Proč křesťanství zvítězilo a stalo se dominantním náboženstvím Evropy?

Zvítězilo křesťanství silou svých myšlenek, nebo spíše prostřednictvím drastických zákonů, perzekucí, popíráním racionality a ničením všeho, co by je mohlo ohrožovat? 4. část série „Může nás křesťanství spasit? A když ne, tak co?“

Tentokrát začnu osobní vzpomínkou. Už od dětství znám Hostýn s kostelem a obrázky, jak Panna Marie posílá blesky na prchající Tatary. Hostýnský zázrak. Líbilo se mi to. Jak celá pověst, tak její grafická ztvárnění v kostele vyvedená. Dávalo mi to jako dítěti příjemný pocit něčeho mezi nebem a zemí, co zasáhne pro vítězství dobra.

To už je dlouho. Před ne zas tak dávnou dobou, konkrétně 5.8.2017 po 21. h jsem na ČT24 v podstatě náhodou zhlédl pořad z cyklu Historie.cz, který se jmenoval „Mongolové na Moravě“. Mluvili historici, kteří sotva měli zájem na diskreditaci křesťanství. A tam padlo, že pověst o vítězství nad Mongoly na Moravě, ke kterému mělo dojít v roce 1241, je smyšlená. Roku 1241 žádná bitva neproběhla. Proběhla roku 1242, a tu Moravané prohráli. A pak tam rozebírali původ legendy.

Zaujalo mě to a navštívil jsem „Oficiální, denně aktualizované stránky Matice svatohostýnské a Duchovní správy na Svatém Hostýně“. A tam se na https://hostyn.cz/historie.html (minule navštíveno 12.1.2022) píše o Hostýnském zázraku tak, jakoby se skutečně stal. Kritizuje se tam popírání porážky Tatarů na Moravě z roku 1241 s tím, že „…hlavně novináři se snažili zlehčit a znevážit Svatý Hostýn.“ (https://www.hostyn.cz/historie/historie2_tatari.htm)

A jiný příklad. Historik Dušan Třeštík píše (21, str. 206): „Je mnoho svatých, kteří nikdy nežili…“

Z toho (a dalších mnoha obdobných příkladů, které se dají nalézt) je vidět, že křesťané nakládali a nadále nakládají s historickými fakty (decentně řečeno) velmi volně, ovšem zásadně tak, aby mluvila v jejich prospěch.

Vzpírá se to sice zásadám historické poctivosti, ale takový přístup byl dokonce veřejně proklamován už „otcem církevní historie“ Eusebiem Caesarejským (narozen kolem roku 264, zemřel 340). Ve svém díle „Církevní dějiny“ píše, že úkolem historika není zaznamenávat všechno, ale jen ty věci, jejichž čtení bude křesťanům ku prospěchu (a ostatní tedy zamlčet).(21a)

Je zarážející, že podobně „eusebiovský“ přístup k faktům má i česká Wikipedie. Například o Janu Zlatoústém píše, že „Ve své kazatelské a literární činnosti…spojoval myšlenkovou hloubku s ušlechtilou formou“. Ke konci se jakoby mimochodem doplňuje, že napsal také svou řeč proti Židům, v níž uvádí, proč křesťané nemají mít rádi Židy a „stal se tak jedním z prvních antijudaistů - či dnes používanějším slovem antisemitů.“ (navštíveno 12.1.2022). A co tedy tento člověk se svojí „myšlenkovou hloubkou a ušlechtilou formou” hlásal? Zachovalo se 8 jeho kázání „Proti Židům“. Podle Jana Zlatoústého je jejich status stejný jako status psů. Jejich procesí jsou tvořena zvrhlíky a děvkami a všichni by se jim měli vyhýbat jako moru, ohrožujícímu celý svět. Jejich modlitebny jsou také podle Jana Zlatoústého doupata lupičů, divé zvěře a démonů a jsou rovny nevěstincům. (22, str. 255 a 23, str. 133)

Když už jsem se dostal k antisemitismu, mám ještě jednu vzpomínku. Za mého dětství a mládí k nám občas jezdila na návštěvu maminčina spolužačka ze střední školy, která se vyznačovala tím, že byla silně věřící katolička. Občas jsem s ní debatoval o víře a četl knížky o křesťanství, které mi půjčovala. Jednou přinesla strojově opsaný text s názvem „Protokoly sionských mudrců“, že si to musím přečíst, abych si rozšířil obzory. Vzpomínám si, že jsem byl už po přečtení prvních stránek přesvědčen o tom, že to nemůže být autentický text, že za tím musí být nějaká špinavost. A že musím zjistit, odkud tohle pochází. Bylo to svým způsobem podobné tomu hledání, o kterém je tento článek. Nakonec jsem došel k závěru, že to je podvrh tajné služby carského Ruska, který měl sloužit jako zdůvodnění perzekucí Židů. Ta paní si to ovšem vymluvit nenechala. Nebyla přitom ani zlá, ani hloupá, byla prostě věřící. Já jsem ovšem dal přednost tomu být vědoucí.

Jak vysvítá z celého mého předchozího textu (včetně částí 1-3 o nesrovnalostech a zlu v bibli a problematičnosti křesťanství jako kompasu morálky), není křesťanství zdaleka tak přesvědčivé, abych měl důvod myslet si, že zvítězilo hlavně silou svých myšlenek. Že za tím musí být něco jiného. Abych si tedy udělal obrázek o tom, proč a jak křesťanství zvítězilo, snažil jsem se si projít literaturu skutečně odbornou, ne prokřesťansky jednostrannou, abych nedopadl jako výše uvedená paní nebo uživatelé české Wikipedie. Vycházel jsem zejména z této – odkazy 22-32. Chtěl bych zdůraznit, že jde převážně o odborné práce specialistů na danou problematiku, které dohromady obsahují tisíce odkazů, jak na původní staro- a středověkou literaturu, tak na literaturu jiných badatelů, kteří se danou problematiku v průběhu studia historie křesťanství zabývali.

Tak co mi tedy vyšlo:

Co křesťanství nabízelo (a v podstatě nabízí i dnes): Po smrti máš možnost dosáhnout spasení a věčného blaženství v nebi. Ovšem pokud se budeš vzpírat a nepodvolíš se tomu, co po tobě (ten pravý vykladač) křesťanství vyžaduje a svoje případné přestoupení neodčiníš náležitým pokáním, čeká tě věčné zatracení a utrpení bez konce v plamenech pekelných.

Byla tu tedy lákavá možnost, jak prostřednictvím náboženství dosáhnout poslušnosti lidí bez ohledu na jejich původ, jazyk, nebo etnický původ.

Této možnosti se po nějaké době chopili tehdejší mocní, využili náboženského zanícení křesťanů a začali Římskou říši, kde se křesťanství zrodilo, bezohledně pokřesťanšťovat. Křesťanská Římská říše se pak stala základnou pro další šíření křesťanství, které probíhalo „ohněm a mečem“.

Už raní křesťané se považovali za privilegované společenství, jež je přímo podřízeno Kristu. (odkaz 24, str. 150.) Problém s nimi byl ten, že začali vnášet do Římské říše nepokoje a občané si na ně stěžovali stání moci. První zaznamenaná srážka křesťanství a státní moci se netýkala náboženství, ale zákonnosti a pořádku. (23, str. 70) Problém státu s křesťany představoval klasické politické dilema. Jak dalece tolerovat skupinu, která je sama netolerantní. (22, str. 85) V období let 120-250 byly akce proti křesťanům většinou výsledkem lynčování - odporu běžných občanů proti nim. (25, str. 127) Nejstarší známý křesťanský kostel je v Dura-Europus na Eufratu v dnešní Sýrii a je datovaný kolem roku 240. Dvéře do ulice byly označeny křížem, což znamená, že římské úřady křesťanům tolerovaly otevřené vyznávání jejich víry. (25, str. 132)

Už nejranějším křesťanům, počínaje Pavlem, bylo zřejmé, že myšlenky křesťanství se nedají zdůvodnit rozumem, a proto jedno z hlavních bojišť křesťanů byly útoky na racionalitu. („Mé slovo a má zvěst nespočívaly v přesvědčivých slovech lidské moudrosti, ale v ukázání Ducha a moci, aby vaše víra nebyla založena na lidské moudrosti, ale na Boží moci.“ – První list Korintským 2:4)

Jeden z prvních textů, polemizujících s křesťanstvím napsal Celsus (též Kelsos). Jeho spis byl později křesťany zakázán a nakonec zničen, ale protože s ním polemizoval křesťan Origénés, bylo možné původní obsah částečně zrekonstruovat podle Origenova spisu. Celsus křesťanům vyčítá, že na otázky k vysvětlení svých postojů odpovídají stylem: „Neptej se a prostě věř!“ nebo „Víra tvá tě zachrání!“, což na člověka kultury tehdejšího Řecka působilo nanejvýš nedůvěryhodně. Dále Celsus křesťanům vyčítá následující: „Dětem se říká, že nesmějí věřit svým učitelům ani rodičům, ale budou šťastni pouze, když uvěří v Krista.“ (25, str. 171)

A jak to bylo s perzekucemi křesťanů za starého Říma?

První byla za Nera, který je označil za viníky požáru Řima roku 64, když, jak se píše (26, str. 132) „…mnozí Římané spatřili na vlastní oči příslušníky křesťanské sekty, jak se za požáru na ulicích radují a zpívají děkovné písně - podle jejich věrouky právě nastával toužebně očekávaný konec světa.“ Nero zemřel sebevraždou r. 68, takže Nerovy perzekuce mohly trvat maximálně 4 roky.

Pak měly perzekuce proti křesťanům vždy jen lokální, nárazovitý charakter, a to až do roku 249. Poté následovaly 3 vlny státem organizovaných perzekucí za vlády těchto císařů/spolucísařů: Decius: 249 až 251, Valerian podzim 256 až 261, Dioklecián a Galerius 303 až 311. (23, str. 61-62 a 25, str. 210-211). Celkově tedy trvalo systematické celoříšské pronásledování křesťanů státní mocí asi 25 let za 3 století.

Je doloženo, že během perzekucí mnozí křesťané úmyslně provokovali, aby mohli zemřít jako mučedníci. Cyprian (Thascius Caecilius Cyprianus, svatý Cyprián, biskup Kartága, narozen kolem roku 210, zemřel r. 258 ) píše o postojích mučedníků: „Při perzekucích je země zavřena, ale nebe otevřené. Smrt přichází, ale nesmrtelnost následuje, svět je zabitému odebrán, ale ráj se spasením objevuje.“ (25, str. 207)

Historikové odhadují, že kolem roku 300 bylo v Římské říši křesťany asi 7-10 % obyvatelstva. Byli velmi nerovnoměrně rozmístění po říši a rozdělení na frakce, které se navzájem obviňovaly z hereze. (25, str. 215)

A pak nastoupil císař Konstantin (Constantinus I., žil 247-337) a rozhodl se využít křesťanství pro upevnění své moci.

Konstantin, který svým rozhodnutím vsadit na křesťanství změnil Evropu na mnoho staletí, měl původně sídlo v Trevíru. Tedy ve stejném městě, kde se později narodil Karl Marx. Říkám si: Je to náhoda nebo osud?

V roce 313 bylo Milánským ediktem křesťanství povýšeno na úroveň ostatních náboženství. Velmi brzy poté však začalo být protežováno na úkor ostatních náboženství.  Milánský edikt mimo jiné obsahoval církevní restituce. (26, str. 192 a 27, str. 89)

Konstantin v dopise z roku 324 popsal křesťanství jako „Zákon“, základ pro regulaci života pod dohledem jediného Boha. (25, str. 232) V jedné své řeči dal do souvislosti polyteismus a sociální nepořádek a tedy to, že jeden Bůh je efektivnější symbol moci. Konstantin osvobodil křesťanské kněží od daní a křesťanství zabudoval do státních struktur (22, str. 154). Císařovi oddaní biskupové byli odměňováni obrovským bohatstvím a společenskou prestiží.

Aby sjednotil křesťanské proudy, svolal roku 325 biskupy do své císařské rezidence v Nikaji na 1. nikajský nebo nicejský koncil (též 1. ekumenický koncil), který kodifikoval obsah křesťanské věrouky (tj. určil, které texty do bible patří a které ne a taky jaký má být ten jediný správný a závazný výklad bible) (22, str. 167, 26, str. 192)

I když protežoval křesťanství, jeho etika byla taková, že nařídil popravu svého syna jménem Crispus a manželku Faustu dal usmrtit ponořením do vařící vody. (25, str. 229-230)

Co je ovšem pro křesťanství až příliš charakteristické: Ve století, které začalo Miánským ediktem, zemřelo pro svoji víru z rukou jiných křesťanů více křesťanů (likvidací heretiků), než kolik jich zahynulo při všech perzekucích od pohanů za předchozích více jak 300 let. (28, str. 14)

Po vládě Konstantinových synů se císařem stal velkou shodou náhod r. 361 Julián (Flavius Claudius Julianus). Byl pokřtěn a vychováván jako křesťan. Jako dítě zažil, jak v boji o moc byl popraven jeho otec a sedm nejbližších příbuzných a později i jeho nevlastní bratr, se kterým strávil dětství. Římský historik Ammianus Marcelinus o něm napsal, že zkušenost ho naučila tomu, že „žádné z dravých zvířat není člověku tak nebezpečné, jako jeden křesťan druhému“. Když se stal císařem, zbavil křesťanské kněží všech výhod, včetně osvobození od placení daní. Ve svém spise „Contra Galilaeos“ zkritizoval iracionální povahu křesťanství. Jeho vláda však trvala pouze 18 měsíců. Při tažení do Persie byl zabit neznámým útočníkem. (22, str. 182-185)

Křesťané oslavovali Juliánovu smrt jako vítězství nad pohany. Jeden z členů císařova doprovodu vyjádřil domněnku, že Juliána zavraždil křesťanský atentátník a jako jeden z argumentů uvedl, že si nikdo nevyzvedl bohatou odměnu, kterou perský velkokrál Šápúr II za zabití Juliána vypsal. (26, str. 180)

Následující římští císaři už byli křesťané, kráčející ve stopách Konstantina. Svolávali koncily, aby zajistili jednotu víry. Přijatou pravou víru křesťanství pak brutálně prosazovali prostřednictvím zákonů, trestů a ničením všeho, co bylo konkurencí křesťanství.

Za císaře Theodosia (346-395, císařem od 379) byly přijaty zákony proti pohanům, které zahrnovaly zákaz vstupu do pohanských chrámů za účelem vykonávání obřadů, bylo povoleno jejich ničení, byl vydán zákaz používat jakékoli pohanské symboly a vykonávat jakékoli pohanské rituály, a to i v domácnostech. Po celé Římské říši byly ničeny, rabovány a zapalovány pohanské chrámy, domy byly prohledávány kvůli pohanským písemnostem a soškám, které pak byly veřejně páleny nebo vhazovány do veřejných záchodů. (25, str. 257-258). Za opisování pohanských textů hrozilo useknutí rukou. (28, str. 4) Někde byly rozbity „jen“ posvátné sochy a vybavení a takto vybílený chrám byl předělán na kostel. (odkaz 32, str. 172-173)

„Není žádných pochyb na základě psaných a archeologických dokladů, že christianizace Římského impéria a raně středověké Evropy zahrnovala ničení uměleckých děl v rozsahu, který do té doby neměl v lidské historii obdoby.“ (odkaz 29, str. 157). 

Jeden příklad za mnohé: Sulpicius Severus v Životě svatého Martina detailně popisuje, jak sv. Martin zničil nejstarobylejší chrám a porazil nedalekou posvátnou borovici. (odkaz 29, str. 172).

Zničení Serapea v Alexandrii a bestiální vraždu matematičky a filozofky Hypatie křesťany roku 415 ukazuje film Agora z roku 2009, režie Alejandro Amenábar. O těchto událostech se píše např. v odkazu 30, str. 198-206 , kapitola Hypatie (nebo také v odkazu 25, str. 267). Ve skutečnosti byla její smrt z rukou křesťanů ještě krutější, než ukazuje film. Hypatie, fakticky pohanská mučednice, byla mimořádně nadaná a vzdělaná žena. Pořádala přednášky, na kterých učila, že matematika je základním kamenem pochopení, dále přednášela astronomii, etiku a ontologii. Uměla také sestavovat tehdejší vědecké přístroje, např. astroláb (k předpovídání poloh hvězd, k určování přesných souřadnic na moři i souši) nebo přístroj na měření hustoty kapalin. Připravovala také k vydání knihy o matematice a astronomii a psala k nim svoje komentáře. Pro toto všechno byla Hypatie obrovskou autoritou. To se nelíbilo křesťanským funkcionářům, a tak o ní začal alexandrijský biskup Cyril šířit, že je čarodějnicí a že očarovává křesťany. Jeho slova padla u Cyrilových horlivých příznivců, nábožensky zanícených mladých mužů, na úrodnou půdu. Jejich dav Hypatii přepadl a bestiálním způsobem zavraždil. Za její smrt nebyl nikdo potrestán a biskup Cyril je nyní považován za učitele církve a je uctíván jako svatý katolickou i pravoslavnou církví.

Pokud jde o literární díla, církev se chlubila a chlubí tím, jak pečovala o starou literaturu. Ano, našli se i křesťané, kteří měli k antické filozofii úctu (např. Boëthius), ale celkový výsledek znamenal katastrofu. Historička Catherine Nixey k tomu píše: Odhaduje se, že do moderní doby se zachovalo méně než 10 procent veškeré klasické literatury. U latinské je to jen asi jedna setina. Jestliže se toto nazývá ochraňováním - jak se často prohlašovalo – pak to byla ochrana neskutečně nekompetentní. Jestliže to byla cenzura, pak byla úžasně efektivní. (23, str. 166) Některá díla antické literatury se přežila jen díky arabské kultuře v arabských překladech a Evropa je pak znovuobjevovala a překládala zpět (nejznámější z nich je asi Almagest).

V rámci boje proti pohanství byly také zakázány Olympijské hry.

Za císaře Justiniána byly pak vydávány zákony (Codex Justinianus), kde se říká mimo jiné toto: (23, str. 235-236)

„Každý, kdo obětuje pohanským bohům, bude popraven. Každý, kdo uctívá sochy, bude popraven. Každý, kdo se dosud nenechal pokřtít, se musí dostavit do kostela, okamžitě se zříci svého omylu a dát se pokřtít. Ti, kteří odmítnou, budou zbaveni veškerého majetku, movitého i nemovitého, ponecháni v naprosté bídě, a k tomu navíc budou předmětem náležitého trestu. Bláznivý omyl pohanství musí být vymazán z povrchu země.“ Další zákon zakazoval vyučovat filozofům, kteří „trpí šílenstvím pohanství“. Tak zanikla pověstná aténská Akademie.

K dokreslení Justiniánova charakteru. Při povstání Nika (rok 532), které bylo císařem (podle názoru současného historika, profesora na univerzitě v Tübingenu a specialisty na Justiniánovu dobu) záměrně vyvoláno, aby jeho nepřátelé vystoupili z anonymity, bylo při císařském teroru za jediný den v Konstantinopoli zavražděno odhadem 30-35 tisíc lidí. (31, str. 60-61)

Krutým vládcům sloužilo křesťanství jako nástroj ovládání poddaných i nadále. Jedním z nejvýznamnějších byl Karel zvaný Veliký, Karl der Grosse neboli Charlemagne. Podle historika Dušana Třeštíka Karel a jeho nástupci brutálním užitím síly mocensky konsolidovali obrovský prostor mezi Atlantikem a Labem, přičemž Karlova říše byla postavena na stejném principu jako římské křesťanské impérium. (32, str. 185-186). Karel Veliký válčil prakticky ustavičně. Uvádí se jediný rok (a to 790) z celé jeho vlády, kdy neválčil. (33, str. 23) Od poražených si pak vynucoval bezpodmínečné přijetí křesťanství. Například se uvádí, že po jedné takové vítězné bitvě dal popravit stětím 4500 poražených, odmítajících přijmout křest. (27, str. 90) Nejde ale ani tak o přesný počet lidí, které dal Karel Veliký kvůli odmítnutí křtu zavraždit. Jde o to, že, stejně jako předtím v Římské říši, se křesťanství šířilo shora, a to tím nejbrutálnějším způsobem.

Ještě by bylo možné pokračovat dlouho. O svaté inkvizici, o Kladivu na čarodějnice, o indexu zakázaných knih (Index librorum prohibitorum), atd., atd., atd.

Je zřejmé, že křesťanství není v jádru vůbec demokratické, i když se dnes mnozí křesťanští politici demokracií ohánějí. Demokracie vznikla v pohanském Řecku, republika je produktem pohanského Říma a nejstarší evropský parlament, u kterého lze vysledovat kontinuitu do současné doby, ten islandský, vznikl také v pohanské době.

Křesťané také rádi šíří myšlenku, že jejich víra krásně dovedlo vyložit svět a pak přišla věda a podkopala křesťanskou víru. Bylo to ale přesně naopak. Bylo to křesťanství, které na dlouhá staletí zničilo racionální přístup k realitě, který byl rozvinutý už za starého Řecka.

Naštěstí ale ani církev neměla trvale dostatečnou moc na to, aby zničila v Evropě úplně veškerou vynalézavost a zvídavost. (25, str. 320) Myslím, že se na to hodí známý citát Abrahama Lincolna: „Některé lidi můžete ohlupovat trvale, všechny lidi můžete ohlupovat po nějakou dobu, ale nemůžete všechny lidi ohlupovat trvale.“ Ani křesťanství po svém vítězství nedokázalo všechny lidi ohlupovat trvale.

Moderní evropská věda nevznikala z ničeho, ale naopak navazovala od doby renesance na předkřesťanské, pohanské myslitele.

Dva příklady:

Aristarchos ze Samu: Koperník nalezl inspiraci pro svůj heliocentrický model „při studiu antických spisů, které byly na univerzitách v renesanční Itálii znovuobjevovány a horlivě čteny. U některých antických autorů nalezl zmínku o heliocentrické teorii, kterou už ve 3. století před naším letopočtem vytvořil řecký astronom Aristarchos ze Samu“ (34, str. 234). Heliocentrická soustava tedy nebyla Koperníkem objevena, ale „znovuobjevena“ (35, str. 19)

Demokritos: Současný přední fyzik Carlo Rovelli napsal, že zničení Demokritova díla v jeho celistvosti je největší intelektuální tragédií kolapsu antického světa. Velkou náhodou se zachoval spis „O přírodě“ („De rerum natura“), jehož autorem je Titus Lucretius Carus, kde se zmiňuje Demokritova teorie atomů. Po jeho náhodném objevení se tento spis stal senzací a ovlivnil Newtona, Galilea a později i Einsteina. (23, str. 37-38).

Závěrem: I kdyby se křesťanství nešířilo tak násilně, je velmi pravděpodobné, že by přežilo i do dnešní doby. Ale jako jedno z mnoha náboženství, které by Evropané měli na výběr. Kde by dnes Evropa se svým intelektuálním potenciálem asi byla, kdyby v ní křesťanství tak brutálním způsobem a po tak dlouhá staletí nepotlačovalo racionalitu a vědecký způsob myšlení?

Konec 4. části ze 6. Další, 5. část pod názvem „Duchovní stav evropské civilizace“ plánuji publikovat v pátek 18.2.2022 ráno.

Předchozí části:

1. část: Proč vznikl tento text a co je jeho obsahem. Touží lidé po pravdě? Má smysl posuzovat pravdivost náboženství jeho srovnáváním s reálným světem?

2. část: Je propagace bible šířením dezinformací?

3. část: Křesťanství a jeho desatero jako maják mravnosti?

Reference:

21 Dušan Třeštík: Zápisník a jiné texty k dějinám. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2008

21a Eusebius: The History of the Church from Christ to Constantine. Překad do angličtiny G.A. Williamson. Penguin Classics, London, 1989

22 Charles Freeman: The Closing of the Western Mind. Vintage Books, New York, paperback, 2005.

23 Catherine Nixey: The Darkening Age. Macmillan, London, 2017.

24 Dalibor Papoušek: Počátky křesťanství. Masarykova univerzita Brno, 2014

25 Charles Freeman: A New History of Early Chistianity. Yale University Press, New Haven and London, paperback, 2011

26 Zdeněk Volný (editor): Touly minulostí světa. Díl třetí. Nakladateství Via Facti 2001

27 Zdeněk Volný (editor): Touly minulostí světa. Díl pátý. Nakladateství Via Facti 2003

28 Ramsay MacMullen: Christianity and Paganism in the Fourth to Eighth Centuries. Yale University Press, New Haven and London, 1997.

29 Eberhard Sauer: The Archaeology of Religious Hatred. The Hisory Press, Gloucestershire, reprint 2009 (ISBN 978 7524 2530 6).

30 Justin Pollard a Howard Reid: Vzestup a pád Alexandrie. Nakladatelství Deus, Praha 2008.

31 Mischa Meier: Justinián. Pavel Mervart 2009 (ISBN 978-80-86818-88-7)

32 Dušan Třeštík: Češi a dějiny v postmoderním očistci. Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2005

33 Nicolas Grimaldi: Nelidskost. Academia Praha, 2013

34 Vít Haškovec, Ondřej Müller: Galerie géniů aneb kdo byl kdo. Albatros, Praha, 2003

35 Vladimír Vanýsek: Základy astronomie a astrofyziky. Academia, Praha, 1980