Můj život řídí telefon. Proč?

Nedávno jsme se s přítelkyní domluvili, že si večer pustíme film. Měla to být krásná, romantická a neopakovatelná večerní chvilka. Svíčky hořely, na stole něco k zobání v televizi připravený film, ale jak to dopadlo? 

Moderní technologie jsou natolik rozšířené, že se jim člověk neubrání vůbec nikde. Světu vládnoucí data ovládají náš život natolik, že už si skoro ani nedokážeme představit, jak jsme kdysi bez nich mohli existovat. Naprosto nepředstavitelné pro mne je například ta věc, že do porodnice mohl otec až po několika dnech a nemohl být například u porodu. Vždyť dnes už tohle všechno můžeme přenášet live všem na Facebook nebo Instagram.

Mé první ranní kroky vedou vždy na toaletu (u nás tomu říkáme záchod, ale toaleta zní víc noóbl). Samozřejmě sebou beru telefon. Ikdyž sotva vidím, musím ho tam mít a otvírám zprávy, facebook nebo Instagram. Dokonce už se mi stalo, že jsem nepostřehl, že došel toaletní papír, ale telefon jsem v ruce držel. V ten okamžik mi byl k h… k ničemu. Sem tam občas doma zakopnete o nějaké to zvláštní stvoření, které vedle vás spí a občas vám něco lajkne na FB nebo vám napíše zprávu, co máte koupit cestou z práce.

Čas od času, když si člověk uvědomí, že taky potřebuje cítit, že má vedle sebe někoho živého ke komu se může přitulit, tak se zrodí nápad na hezký večer. Onehdá jsem jeden takový nápad dostal a rozhodl se přítelkyni překvapit krásným, romantickým večerem. Nakoupil jsem vše, co jsem považoval za důležité a hnal se domů, abych stihl připravit večeři a poté k filmu něco malého na zub. Vzhledem k tomu, že v naší kuchyni se moc často nepohybuji tak jsem chtěl, aby výsledek stál za to. S nadšením Ládi Hrušky a Babicovou šikovností jsem se pustil do vaření. V mých očích to byl koncert. Házel jsem pánví, míchal vařečkou, šermoval nožem a čaroval se sporákem. Večeři jsem servíroval s grácií Zdeňka Pohlraicha. Úspěch byl zaručen.

Bohužel ihned po naservírování se o slovo opět přihlásil mobilní telefon. Musel jsem si výtvor vyfotit a pochlubit se ostatním. Vždyť přece ostatní musí vidět mou dokonalost a všechny ženy musí pukat závistí, že mne nemají doma. Po zveřejnění fotky s jídlem jsem telefon odložil a pustil se do jídla. Nechci se chlubit, takže se nebudu rozepisovat o tom, jak moc výborné to bylo, že se mi to povedlo, že jsem byl pochválený, že jsem se cítil jako olympijský vítěz a tak podobně. Ne, tím vás opravdu nebudu zdržovat.  Po jídle jsme se s přítelkyní pohodlně usadili na na naši pohovku a pustili si její oblíbený film. Byla blahem bez sebe. Očíčka jí zářila a její usmívající se obličej signalizoval, že je spokojená. Po celou dobu filmu jsem netrpělivě sledoval ležící telefon na konferenčním stolku a v hlavě odhadoval kolik asi tak budu mít zhlédnutí a laiků u svého příspěvku. Z filmu jsem neměl nic. Má zvědavost byla zničující.

Dalo by se říct, že život bez telefonu a sociálních sítí si mladý člověk už skoro nedokáže ani představit. Pokud se někdo takový najde tak na něj ostatní koukají na exota. Proto jsem se rozhodl jen tak si zkusit být jeden den offline. Není to žádné hrdinství, ale offline jsem byl naposledy někdy ve 13ti letech a od té doby nic. Tak uvidíme, jak to vše dopadne.