Začalo to děsivým probuzením ve 3:15 v pondělí ráno. Okamžitě jsem si vzpomenul na horor ve 3:15 zemřeš. Probudila mě velice nepříjemná bolest břicha. To bude vichr. Říkal jsem si při cestě na záchod avšak nic se nedělo. Co to je?
Půlku noci jsem protrpěl bolestmi břicha a hledáním irdinační doby svého praktického lékaře na internetu. Ordinovat měl od sedmi hodin. Abych nečekal dlouho dorazil jsem do čekárny už v půl sedmé a k mému úžasu jsem v ní seděl jedinný. Očekával jsem již naplněnou čekárnu postaršími lidmy, ale nikde nikdo. Asi v 06:50 přišla jedna starší dáma a zeptala se mě zda-li jsem poslední. S úžasem ve tváři jsem se rozhlédnul po prázdné čekárně a nakonec odpověděl že ano. Starší paní se spokojeně posadila na lavici a začala povídat a vyjmenovávat všechny své nemoci. Připadal jsem si vedle ní se svou bolestí břicha jako úplný simulant a tajně jsem dámu obdivoval že se všemi těmy jejími nemocemi stále ještě žije.
V půl osmé konečně vyšla sestra a zavolala si mě do čekárny. S nataženou rukou si odemě vzala posledních 30,- co jsem měl u sebe a pustila mě k doktorovi. Ten se mě zeptal co mě bolí a když jsem mu vylíčil co vše jsem měl na srdci otevřel encyklopedii a dlouze pomlčel. V hlavě se mi už honily nejčernější myšlenky když už si na mě doktor musí brát pomocnici. Nakonec mě položil na lehátko a začal prohmatávat břicho. "Bolí?" ptal se mě zatím co mi prohmatával břicho. "Ani ne". Po chvilce se trefil tam kam neměl. "Ááááá." zařval jsem a doktor se mě zeptal jestli mě to bolelo. Myslím že přes můj výkřik mohl poznat že to bylo to místo, ale přeci jen jsem mu potvrdil jeho odhad.
Nakonec sedl do otočné židle a začal přemýšlet. "To může být zánět slepého střeva, ale na to už jsi docela starý (je mi 23) nebo to může být, ale to asi ne" s napětím jsem očekával ortel. Nakonec jsem byl odeslán na chirirgii kde jsem byl také položen na lůžko, řádně prohmatán a když se doktor opět trefil ozvalo se staré známé "ááá". Vyfasoval jsem sanitku a odjel na urgentní příjem jedné nejmenované nemocnice. Přednostně jsem prošel příjmem kde jsem schytal několik nenávistných pohledů již čekajících "pacientů". Zhruba v půl desáté jsem dostal postel na lůžkovém oddělení Mostecké chirurgie a nechal si provádět několik všemožných odběrů krve. Na pokoji semnou leželi další 3 pánové a když jsem přijel ptali se mě jak v kriminále " s čím tu jsi?". "Se slepákem" odpověděl jsem. "No jo tak to tu budeš tak měsíc. Nejdřív ti to budou rozhánět ledem. To trvá tak týden. Když tě to přejde tak tě pošlou domů a až tě to chytne tak přijedeš znova. Pokud budeš mít štěstí tak vezmou dolů a tam ti to vyříznou." Ten pán mě opravdu dokázal podpořit. Nikdy jsem s ničím nemarodil. Nejhorší nemoc byla chřipka a teď mám ležet měsíc v nemocnici? Ani náhodou! Až přijde sestra hned se jí zeptám. Když sestra přišla řekla mi že nic neví a že se čeká na doktora. Vyšetření doktorem bylo taky moc fajn, ale k tomu snad jindy :-)
Okolo 12 hodiny přiběhla sestra že ať se jdu vykoupat že můžu jít každou chvilku na sál. Celé rodině jsem rozeslal sms že jdu na sál a odevzdal všechny cennosti sestře do trezoru. Po koupeli jsem dostal "anděla" a čekal v posteli. Musím říct že jsem byl trochu nervózní z nečekané operace a tak se mě chlapi pokoušeli rozptýlit. "Neboj dneska se se slepákem už ani nejezdí na sál. To tě odvezou na ošetřevno a tam ti to fiknou. Za 10 minut jsi tady.". Okamžitě jsme byl klidnější. "Někde tě ani nepošlou do postele hned na vrátnici ti to říznou a odpoledne jdeš domů", Já nechci být operován na vrátnici !! Můj strach z operace opravdu bavil celý pokoj. kolem 16:30 pro mě přišel zřízenec a odvezl mě na sál. Když jsem ležel na stole musel jsem vypadat jako 4 leté dítě. Oči vytřešetěné dokořán, dřevěné nohy a srdce v krku. Dost mě překvapilo že mě přivazují k operačnímu stolu to přece není normální to nikdy nikomu v Ordinaci nedělali !! a že bych si to rozmyslel a uprostřed operace odešel bylo nepravděpodobné. Anesteziolog mě uklidnil že to je normální a začal se mě vyptávat na vše možné, protože můj vystrašený výraz děsil asi i jeho samotného. Nakonec mi dal na obličej gumovou masku a já začal čekat na spánek. Z M*A*S*H, Nemocnice Chicago hope, Pohotovosti a dokotora House jsem věděl že po tom zázračném plynu okamžitě usnu. Zhluboka jsem nabral a začal čekat. Nic se nedělo, proto jsem nabral znovu. Zase nic. Nějak to na mě nepůsobí. Nabral jsem znovu a znovu. Už jsem dýchal 5x 6x a já byl pořád vzhůru. Můj dech už byl na rychlosti profi sportovce a já pořád nespal ! Zhostila se mě panika. Už chápu proč jsem byl přikurtován. Okamžitě bych odešel kdyby to šlo. Nad mou hlavu se nechápavě skláněl anesteziolog a sledoval mou paniku. Nervově jsem to nevydržel a do masky jsem řekl "proč nemůžu usnout?". Doktor mi řekl: "to je jen kyslík anestezii dostaneš do žíly". Já toho doktora nenáviděl !! Já tam jak idiot nabíírám vzduch na litry, abych už usnul. Šílim tam skoro už odcházim domů a on mi tam pouští jen kyslík?? Panika přešla v hněv. Najednou se ozvalo jdeme na to. "teď se vám začne motat trošičku hlava a hned usnete". Než jsem si uvědomil že se mi motá hlava byl jsem tuhej.
Probudeil jsem se cca po hodině a půl "někde. Nemohl jsem otevřít oči jak jsem byl oblblej narkózou, ale bylo to tam fajn :-) první co mě zajímalo bylo jestli jsem se při operaci nepočůral a sestra mě ujistila že vše bylo v pořádku. Tímto jí děkuji že mě ujistila ať už to pravda byla nebo ne jelikož takové ponížení bych nesnesl.
Ať si něktěří lidé říkají co chtějí o nemocnicích já jsem neměl sebemenší problém a musím říct že i sestřičky se ke mě chovali jako k vlastnímu.
Tento článek věnuji všem zůčastněným sestrám a doktorům, kteří museli snášet mé naléhání a odmítat mé úplatky za donešení jakéhokoli jídla v následujících 3 dnech a za fantistickou péči o mé tělo :-)
by *MV
