Dobrý táta? Ne! Ten nejlepší.

Stal se ze mě otec. Do občanky se to sice nepíše, ale i tak je to důležitý mezník v mém životě.Nastal konec prohýřeným nocím, neplánovaným výletům, dnům prováleným v posteli. Láhevalkoholu jsem vyměnil za láhev Sunaru. O malých dětech jsem přečetl knihu, abych věděl, co měčeká. Bohužel, realita je jiná – horší, avšak příjemná.

S nadšením jsme doma přivítali naší malou holčičku. Byla malá, roztomilá, krásná a strašně hodná.
Celé první 3 měsíce prospinkala. Člověk o ní prakticky nevěděl. Ovšem potom to přišlo. Vzhledem
k vánočním svátkům jsem musel být podstatně více v práci než obvykle. Domů jsem chodil pozdě
večer a brzy ráno zase odcházel. Všude jsem se vychloubal, jak mám krásně hodnou dceru. Bohužel
jsem tak nějak doma přehlížel zvětšující se kruhy pod očima mé ženy. Únava z práce zapříčinila i
to, že když malá v noci plakala, já jsem spal jako špalek. Všechno bylo na mé ženě. Zvládala to.
Bravurně.

Když už jsme měli konečně Vánoce za sebou a já měl pár dní volna, rozhodl jsem se, že se jako
pravý táta postarám. Hrdě a odhodlaně jsem manželce oznámil, že si může udělat volné odpoledne.
O vše se postarám. Očekával jsem jásavou reakci. Dojemné objetí se slovy, jak jsem skvělý.
Bohužel, reakce byla jiná. Že prý bych to nezvládnul. Cítil jsem se dotčeně. Vždyť ta malá stejně
pořád jen spinká a když bude mít hlad, dostane do pusy flašku a bude. Nakonec jsem se slovy, že
nejsem úplnej idiot, vystrčil manželku ze dveří.
Malá spinkala a tak jsem si sedl na pohovku a pro jistotu ještě v rychlosti prolistoval knihu „Naše
děťátko.“ Teoreticky mě nemohlo nic překvapit. Po několika minutách se z postýlky ozval pláč. Byl
čas k jídlu. Vzal jsem si malou do náruče, v domnění, že přestane plakat a bude obdivovat, jak
bravurně dokážu připravit Sunar jednou rukou. Řvala stále. Asi ještě není ve věku, kdy by dokázala
takové schopnosti ocenit. Když byl pokrm připravený, usedl jsem do křesla, v jedné ruce miminko,
v druhé flašku. Ten velký růžový otvor, ze kterého se nesl pláč, jsem zašpuntoval a byl pokoj.
Malou hřálo mlíko v bříšku, mě zase pocit, že jsem to bezvadně zvládnul. Flašku vytáhla jedním
tahem. Jak bylo popsáno v knize a jak jsem byl poučen manželkou, nechal jsem malou odkrknout.
Za takový říhanec by se nemusel stydět ani ten největší alkoholik. Teď měl přesně nastat ten čas,
kdy miminko zase odložím do postýlky ono usne a já budu hrdina.

Bohužel jsem se přepočítal. Poté, co ulehla, opět otevřela pusu. Tentokrát už neplakala, povídala.
Byl to doják. Smála se a žvatlala nesmysly. Se slzou v oku jsem ji zanechal v postýlce a šel do
obýváku. Pár minut jsem měl klid a snažil se přijít na to, co je na tom mateřství tak složité. Když se
najednou ozval opět křik. Vzal jsem ji do ruky, ale pořád plakala. Srazil jsem své IQ na její úroveň a
dělal všemožné obličeje, jen aby přestala plakat. Nic nepomáhalo. Skláněl jsem se nad postýlku se
slovy„Co je?,“ když jsem zjistil, co se děje. Byl to slušný zápach.

Nakrmit byla pohoda, ale přebalit? Navíc v tomhle ovzduší? Jako nejlepší táta jsem musel, přece ji
v tom nenechám. Položil jsem si ji na přebalovací pult a začal svlékat. Jakmile pochopila, že už
vím, proč pláče, tak ihned přestala a začala se usmívat. Jako by věděla, co uvnitř na mě čeká a jak
moc u toho budu trpět. Rozlepil jsem oba lepíky a málem omdlel. Jak něco tak malého může ze
Sunaru vyrobit něco takového a ještě to mít úplně všude. Dokonce i na místech, kde plínku vůbec
nemělo. Ta plínka musela okamžitě pryč. Nadzvedl jsem to malé, smradlavé, usmívající se stvoření
a plínku vytáhl a vyhodil. Bohužel, při vyhazování jsem malou položil zpět na podložku. Vzhledem
k tomu, že byla malá celá špinavá, obtiskla svoji prdelku na podložku. Teď jsem měl před sebou
pokakané miminko, pokakanou podložku a musel jsem ji ještě znovu obléct. Malá se neuvěřitelně
bavila. Na tři nádechy jsem utřel vše, co mělo zůstat v plínce. Teď nastal úkol číslo dvě. Oblíknout
čistou plínku.

Můžete mi někdo říct, jak má začínající chlap poznat, kde má ta zatracená plínka předek a kde
zadek? Rozhodl jsem se nad tím moc nepřemýšlet, protože čím víc přemýšlím, tím víc to stojí za to.
Prostě to zkusím metodou pokus omyl. Hned první nasazení vypadalo celkem dobře. Malá si
nestěžovala a tak jsem zkontroloval, jestli někde nejsou místa, kde by mohl případný obsah
vypadnout. Nakonec jsem přeci jen mohl konstatovat, že je vše ok. Opět jsem uložil malou do
postýlky a očekával, že usne. Bohužel jsem následujících 30 minut strávil tím, že jsem přebíhal
z obýváku do ložnice. Nakonec jsem to nevydržel a položil si malou na postel a lehnul si vedle ní.
Tím se uklidnila a zase začala žvatlat ty její nesmysly.

Tak nějak, ať už jsem chtěl nebo nechtěl, to její žvatlání mě nějak uspalo. Vzbudila mě až
manželka, když přišla domů. V jejích očích jsem viděl nejistotu. Chudák nevěděla, co vše se u nás
doma dělo.

Pohodlně jsem ji usadil do křesla a začal líčit, co vše jsem zvládl. Byla ráda, že doma nic neshořelo
a že všichni žijeme. Opravdu jsem se cítil jako hrdina, ale představa, že mě tohle čeká každý den
několik dalších let, ve mně vzbuzuje obavu. Ale pokaždé, když se na mě ten malej, nenažranej a
věčně pokakej váleček usměje a něco na mě zažvatlá, tak jsem si jistej, že to zvládnu a že budu ten
nejlepší táta na světě.

*MV