Nedávno jsem zaslechl rozhovor dvou komunálních politiků ohledně zimní údržby chodníků. Ta přešla na města. Bavili se o tom, že je levnější zaplatit pojistku, než vlastní údržbu. Je tedy jasné, jak to v našem městě vypadá.
Dneska brzo ráno jsem šel pěšky přes lávku pro pěší, která vede nad rychlostní komunikací, procházející Frýdkem. Část chodníku je udělaná ze zámkové dlažby a pěkně to na ní klouzalo. Ještě, že je tam zábradlí, kterého jsem se mohl držet. U můstku byl zásobník se solí. Jenže, znáte někoho, kdo s sebou po ránu nosí lopatu?
O chvíli později jsem se vracel. Nějaký človíček právě nabíral sůl do obou dlaní a pak solil právě tu část lávky, na které to klouzalo. Než jsem k tomu místu došel, byl už pryč. Šel dál svou cestou. Vzpomněl jsem si na ty dva politiky. Co by si o takovém člověku řekli? Vždyť město je pojištěné. Tak co řešit?
Před domem, kde bydlím, je kus chodníku, ze kterého každou zimu odhazuji sníh. Díky změně zákona už to není moje povinost. Všímám si, kolik chodníků lidé přestali udržovat. Je to přece povinnost města, tak proč se starat?
Při odhazování sněhu mi jeden kolemjdoucí říkal: "Co blbnete, nechte to městu!" Pokračoval jsem dál a on se na mne díval jako na blázna. Podle něj jsem dělal něco, co nemá smysl.
Já to ale vidím jinak. Nechtěl bych, aby před mým domem někdo upadl a zranil se. Peníze nikdy nenahradí ztracené zdraví. A když vidím, s jakými problémy jdou třeba důchodci pro důchod nebo na nákup, tak chci, aby alespoň ten kousek před naším domem byl bezpečný.
Komunální politici, a nejen u nás ve Frýdku, vidí na prvním místě peníze. A teprve potom, pokud jim zbude na výplaty, vidí nás, občany. Pokud chceme změnu, musíme pro to udělat to, co je v našich možnostech. Třeba odházet sníh na kousku chodníku před naším domem, nebo jako ten človíček dnes ráno, vzít do ruky trochu soli.
Jsou to maličkosti. Možná nás někdo bude mít za blázna. Ale i taková maličkost může někoho uchránit před zbytečným úrazem nebo dokonce smrtí. Až se na mne zase někdo bude dívat jako na blázna, tak se na něho usměji a nechám ho, ať si myslí své.
