V jednom ženském časopise jsem se dočetl, jak by měl asi vypadat ideální chlap. Na začátku článku jsem si ujistil, že pojem ideální chlap neexistuje. Nicméně několik dámských odbornic dalo hlavy dohromady a pokusili se sestavit ideálního chlapa. Bohužel jsem se v několika bodech jako ideální chlap nejevil, proto jsem se rozhodl, že se o to pokusím.
Úkol byl jasný – uvařit. Vzhledem k tomu, že momentálně bylo navařeno a nebylo potřeba vyrábět další oběd, rozhodl jsem se úkol trošičku pozměnit – upéct. Bábovku nebo perník umím již od svého dětství, takže by to chtělo něco speciálního. Rozhodl jsem se zkusit Míša řezy. V internetové kuchařce jsem se dočetl, že příprava pokrmu je jednoduchá a rychlá. Za cca 40 minut by mělo být hotovo. Na kousek papíru jsem si opsal potřebné suroviny a vydal se na nákup. První menší problém nastal hned na začátku u tvarohu. Na lístečku bylo napsáno: tvaroh, ale v regálu bylo tvarohů hned několik. Polotučný, tučný, nízkotučný, bez tuku. Který bych měl vzít? Zavřel jsem oči a nějaký vzal. Ponechal jsem to náhodě. Další potíž nastala při hledání polevy. Věděl jsem, že poleva je vlastně rozteklá čokoláda a tak jsem jí hledal u čokolád. Nakonec jsem ji po cca 20 minutách objevil u kypřících prášků a mouky.
Zcela vyčerpán náročným nákupem jsem dorazil domů. Dal jsem se do příprav. Nejdřív jsem uklidil nepořádek na lince, který tam zůstal po ranní snídani. Když jsem dokázal naskládat talíře do myčky, rozhodl jsem se také, že tam přidám veškeré nože a misky. Podařilo se mi naplnit myčku tak, abych případně nedostal vynadáno, že pouštím myčku poloprázdnou.
Podle receptu jsem měl oddělit bílky od žloutků. V tom by nebyl žádný problém, kdyby nebyli veškeré misky v myčce. Ač nerad musel jsem otevřít zapnutou myčku. S vejci jsem byl úspěšný, což mi dodalo sebevědomí a pustil jsem se do dalšího pečení. V kuchyni jsem se cítil jako ryba ve vodě. Podruhé jsem otvíral zapnutou myčku, když jsem zjistil, že nemám čím smíchat mouku s cukrem a žloutky. Práce mi ubíhala a musím říct, že mě to i bavilo. Stejně jako Babica jsem míchal, prohazoval, no prostě vařil.
Podařilo se mi umíchat precizní těsto, které jsem do předem vymazaného a vysypaného plechu vykydnul. Těsto jsem dal zapéct do trouby, a s pocitem dokonalého chlapa si šel odpočinout na gauč. Postupoval jsem přesně dle návodu a tak po cca 10 minutách jsem již upečené těsto vyndal z trouby. Musel jsem nechat buchtu vystydnout a tak jsem otevřel okno a chtěl jí dát na parapet. Bohužel parapet byl proti. Nepraktičnost našeho parapetu byla zarážející, ale rozhodl jsem se, že se nevzdám. Hned za oknem máme šňůry na prádlo. Rozhodl jsem se, že pekáč položím na ně. Pohled z místního dvorku to musel být úžasný. Na jednom sušáku prádlo, na druhém prádlo, na třetím pekáč.
Žasl jsem nad svou genialitou a nadřazeně se posmíval parapetu. Začal jsem míchat tvaroh, ze kterého jsem i nemálo ujídal. Opět jsem se ponořil do kuchařského míchání a prohazování, když se z venku ozvala zvláštní plechová rána. Musím se přiznat, že jsem se celkem bál otočit hlavou k oknu. Nedalo se nic dělat, zvědavost byla silnější. Pomalu jsem otáčel hlavou a doufal, že se ta rána netýkala mého pekáče. Pohled na okno byl zdrcující. Pekáč byl fuč. Pomalu jsem se plížil k oknu a doufal, že jsem nikoho nezabil svou buchtou. S vytřeštěným výrazem jsem se podíval z našeho druhého patra. Pekáč byl na zemi. Byl jsem asi první v historii naší ulice, kterému vypadlo jídlo z okna. Nedalo se nic dělat, musel jsem dolů. S naprosto klidným výrazem jsem zvedl pekáč ze země a na ostatní jsem se tvářil, jakoby se nic nedělo.
Buchta co mi v pekáči zbyla, byla nepoužitelná. Rozhodl jsem se nevzdat. Vzhledem k předchozí praxi jsem už přesně věděl kolik, co a čeho. Nová buchta byla hotová za chvilku. Poučil jsem se předchozích chyb a pekáč s horkou buchtou nechal vystydnout na kamnech. Okno jsem raději zavřel. Po vystydnutí jsem buchtu potřel tvarohem, co jsem měl připravený a na vrch jsem dal polevu. V půlce mi poleva došla. Takže můj výtvor jsou Míša řezy jen z poloviny. Zbytek je buchta s tvarohem.
I tak jsem byl na sebe pyšný. Výsledek tak nějak odpovídal obrázku na internetu. Je sice pravda, že to nebylo nejjednodušší a místo zmiňovaných 40 minut jsem nad tím strávil 2 hodiny, ale je to. Jak se říká: Není důležité jak, hlavně že to je.
Doma jsem se pochlubil svým výtvorem a užíval si slova chvály a uznání. Nikomu jsem o mé létající buchtě raději neřekl.
