)
Tahle žalmistova slova mi připomněla jednu situaci z dějin Izraele. Bylo to v době vlády krále Achaba. Na hoře Karmel se shromáždil celý Izrael, aby sledoval souboj, v němž na jedné straně stálo "čtyři sta padesát Baalových proroků a čtyři sta proroků Ašéřiných" (1. Královská 18,19) a na druhé straně byl samotný Eliáš, Hospodinův prorok. Neměli spolu bojovat lidé, ale jejich bohové. Baal a Hospodin.
Izrael měl přijmout toho boha, který zapálí připravenou oběť. První začali Baalovi proroci. Poskakují okolo svého oltáře, ale nic se neděje. V poledne se jim Eliáš začal posmívat: "Volejte co nejhlasitěji, vždyť je to bůh! Třeba je zamyšlen nebo má nucení anebo odcestoval. Snad spí, ať se probudí!" (1. Královská 18,27)
V tomto souboji zvítězil Hospodin. Myslím si, že Bůh neměl z Eliáše radost, když zesměšňoval víru druhých. Neměli bychom to dělat ani my.
Na autorovi čtyřicátého čtvrtého žalmu se mi líbí jeho vytrvalost. Prosí:
"Sraženi jsme v prachu, přišlápnuti k zemi,
na duchu klesáme a sami nevstanem.
Pozvedni nás, prosím, pomoz opět povstat,
vysvoboď nás pro své milosrdenství." (Žalm 44,26-27)
Přál bych si stejnou "modlitební vytrvalost". Bůh totiž nakonec zasáhne.
