Sedávala za oknem každý den. Seděla tam ráno, když jsem šel do práce i večer, když jsem se vracel na privát. Sledovala lidi, kteří přímo pod jejím oknem čekávali na tramvaj.
Všiml jsem si jí až po pár dnech. To už jsem na novém privátu vyřídil všechny formality a můj život se zase dostal do těch všedních, šedých kolejí. Brzké vstávání, cesta do práce, šichta, cestou domů nakoupit, udělat si večeři a jít spát...
Ten její vrásčitý obličej za tím oknem jsem zaregistroval s několikadenním zpožděním. Seděl jsem v tramvaji a přemýšlel: "Co je na ní tak zvláštní?" Došlo mi to až druhý den. Usmívala se. Když se někdo podíval jejím směrem, usmála se na něj a jemně se uklonila. Jako nějaká dáma.
Po několika dnech jsem si dodal odvahu a zamával na ni. Její tvář se rozzářila ještě víc, než obvykle. Postupně se z toho stával takový náš ranní a podvečerní rituál. Ona se usmála, já zamával a protože jsem většinou dobíhal na tramvaj, tak jsem naskočil do zavírajících se dveří a jel do práce. Bral jsem ji jako svou babičku a dodnes si myslím, že i ona se na to mé zamávání těšila
Jednou ráno bylo místo za oknem prázdné. Nebyla tam ani večer, když jsem se vracel z práce. Pár dnů jsem ještě doufal, ale nakonec jsem pochopil, že tu její tvář už nikdy neuvidím. Byl jsem tehdy mladý a neměl jsem odvahu zazvonit u dveří jejího bytu a zeptat se. Škoda. Když jsem procházel okolo jejího prázdného okna, v duchu jsem si říkával: "Babi, ten tvůj úsměv mi chybí."
Od té doby uteklo skoro třicet let. Při své práci se často setkávám se starými lidmi. Mají své bolesti a trápení. Všichni by si na něco mohli stěžovat. Přesto jsou takoví, kteří vás vždy povzbudí a skoro vždy najdou důvod, proč se na vás usmát.
Až budu jednou tak starý, že už nebudu chodit, chtěl bych být takový usměvavý dědek, který bude sedět za oknem a usmívat na kolemjdoucí. Možná to v té chvíli bude to jediné, co budu schopný tomuto světu ještě nabídnout. A možná, až jednou umřu s úsměvem na rtech, bude někdo, komu ten úsměv bude natolik chybět, že se rozhodne usmívat místo mne.
