Je propagace bible šířením dezinformací?

Co zjistíme, když začneme brát text bible vážně? Druhá část článku o tom, jestli křesťanství nás (současnou evropskou civilizaci, naše maličkosti) může spasit (zachránit před úpadkem, zánikem) a pokud ne, tak co (máme lepšího).  

Bible a rozpory v ní

Kniha knih. Nejrozšířenější kniha světa. Tak se o bibli píše. „Bible je poselství Stvořitele a Pána pro jeho stvoření,“ Tak to uvádí Český studijní překlad bible z roku 2009 ve své předmluvě. (odkaz 1b, str. 7) Takové tvrzení vyvolává očekávání bravurního, propracovaného textu, který bude fascinovat svou genialitou. Jak ale bible působí, pokud ji začneme pozorně procházet?

Nejprve odhlédněme od srovnávání tvrzení v bibli s reálným světem a podívejme se jen na tvrzení v rámci bible samotné. Už na první začtení je zřejmá řada vzájemně neslučitelných tvrzení. Smysl těchto rozporů není zřejmý a ani není v textu nijak zdůvodněný. Tak například:

Stvoření světa

Bible popisuje stvoření světa Bohem dvakrát, přičemž se průběhy stvoření od sebe liší. První je v biblické knize Genesis 1:1-2.3, druhý Genesis 2:4-2:25.

Podle prvního popisu tvořil Bůh po dnech, sedmého dne skončil. První lidi, Adama a Evu stvořil naráz. „Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, stvořil ho k obrazu Božímu, stvořil je muže a ženu“ (Genesis 1:27)

Druhý popis nezmiňuje dny tvoření a má příběh o tom, jak Bůh stvořil napřed Adama a po nějaké době stvořil z jeho žebra Evu.

V církevní tradici se pak o stvoření člověka ujalo jen druhé vyprávění a vyvozuje se z něj, že žena existuje kvůli muži. Tak, jak to interpretuje svatý Pavel. „Muž totiž není z ženy, nýbrž žena z muže. Vždyť nebyl stvořen muž kvůli ženě, ale žena kvůli muži.“ (První list Korintským 11:8-9) Toto je mimochodem jedno z dlouhé řady míst v bibli, které může sloužit jako Bohem posvěcené podřízení žen mužům. Přitom sám Ježíš (podle evangelisty Matouše) odkazoval na verzi společného stvoření muže a ženy. „Nečetli jste, že ten, který stvořil člověka, od počátku učinil je jako muže a ženu?“ (Evangelium podle Matouše 19:4)

Je proti nám, kdo není s námi?

Ježíš říká podle evangelistů následující: „Kdo není se mnou, je proti mně.“ (Evangelium podle Matouše 12:30 a také Evangelium podle Lukáše 11:23)

Naproti tomu „Vždyť kdo není proti nám, je pro nás“ (Evangelium podle Marka 9:40) a „…neboť kdo není proti vám, je pro vás“ (Evangelium podle Lukáše 9:50)

Zvěstování narození Ježíše.

Podle Matouše se anděl zjevil ve snu Josefovi (Evangelium podle Matouše 1:20-21). Podle Lukáše přišel anděl osobně za Marií, aby jí řekl, že se jí narodí Ježíš (Evangelium podle Lukáše 1:26-38). V Evangeliu podle Marka se o žádném zvěstování nepíše.

Viděl někdo někdy Boha nebo ne?

Podle jedněch tvrzení v bibli Boha nikdo nikdy neviděl. Tak to uvádí Evangelium podle Jana 1:18, První list Janův 4:14, První list Timoteovi 6:16.

Podle jiných míst v bibli (Genesis 32:31, Exodus 24:10, Exodus 33:11, Jób 42:5) někteří lidé Boha viděli.

Kdo zabil Goliáše?

Podle První knihy Samuelovy David (První Samuelova 17:1-51). Podle Druhé knihy Samuelovy Elchánan (Druhá Samuelova 21:19).

Řekněme, že jsou to vzhledem k hlavnímu poselství bible drobnosti. Dejme tomu, ale nelze nevidět, že z mnohých takovýchto a jim podobných „drobností“ udělali křesťané závěry, které sami prohlásili za důležité a na kterých lpěli a lpí.

Kromě rozporů jsou v bibli i velmi podivná tvrzení.

Příklady:

Bůh, když mluví o sobě, někdy používá množné číslo. S výkladem tohoto faktu si podle poznámek v Českém studijním překladu nevědí rady ani sami křesťanští vykladači bible. „I řekl Bůh: Učiňme člověka k našemu  obrazu…“ (Genesis 1:26) „I řekl Hospodin Bůh: Hle, člověk je jako jeden z nás v tom, že zná dobré i zlé…“ (Genesis 3:22). Pro monoteismus je zvláštní také tato věta: „Asafův žalm. Bůh povstane ve shromáždění bohů, mezi bohy vynese soud“ (Žalm 82:1).

Bůh zastavil pohyb Slunce a Měsíce na obloze (podle knihy Jozue 10:13). Bůh posouval Slunce na obloze od západu k východu. Tak se to uvádí ve Druhé knize Královské 20:9-11 a v Izajášovi 38:8.

V Evangeliu podle Jana Ježíš říká, že není sám, že je zároveň i tím, kdo ho poslal, tj. svým otcem. A protože svědectví dvou osob je pravé, je pravé i svědectví Ježíšovo. (8:13-18)

A co si myslet o slovech, která říká Ježíš říká svým učedníkům: „Tato znamení budou doprovázet ty, kteří uvěří: V mém jménu budou vyhánět démony, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do rukou a vypijí-li něco smrtelného, nijak jim to neublíží…“ (Evangelium podle Marka 16:17) To jako fakt?

Co křesťanství vlastně přineslo nového?

Nicméně pojďme tedy od méně podstatných věcí k tomu mnohem podstatnějšímu, tedy co křesťanství vlastně přineslo.

Příslib lidské nesmrtelnosti, jak prohlašuje Janovo evangelium? „Neboť tak Bůh miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Evangelium podle Jana 3:16)

Jenže víra v nesmrtelnost existovala již před Ježíšem jak mezi některými Židy („Saduceové totiž říkají, že není vzkříšení, ani andělé ani duchové, kdežto farizeové to všechno vyznávají“ - Skutky apoštolské 2:8), tak mezi Egypťany (odkaz 7, str. 13-14 a heslo Usir, str. 323-327) i mezi starověkými Řeky (8). Nebyla neznámá ani předkřesťanským Slovanům. Například slovo ráj jako pro místo blažených po smrti bylo používáno už v pohanských dobách (9). Víra v nesmrtelnost nebyla a není cizí ani přírodním národům, lovcům a sběračům po celém světě (10). Některé přírodní národy věří i ve vzkříšení zvířat, jako například Jupikové na Čukotce se svými rituály ke vzkříšení a vyprovázení jimi ulovených velryb „do jejich domovské země“ (10, str 139).

Aby člověk mohl věřit, že se po smrti dostane do ráje (nebo jeho obdoby) nepotřeboval být křesťanem v minulosti a nemusí jim tedy být ani v současnosti.

Nesmrtelnost to nebyla. Co tedy? Vykoupení z hříchů?

Ježíš Kristus se za nás obětoval, aby nás vykoupil z hříchů, říkají křesťané. Ale proč nás zároveň křesťanství nabádá, abychom, chceme-li být spaseni, nehřešili, když nás tedy Ježíš Kristus vykoupil? Protože v případě Ježíš Krista jde o vykoupení z toho hříchu, který křesťané nazývají dědičným hříchem.

Podle bible stvořil Bůh první lidi, Adama a Evu a umístil je do zahrady. Přitom jim zakázal jíst ovoce z jednoho ze stromů v zahradě, ze stromu poznání dobrého i zlého (Genesis 2:17). Had přemluvil Evu, aby nedbala božího zákazu a zakázané ovoce jedla: „Žena viděla, že je to strom dobrý k jídlu a lákavý pro oči, strom žádoucí pro získání moudrosti. Vzala z jeho ovoce a jedla. Dala také svému muži, který byl s ní, a jedl i on“ (Genesis 3:6). Bůh, když to zjistil, se rozzlobil a vyhnal Adama s Evou ze zahrady Eden, aby se člověk ještě navíc nenajedl i ze stromu života a nestal se nesmrtelným (Genesis 3:22-24).

A tak podle křesťanského výkladu vznikl prvotní hřích, který pak přešel na všechny lidi, potomky Adama a Evy. A proto, aby byl odčiněn prvotní hřích, přinesl svou oběť Ježíš Kristus, jehož následné vzkříšení se zároveň mělo stát modelem pro vzkříšení obyčejných smrtelníků v budoucnu.

Je to právě příběh o prvotním hříchu, co dává utrpení Ježíše Krista při jeho ukřižování smysl.

Ovšem jak je to s reálností příběhu o prvotním hříchu?

Aby prvotní hřích měl oporu v realitě, museli by být všichni lidé potomky dvou (a pouze těchto dvou) lidí, kteří spolu žili ve stejnou dobu a na stejném místě. Jaká je skutečnost?

„…jsme posedlí tím určitým momentem, kdy naše rodová linie přestala být lidoopí a stala se lidskou. Pro tento proces máme i speciální termíny jako hominizace nebo antropogeneze. Že tento přesný bod v minulosti existoval, je rozšířená iluze, podobná snaze najít na světelném spektru přesnou vlnovou délku, na níž se oranžová mění v červenou.“ (11, str. 51)

Je zřejmé, že ten, kdo psal Genesis, neměl o skutečném původu lidí sebemenší představu. Pokud považujeme bibli za dílo lidí své doby, jejichž znalosti této době odpovídaly, je to pochopitelné. Považujeme-li ale bibli za dílo lidí, kterým vedl ruku vševědoucí Bůh, je to pochopitelné už méně.

I když ani dnes nevíme o původu člověka zdaleka vše, situaci, která by umožňovala spáchání prvotního hříchu, můžeme považovat za vyloučenou.

Tím přestává mít Ježíšovo utrpení na kříži tak, jak jej křesťanství interpretuje, smysl.

Teď dejme tomu, že nebudeme brát v potaz objevy moderní vědy a vezmeme v úvahu jen to, co mohli lidé vědět už v dřívějších dobách. Kdybychom v myšlenkách připustili, že Adam s Evou skutečně žili spolu tak, jak popisuje bible.

V tom případě ale v biblickém příběhu následuje jedna nelogičnost za druhou. Proč Bůh měl zájem na tom, aby lidé nerozeznávali dobré a zlé? Pokud Eva s Adamem předtím, než jedli ze stromu poznání, dobré a zlé nerozeznávali, jak mohli vědět, že porušit zákaz je zlé? Bůh prvním lidem řekl, že v den, kdy pojedí ze stromu poznání, jistě zemřou (Genesis 2:17). Ve skutečnosti ale ten den nezemřeli. Bůh jim tedy lhal?

Někdy se argumentuje tím, že Bůh dal lidem svobodnou vůli. Že toužil po vstupu do milujícího vztahu s těmi, které stvořil. A láska musí vzniknout svobodně. Ovšem jaký smysl má svobodná vůle, když se nesmí projevit činem? Uznat něčí svobodnou vůli znamená i schopnost unést to, že se ten někdo rozhodne jinak, než si přeji já.

Spáchání „prvotního hříchu“ mohl Bůh prvním lidem taky prostě odpustit (a to, co se dozvěděli, když jedli ze stromu poznání, jim z paměti vymazat, když mu na tom tak záleželo). Konec konců odpouštět byl i postoj Ježíše. „…Komu se málo odpouští, málo miluje“, říká Ježíš (Evangelium podle Lukáše 8:47).

Kromě toho všeho stojí za zamyšlení, že už před „pádem“ prvních lidí se proti Bohu postavila i část andělů, které stvořil před lidmi. I Satan je podle bible Boží syn. („Tu nastal den, kdy přišli Boží synové , aby se postavili před Hospodina; mezi nimi přišel také Satan.“ – Jób 1:6)

Nicméně bible, konkrétně svatý Pavel naznačuje, že Bůh snad přivedl Adama s Evou k prvotnímu hříchu úmyslně, aby je pak mohl prostřednictvím Ježíše zachraňovat. „Bůh totiž všechny uzavřel pod neposlušnost, aby se nade všemi slitoval.“ (List Římanům 11:32) Předtím Pavel ve svém dopise Římanům uvádí smysl Ježíšovy mise na zemi. „A tak tedy: jako skrze provinění jednoho člověka přišlo na všechny lidi odsouzení, tak i skrze spravedlivý čin jednoho člověka přišlo na všechny lidi ospravedlnění k životu.“ (List Římanům 5:18)

Na tomto textu je zajímavé, že Adama s Evou nazývá Pavel „jedním člověkem“ (nejspíš proto, že ženu za plnohodnotného člověka ani nepovažuje), a také to, že člověkem nazývá i Ježíše Krista, což je v rozporu s Ježíšovým statusem například u katolické církve (pro ni je součástí trojjediné Nejsvětější trojice, která je totožná s Bohem). (12, číslo 253-255).

Interpretace Ježíšovy oběti jako vykoupení z prvotního hříchu se ale neobjevuje ani za Ježíšova života, ani bezprostředně po jeho ukřižování, ale až nějakých 20 let po Ježíšově smrti a jeho (údajném) vzkříšení. K ukřižování Ježíše došlo kolem roku 30 našeho letopočtu (6, str. 1545, nebo 13, str. 359) a citovaný Pavlův dopis Římanům byl datován mezi lety 53-58 (6, str. 1546) nebo přesněji kolem roku 57 (13, str. 360).

Avšak sám Ježíš, jak ukazuje řada pasáží z evangelií, (a zpočátku i Pavel, jak ukazují jeho dopisy), chápal svoje poslání úplně jinak. Ježíš hlásal bezprostřední konec tohoto světa a příchod božího království. Podstatou Ježíšových vystoupení je, že na ničem už nezáleží: na práci, na majetku, na domově, na rodině; jediné, na čem záleží je spasit se. Všeho nechat, obrátit se k Bohu a činit pokání. Přitom se nedovolává knihy Genesis a prvotního hříchu, ale snu z biblické knihy Daniel o příchodu Syna člověka: „V těch nočních viděních jsem přihlížel a hle – s oblaky nebes přicházel synu člověka podoben, přiblížil se k Věkovitému a před něj směl předstoupit. Byla mu dána vláda a čest i království a všichni lidé, národy a jazyka jej budou uctívat. Jeho vláda je vládou věčnou, nepomíjivou, také jeho království, jež nebude zničeno.“ (Daniel 7:13-14)

Co tedy Ježíš o bezprostředním konci tohoto světa a příchodu božího království podle bible říká?

Po Janově uvěznění přišel Ježíš do Galileje a hlásal evangelium Boží. A říkal: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království; čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Evangelium podle Marka 1:14-15)

„A říkal jim /Ježíš svým učedníkům/: Amen, pravím vám, že jsou někteří z těch, kdo zde stojí, kteří určitě neokusí smrti, dokud neuvidí Boží království, přišlé v moci.“ (Evangelium podle Marka 9:1)

„Ale v oněch dnech, po onom soužení, se zatmí slunce a měsíc nebude vydávat svou zář. Hvězdy budou padat z nebe a mocnosti, které jsou v nebesích, se zatřesou. A potom uvidí Syna člověka přicházejícího v oblacích s velikou mocí a slávou….Amen, pravím vám, že určitě nepomine toto pokolení, dokud se toto všechno nestane.“ (Evangelium podle Marka 13:24-26 a 30)

„Když vás budou pronásledovat v jednom městě, utečte do jiného; neboť amen, pravím vám, jistě nebudete hotovi s izraelskými městy, než přijde Syn člověka.“ (Evangelium podle Matouše 10:23)

„Potom se ukáže znamení Syna člověka na nebi, a tehdy se budou bít v prsa všechny kmeny země. A uvidí Syna člověka přicházejícího na nebeských oblacích s velikou mocí a slávou. …Amen, pravím vám, že určitě nepomine toto pokolení, dokud se toto všechno nestane.“ (Evangelium podle Matouše 24:30 a 34)

„Neboť kdo by se styděl za má slova, za toho se bude stydět Syn člověka, když přijde v slávě své i Otcově a svatých andělů. Vpravdě vám pravím: Jsou tu někteří z těch, kdo tu stojí, kteří určitě neokusí smrti, dokud nespatří Boží království“ (Evangelium podle Lukáše 9:26-27).

Potom byl Ježíš ukřižován, ale Ježíšem hlásaný příchod Božího království nenastával.

Teprve když umíral na kříži, si Ježíš uvědomil, že žil představou, která se nenaplnila. Že hlásal to, co bychom dnešní terminologií mohli označit jako dezinformaci nebo fake news. A tehdy, umírající v bolestech na kříži volá větu, která ukazuje pocit, který zůstane, když se představy rozplynou při srážce s realitou.

„O deváté hodině Ježíš zvolal silným hlasem: „Eloi, Eloi, lema sabachthani?“ což v překladu znamená: Můj Bože, můj Bože, proč jsi mě opustil?“ (Evangelium podle Marka 15:34, totéž i Evangelium podle Matouše 27:46)

A co bylo dál?

Ježíš byl po smrti a Boží království nepřicházelo, ovšem touha po něm mezi Ježíšovými přívrženci zůstávala. Víme, že mezi jeho přívrženci vzniklo přesvědčení, že se Ježíš znovu vrátí, aby Boží království nastolil. Vznikly legendy o prázdném hrobě a o setkání Ježíšových učedníků s ním. Tyto legendy každé evangelium popisuje jinak, což potvrzuje domněnku, že jde o popis představ a ne reálných událostí. (Seriózní česká odborná literatura literatura na toto téma je např. odkaz 14a.)

I svatý Pavel zpočátku ještě věřil, že se příchodu Božího království dožije, jak o tom píše ve svých dopisech.

„Hle, říkám vám tajemství: Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni, naráz, v okamžiku, při zvuku poslední polnice. Zazní polnice, a mrtví vstanou jako neporušitelní a my budeme proměněni. Neboť toto porušitelné tělo musí obléci neporušitelnost a toto smrtelné musí obléci nesmrtelnost“ (Prví list Korintským 15:51-53).

„Neboť toto vám říkáme slovem Pánovým: My živí, kteří jsme tu ponecháni do příchodu Pána, jistě nepředejdeme ty, kteří zesnuli, protože za zvuku přikazujícího zvolání, hlasu archanděla a Boží polnice sám Pán sestoupí z nebe a mrtví v Kristu vstanou nejdříve. Potom my živí, kteří tu budeme ponecháni, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu k setkání s Pánem. A tak už navždy budeme s Pánem. Proto se těmito slovy navzájem povzbuzujte.“ (První list Tesalonickým 4:15-18)

Tato představa se nenaplnila ani za Pavlova života a nenaplnila se dodnes.

Co zbývá, je víra, která nemusí nic dokazovat. Paradoxní. V době, kdy jsou lidé vyzýváni k tomu, aby nevěřili všemu, co si přečtou a snažili se nad tím napřed přemýšlet, křesťané zároveň prohlašují přijímání neprůkazných nebo dokonce vyloženě nepravdivých tvrzení za ctnost.

V tom případě má ovšem křesťan úplně stejný důvod být křesťanem jako třeba muslim muslimem. Víru.

Nicméně je tu další věc, na kterou je údajně křesťanství dobré, a to je morálka. Ta bude obsahem třetí části.

Konec druhé části.

Odkaz na první část https://vitlang.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=782676

Reference (číslování navazuje na předchozí část článku)

1b Bible. Český studijní překlad. Nakladatelství KMS Praha, 2009.

7 Vojtěch Zamarovský: Bohové a králové starého Egypta. Nakladatelství Brána Praha, 2005.

8 Friedo Ricken: Antická filosofie, Nakladatelství Olomouc, Olomouc 2002.

9 Zdeněk Váňa: Svět slovanských bohů a démonů. Panorama Praha, 1990

10 The Cambridge Encyclopaedia of Hunters and Gatherers, edited by Richard B. Lee & Richard Daly. Cambridge University Press, 2006.

11 Franz de Waal: Mámino poslední objetí. Práh Praha, 2020.

12 Katechismus katolické církve. Karmelitánské nakladatelství , Kostelní Vydří, 2002.

13 Charles Freeman: A New History of Early Christianity. Yale University Press, New Haven and London, paperback, 2011.

14 Peter Calvocoressi: Kdo je kdo v Bibli. Nakladatelství Baronet Praha, 1996 (překlad z anglického originálu od nakladatelství Penguin Books v Londýně z roku 1990).

14a Otakar A. Funda: Ježíš a mýtus o Kristu. Karolinum Praha, 2007