Hlavně mě neudělej. Díky!

A je to tady. Léto je tady! Vůbec nevadí, že veku nesvítí sluníčko. Vůbec nevadí, že venku neustále prší. Vůbec nevadí, že je venku pouhých 15°C, že se bezdomovci musejí v noci balit do kartonů. Kalendář mluví jasně. Už je prostě léto!  

Na letošní léto jsme měli s přáteli v plánu takříkajíc: Jet na vodu. Už předem jsme dokázali zajistit od známého (jak říká Klára) lodičky, takže na vodu jsme mohli vyrazit prakticky ihned. Jelo nás osm a nutno podotknout, že na vodě z nás ještě nikdo nebyl. Má představa o vybavení na vodu byla asi taková, že si vezmu jedny plavky a můžeme jet. Bohužel, jsem při balení zjistil, že těch věcí bude potřeba více. Nakonec jsem dokázal naplnit o něco větší batoh než je ten klasický, který jsem nosil do školy.

Abych nebyl mezi vodáky za úplného břídila, rozhodl jsem se, načerpat několik informací o vodáctví z internetu. Na youtube jsem si pustil záběry sjíždění Amazonky a okoukával pohyby. Nutno říct, že na raftu se jede úplně jinak než na kánoi.

Ráno jsme měli všichni sraz na vlakovém nádraží. Doma jsem si vzal postarší tenisky, slušivé šortky, pruhované tričko a na hlavu bílou kšiltovku s červeným kšiltem proti slunci. Vystrojen jako Eda, ale ve vodáckém nadšení jsem se vydal na nádraží. Naštěstí byla sobota a ranní MHD byla celkem prázdná, takže cesta na nádraží proběhla bez problémů.

Na nádraží jsem dorazil jako jeden z posledních. Kupodivu jsme se sešli všichni: já, Mirek, Martin, Marek, Honza Markéta, Mirka a Klárka. Nasedli jsme do vlaku a vydali se zdolávat řeky.

Na kánoích jsme jeli já s Mírou, Martin s Markétou, Marek s Mirkou a Honza s Klárkou. Jelikož ani já ani Míra jsme na vodě nikdy nejeli, domluvili jsme se tak, že vpředu budu nejdřív sedět já a po nějaké době se vystřídáme. Už samotný nástup do lodi byl celkem vtipný. Jelikož jsme si nechtěli namočit tenisky, snažili jsme se vstoupit suchou nohou do lodi. Bohužel se nám to nepovedlo. Naopak se nám povedlo se skoro převrhnout, ještě než jsme vypluli.

Jelikož všichni jeli namixovaní (kluk - holka) jen já jel s Mírou, byli jsme často terčem různých rádoby vtipných narážek jako třeba: lepší ženskou jsi si nemohl vybrat nebo "budete spolu spát i ve stanu?". To vše jsem ještě dokázal s úsměvem přejít, ale že jsem se umístil na 4. místě ze čtyř v soutěži nejsexi háček, to už mě opravdu ranilo. Cestou jsme řvali na všechny neznámé chataře, rybáře, cyklisty a všechny ostatní Ahoj. Někdo odpověděl. Někdo zase ne. Nám se to, ale zalíbilo. Od té doby, jsme všem, koho jsme potkali tykali. Když jsme se s Mírou vystřídali, navrhl Míra, aby, jsme se začali oslovovat nějak, aby bylo vidět, že jsme na vodě opravdu kánoi. Nakonec byl Míra kapitán a já loďmistr.

Krásně jsme si pluli, když se před náma objevil první jez. "Umíš tohle sjet?" ptal se mě Míra. Neuměl jsem, ale byl jsem přece loďmistr. Navíc na břehu bylo celkem dost lidí a přenášet loď se mi opravdu moc nechtělo. "Musíme se trefit do té díry" připomněl mi kapitán. Pro jistotu jsme nejeli jako první a pouštěli všechny lodě před nás. Při naší smůle jsme ještě než objevili jez pozdravili všechny ty lidi, kteří stáli na břehu a teď koukali na nás jak si povedeme. "Neboj, já to viděl jak to jezdili na olympiádě. Je to pohoda" snažil jsem se uklidnit Míru, kterej si očividně nebyl moc jistej. Já si byl jistej snad ještě míň než on, ale jet jsme museli.

Zajímavé bylo, že dokud o nic nešlo, loďka se řídila bez problémů, ale jakmile jsme se měli trefit na jezu, byla to celkem sranda. Pod jezem už na nás čekali tři loďky a na břehu asi 50 přihlížejících. Takové obecenstvo jsem nečekal. "Ne že mě uděláš" řekl mi Míra. "Třeba se ti to bude líbit" odvětil jsem mu a pustil se do akce. Když už jsme sjížděli jez, pro jistotu jsem zavřel oči, páč jsem se na tu tragédii nemohl dívat. Hlavou mi proběhli novinové titulky o utonulých vodácích a určitě na břehu už čekal přenosový vůz nejedné televizní stanice. Trošku to semnou hodilo a začala na mě stříkat voda. Je to jasný topím se. Strach mi nedovoloval otevřít oči. Zběsile jsem začal máchat pádlem okolo sebe. Čekal jsem, kdy mi začne pod přívalem studené vody docházet vzduch, ale toho bylo stále dost, stejně jako vody, která přistávala na mém těle. Když jsem konečně otevřel oči, zjistil jsem, že za přívalem vody stojí Míra, který zběsile mlátí pádlem o vodu. "Přestaň" zakřičel jsem na něj. "Co blbneš?" povídám mu. "Ne že bych ti nevěřil, ale docela jsem se bál tak jsem raději zavřel oči a snažil se pádlovat, co nejvíc to šlo" vysvětlil mi Míra své snažení. Skvělý, hnuli jsme se asi o tři metry, já jsem celý mokrý a jez jsme sjížděli poslepu. Opravdu vodáci hadr.

Když jsme dojeli do kempu a přirazili ke břehu, upozornil nás jeden pán, ať vystupujeme rovnou na břeh a ne do vody, že tam je prý velká hloubka. Přišlo mi to jako blbost takhle hned u kraje. Navíc v řekách moc vody nebývá. Jelikož jsem již byl celý mokrý, nic mi nedělalo problém šlápnout do vody. Nedbal jsem doporučení a vystoupil směrem do řeky. Během necelé vteřiny jsem pochopil, proč mě ten neznámý pán varoval. Není nic horšího, než když šlápnete do prázdna. Jak jsem hrdě vystupoval do vody zahučel jsem kompletně celý pod hladinu. Ve snaze na poslední chvilku se zachytnout loďky jsem ji strhl sebou, takže veškeré věc, které jsme vezli, plavali semnou u dna.

Když jsem se vynořil, měl jsem na tváři poměrně dost vyděšený výraz, zatím co všichni ostatní řvali na břehu smíchy. Tak můžu říct, že jsem se udělal. Při vystupování. Od té doby jsem opravdu naslouchal rad starších vodáků a musím říct, že jsem udělal velký pokrok. Jezy sjíždím už s otevřenýma očima. Vodu cákám já na ty, co jedou semnou a ne oni na mě a hlavně když mi někdo řekne, ať to udělám tak či onak, tak to raději tak dělám.