Proč jsou naděje vkládané do křesťanství marné. Co namísto udržování křesťanství.

Vztah mezi křesťanstvím a genderismem, islámem a přírodou. Uznání racionality a nedokonalosti. Původ a smysl morálky. Význam spirituality a náměty, jak ji pěstovat.

Šestá, poslední část textu „Může nás křesťanství spasit? A když ne, tak co?"

Nejprve jestli nás může křesťanství ochránit před výstřelky genderových a obdobných aktivistů a šířením islámu.

Obecně by se tato otázka dala formulovat také tak, jestli nás může jeden druh iracionality spasit před jinou iracionalitou.

Když jsem se pouštěl do psaní tohoto článku, měl jsem za to, že odpověď bude ano, může, ale za tu cenu, že bychom se museli vzdát samostatného myšlení a přijmout náboženská dogmata, což by pro některé lidi včetně mě byla cena, kterou by neradi platili.

Ale když jsem se dostal ve svém psaní až sem, uvědomil jsem si, že postoje křesťanů jsou k těmto věcem tak nejednotné, že odpověď ano není možná.

Jedni křesťané, ti konzervativnější, se proti genderovým aktivistům vymezují.

Naopak jiní, např. ti ze společenství Logos, pořádají bohoslužby pro účastníky Prague pride a na svých stránkách o sobě uvádějí, že jsou LGBT+ křesťané a křesťanky.

Pokud jde o postoj k islámu, například Katechismus katolické církve (12, číslo 841) uvádí: Vztahy církve k muslimům. „Plán spásy se však vztahuje i na ty, kteří uznávají Stvořitele, a mezi nimi především na muslimy, kteří prohlašují, že se drží víry Abrahámovy, a klaní se jako my Bohu jedinému, milosrdnému, který bude v poslední den lidi soudit.“

Z toho pro mě vyplývá, že katolické křesťanství má blíže k muslimům než k ateistům nebo lidem, kteří sice nepopírají „věci mezi nebem a zemí“, ale nepřisuzují je jedinému Bohu.

Obdobně smířlivý tón lze najít i v obráceném pořadí, tj. muslimů ke křesťanům: „A věru zjistíš, že lidé, kteří jsou největšími nepřáteli věřících, jsou židé, a ti, kdo k Bohu přidružují; a zjistíš, že lidé, kteří jsou největšími přáteli věřících, jsou ti, kdož říkají: „Jsme křesťané!“ A je to proto, že jsou mezi nimi kněží a mniši a nejsou pýchou naplněni.“ (Korán, súra 5 „Prostřený stůl“, verš 85 podle Flügelova číslování, 82 podle egyptského vydání)

Tolik o „spáse“ evropské civilizace a nadějích, které je možno vkládat do křesťanství v této věci.

A jak to tedy je se spásou duše? Co se děje s člověkem po smrti se řídí přírodními zákony stejně, jako se jimi řídí jeho početí, narození a život. A přírodu a její zákony bible nijak nezajímá. Ty tu byly celé věky let před Kristem a jeho ukřižováním, a budou tu věky po něm.

Na základě všech faktů, uvedených ve všech šesti částech tohoto textu je možné konstatovat:

V současné době nelze být přemýšlivým člověkem, který klade pravdu na první místo, a zároveň být křesťanem.

Vybavuje se mi vzpomínka z mého raného dětství. Jedna paní, známá mých příbuzných, se mě před Vánoci ptala na to, co čekám, že mi Ježíšek přinese. Nevím už, o jakých dárcích jsem mluvil, ale vzpomínám si na to, že jsem jí řekl: „Hlavně, že je to zadarmo.“ Když slyším mluvit křesťany o jejich pohledu na svět, tahle vzpomínka se mi vrací. Připomíná mi moji tehdejší a jejich současnou naivitu.

Je vlastně paradoxní, že ačkoli křesťané tvrdí, že (jejich) Bůh je všemocný, jeho existence se projevuje jen prostřednictvím lidí, kteří tvrdí, že jednají jeho jménem. Bez nich jako by nebyl nebo byl naprosto bezmocný.

V knize o dějinách Evropy (odkaz 4, str. 306) se píše, že výraz středověk, prostřední věk, „medium avum“ sloužil původně zaníceným křesťanům pro označení období mezi 1. a 2. příchodem Kristovým. Z tohoto pohledu žijí křesťané stále ve středověku.

Co tedy místo křesťanství?

Na závěr se dostávám ke druhé části své otázky, položené v nadpisu. Jak se tedy, podle mého názoru, postavit k problémům současné doby, když je stavění na křesťanství neperspektivní.

Ve stručnosti: Pokusit se přijmout realitu takovou, jaká je, protože jiná není k dispozici. Myslet na to, že rozum i emoce patří k sobě, obě rozvíjet, aby jedna obohacovala druhou. Uctívat to, co si úctu zaslouží. Nezříkat se duchovního života, ale duchovního života svobodného, ne diktovaného dogmaty.

a) Uznávat racionalitu

„Chci vědět, ne věřit!“

Antonius Block, hlavní postava Bergmanova filmu Sedmá pečeť

Používání rozumu, racionalismus, nám umožňuje chápat svět. Racionální přístup dokáže řešit naše problémy a odpovídat na otázky lépe než jakýkoli jiný.

Racionalismus nás dovedl k vědě. Křesťanství hlásalo zázraky, ale dokázala je věda. Chromí vstávají, na smrt nemocní se uzdravují, tisíce kilometrů od sebe vzdálení spolu mluví, jako by seděli tváří v tvář, lidé poznávají Zemi, vesmír a uvědomují si svoje postavení v něm.

Věda nedokáže vyřešit vše, ale už dokázala a ještě dokáže vyřešit mnohé.

Pokud se podrobí objektivnímu zkoumání ta křesťanská tvrzení, která objektivně zkoumat lze, prokazuje se opakovaně jejich nepravdivost, nepravost, neudržitelnost. Například pokusy dokázat, že modlení zlepší stav nemocných, opakovaně selhaly (52, 53). Slavné Turínské plátno, o kterém křesťané tvrdili, že do něj byl zabalen Ježíš Kristus, bylo datováno jako středověké (54) a ukázalo se, že jde o podvrh. Podobně například údajné ostatky Sv. Jakuba pod bazilikou Santi apostoli v Římě se při analýze ukázaly jako falešné (55). Tak by se dalo pokračovat velmi, velmi dlouho.

Věda jako systém funguje. Ovšem „vědu dělají lidé“ (jak praví i název jedné knížky o nich), a tak se i ve vědě vyskytují problémy a nedostatky, kterými trpí každé lidské společenství.

b) Mít na mysli, že nedokonalost světa i nás samotných je neodstranitelná

Člověk je nedokonalý. Obecně nedokonalost je jedním ze základních rysů našeho světa. Dokonalost není možná.

Když u živých organismů dochází ke kopírování genetické informace, dochází vlivem nedokonalosti k chybám, což vede k tomu, že kopie není zcela totožná s originálem. Tak vznikají mutace a mutace se v určitých případech může projevit tak, že mutant má v něčem jiné vlastnosti než původní jedinec. Přírodní výběr pak rozhoduje o tom, který z těchto mutantů přežije a který zanikne. Tak se hromaděním mutací může z jednoho druhu živého organismu postupně stávat druh jiný. Tak vznikly všechny druhy živých organismů a vznikl tak i člověk. Bez náhodných mutací, způsobených nedokonalostí bychom tady nebyli.

Tuto nedokonalost si neseme všichni, a proto nikdy nebudeme schopni zcela odstranit nemoci, bolest, utrpení. Proto je i naše myšlení zatíženo chybami a naše společnost nikdy nebude dokonalá. Zlo není důsledkem působení ďábla, ale důsledkem nedokonalosti naší a všeho kolem. Proto ztroskotalo a ztroskotá každé společenské hnutí, které bude tvrdit, že vše vyřeší a nastolí ráj na zemi. Existuje neodstranitelný rozpor mezi lidskými ideály a tím, že je člověk omezený svoji biologií a svým spojením s přírodou, která ho zrodila. Ideálů nelze dosáhnout, ale zlepšování je možné a samozřejmě i žádoucí. Že v posledních staletích došlo k obrovskému pokroku, mimo jiné v oblasti materiální úrovně, hygieny, výživy, zdravotnictví, vzdělání, techniky atd. je zřejmé.

To bylo umožněno tím, že byl zlomen monopol křesťanství. Počátek byl v renesanci, která se hlásila k antice, pak přišlo osvícenství. „Osvícenství, jedna z nejvýznamnějších a nejslavnějších fází v dějinách Evropy, jeden z pilířů evropanství, zjednalo průchod racionalitě.“ (57, str. 70) (Jen na okraj: Jak jsem zjistil, někteří příznivci křesťanství mají ve své zaujatosti s osvícenstvím problém. Že by to bylo tím, že opak osvícení je zatemnění?)

Nedokonalost vede k chybám i při vývoji jedince. Tak pak existují lidé, kteří mají na ruce třeba 6 prstů, nebo takoví, kteří nejsou fyzicky ani úplně ženami ani muži nebo takoví, kteří mají problém se psychicky identifikovat se svým biologickým pohlavím. Takoví lidé si zaslouží stejný respekt, jako kterýkoli jiný člověk a k tomu navíc odbornou pomoc, pokud ji potřebují. Ale nemyslím si, že by měli být oslavováni, nebo měli mít neúměrnou mediální pozornost. Vždyť nejsou ani lepší, ani horší, než my, tuctoví smrtelníci. Konec konců, každý z nás má nějakou odchylku, jen u někoho je výrazná méně a u někoho více.

c) Morálku chápat jako výsledek evoluce, která nám umožňuje žít jako společenská stvoření 

Morálka je výsledek toho, že se člověk vyvíjel jako živočich žijící ve skupinách. Členové skupiny spolu museli nějak vycházet. V nejlepším případě spolupracovat a to tak, aby prosperovala jak skupina, tak i její jednotliví členové. Taková skupina, jejíž členové dokázali dobře vzájemně spolupracovat, měla vyšší šanci na přežití svých členů než společnost sobeckých jedinců a tak došlo přírodním výběrem k selekci takových vlastností jako je schopnost porozumět druhému, tendence pomáhat jiným, smysl pro spravedlnost. Morálka je součástí naší biologické podstaty, našeho utváření a fungování mozku. Empatie nebo smysl pro spravedlnost existuje i u zvířat, takže z tohoto pohledu není člověk jako biologický druh vytržený z přírody, ale právě naopak (viz například odkaz 11). Je zajímavé, že ačkoli se sami jako Homo sapiens považujeme za vrchol vývoje, je tomu tak v případě kognitivních schopností (inteligence), ale pokud jde o empatii, tam je nejspíše na vrcholu šimpanz bonobo. (11, str. 200)

Neexistuje ale žádné zlaté pravidlo nebo pravidla, kterými je bezpodmínečně nutné se za všech okolností řídit. Vždy je potřeba se rozhodovat podle okolností, podle svého vědomí a svědomí. Člověk jako biologický druh je pro morální rozhodování od přírody dostatečně vybaven a nepotřebuje žádné vnucené normy od křesťanství. (17)

Avšak i zde se projevuje nedokonalost přírody v nás. Podobně jako může mít někdo zakrnělý některý orgán, může mít někdo jiný zakrnělou schopnost morálního jednání. Je důležitým úkolem každé lidské společnosti eliminovat amorální jednání takových jedinců; jinak jí hrozí rozklad.

Stejně tak si fungující společnost nemůže dovolit nekontrolovaně přijímat lidi, kteří nejsou ochotni nebo schopni se do ní začlenit. Důvodem neochoty se začlenit mohou být náboženská dogmata, kterým daný jedinec podléhá, důvodem neschopnosti se začlenit zase nízká inteligence, protože je prokázáno, že násilnické a asociální chování se často pojí s nízkou inteligencí (např. 56). Konec konců, pokud se například ve školní třídě vyskytne jedinec, který jiné šikanuje a má násilnické sklony, většinou to nebývá primus třídy, ale jeho pravý opak. Začleňování takových lidí do společnosti je o to problematičtější, že inteligence má výraznou genetickou složku, a tak daný jedinec ji nejen nemůže na přání druhých výrazně změnit, ale předává ji i svým potomkům. (O inteligenci a genech viz např. 58 a 59.)

To, že dneska někdo trpí, neznamená, že tentýž člověk nemůže zítra sám utrpení působit.

Společnost, která se nedokáže bránit tomu, co ji ničí, nemůže dlouhodobě přežít.

Homosexuální chování je běžné u zvířat (60) i lidí (viz např. staré Řecko) a není, myslím, potřeba z něj dělat problém. Křesťanství je prohlašuje za zlo, ale za cenu, že tím lidi traumatizuje a samo se dostává do slepé uličky.  Ukázkou toho může být úvodní text k výstavě o Leonardu da Vincim ve Farské zahradě v Tišnově z léta 2020:

„Bůh talentem a inspirací obdarovává jedince, kteří téměř nikdy neodpovídají ideálům své doby. Ne jinak tomu bylo u chlapce, který se narodil 15. dubna 1452 v místě Anchiano v Itálii. Nejen že se narodil jako nemanželský syn venkovance Catharině, ale svoji homosexuální orientaci, za kterou v té době hrozil i trest smrti, musel po zbytek dospělého života tajit.“

Tolik citace. Ale kdo nastavil ty tak zvané ideály té doby? Kdo ostrakizoval nemanželské děti, jejich matky a homosexuály? Přece sama církev svatá, která určuje, co se Bohu líbí a co ne!

Podobně celou biblí prostupuje patriarchální pohled na svět a jako samozřejmost postoj, že ženy mají být podřízeny mužům.

Pokud jde o postavení žen ve společnosti, myslím si (na rozdíl od bible), že ve slušné společnosti je jediná přijatelná možnost nepovažovat obecně ženy a muže za vzájemně horší nebo lepší nebo za podřízené a nadřízené.

e) Pěstovat spiritualitu

Racionalita odráží objektivní realitu a měla by být pevným základem pro naši orientaci ve světě.

Při vyzdvihování racionality se ale nesmí nezapomínat na to, že to, co člověku dokáže dávat smysl života, není racionální povahy.

Náš vnitřní život je subjektivní záležitost, a tak různí lidé můžou mít velmi různé prožitky a mít zálibu v různých duševních stavech. Při vědomí toho pak není důvod zavrhovat vize, snění, tajemno nebo i mystiku.

Takže jen pár myšlenek, jak to vidím já s tím, že je každého věc, jak bude chtít nebo naopak nechtít nakládat se svojí spiritualitou.

Pokud někoho uspokojuje křesťanská spiritualita, ať si ji provozuje, ale ať ji nenutí ostatním jako něco lepšího nebo dokonce jedině správného.

A jak jsem napsal už dříve: „Aby člověk mohl věřit, že se po smrti dostane do ráje (nebo jeho obdoby) nepotřeboval být křesťanem v minulosti a nemusí jim tedy být ani v současnosti.“ (viz 2. část tohoto textu-"Je propagace bible šířením dezinformací?")

Každý ať následuje to, co je mu blízké, co ho oslovuje, inspiruje. Může to být obdivování přírody a inspirace přírodou, která má v sobě mnoho krásného, ale i tajemného a hrozivého. Příroda v širším slova smyslu je součástí i nás samých a může dávat o sobě vědět i prostřednictvím našich snů a vizí.

Je dobré vědět, že existuje řada věcí, které byly původně pohanské, ale křesťanství si je přisvojilo, přesněji řečeno ukradlo. Například v Muzeu zvonů v Innsbrucku (Glockenmuseum Grassmayr) jsem se ke svému překvapení dočetl, že křesťané zpočátku nenáviděli zvony a rozbíjeli je, neboť pro ně byly spjaty s pohanstvím. Skutečně, zvonění na zvony bylo běžnou součástí náboženských rituálů v pohanských římských chrámech a stejně tak to bylo zapalování svíček, které si křesťané nakonec taky přivlastnili. (28, str. 143). Kromě toho křesťané úmyslně vyhlašovali svoje svátky tak, aby se kryli s už slavenými pohanskými, aby je tímto překryli a dali jim křesťanský obsah. (24, str. 184; 28, str. 155)

Můžeme obdivovat a uctívat Zemi, Slunce, vesmír, střídání ročních dob, slunovraty, rovnodennosti, vodu, vzduch, rostliny, atd. jako něco co nám dalo vzniknout a co nám umožňuje žít. Namísto křesťanského Boha, jehož existence není nikde v realitě patrná, obdivovat a uctívat to, čemu skutečně za svůj vznik vděčíme.

Bylo by obohacující (ale pro nás možná už nedostupné) umět vnímat přírodu tak, jak to umí etnika s přírodou sžitá. Ukázka takového porozumění přírodě: V prosinci 2004 udeřilo v jihovýchodní Asii ničivé zemětřesení a následná vlna cunami. Lovci a sběrači Ongové z Andamanských ostrovů, kteří tam žijí prakticky odloučeni od civilizace tisíce let, i když nebyli varováni, věděli, co mají dělat a zachránili se, zatímco civilizované národy na pobřeží Indického oceánu zůstali naprosto nevědomí na pospas živlům. (odkaz zde)

Můžeme se inspirovat starými mytologickými texty a kulturami; pomocí nich se můžeme ponořit do našeho nevědomí. (61, přednáška druhá, str. 48-82) A jak také píše Carl Gustav Jung, pojmy „mana“, „démon“ a „bůh“ jsou synonyma nevědomí, přičemž výhodou pojmů „démon“ a „bůh“ je to, že umožňují personifikaci, to, aby mohly vystupovat jako osoby. (6, str. 287)

Naše představy lze tedy personifikovat, vytvořit z nich fiktivní postavy, se kterými můžeme dále (spolu-)pracovat.

Tvořivosti se meze nekladou.

KONEC.

PŘEDCHOZÍ ČÁSTI:

1. část Může nás křesťanství spasit? A když ne, tak co? Proč vznikl tento text a co je jeho obsahem. Touží lidé po pravdě? Má smysl posuzovat pravdivost náboženství jeho srovnáváním s reálným světem? (2.2.2022)

2. část Je propagace bible šířením dezinformací? Bible a rozpory v ní. Co křesťanství vlastně přineslo nového? (3.2.2022)

3. část Křesťanství a jeho desatero jako maják mravnosti? (8.2.2022)

4. část Proč křesťanství zvítězilo a stalo se dominantním náboženstvím Evropy? (15.2.2022)

5.část Současný duchovní stav evropské civilizace. (18.2.2022)

Reference:

4 Norman Davies: Evropa Dějiny jednoho kontinentu. Prostor, Praha, 2000

6 Carl Gustav Jung: Duše moderního člověka. Atlantis, Brno, 1994.

11 Franz de Waal: Mámino poslední objetí. Práh Praha, 2020.

12 Katechismus katolické církve. Karmelitánské nakladatelství , Kostelní Vydří, 2002

17 Patricia S. Churchlandová: Mozek a důvěra. Dybbuk, Praha 2105. Překad z anglického originálu Braintrust, vydaného nakladatelstvím Princeton university Press v roce 2011.

24 Dalibor Papoušek: Počátky křesťanství. Masarykova univerzita Brno, 2014

28 Ramsay MacMullen: Christianity and Paganism in the Fourth to Eighth Centuries. Yale University Press, New Haven and London, 1997.

52 Herbert Benson et al.: Study of the Therapeutic Effects of Intercessory Prayer (STEP) in cardiac bypass patients: A multicenter randomized trial of uncertainty and certainty of receiving intercessory prayer. American Heart Journal · May 2006 DOI: 10.1016/j.ahj.2005.05.028

53 Wendy Cadge: Saying Your Prayers, Constructing Your Religions: Medical Studies of Intercessory Prayer. The Journal of Religion, Vol. 89, No.3, Juy 2009, pp. 299-327.

54 Damon, P., Donahue, D., Gore, B. et al. : Radiocarbon dating of the Shroud of Turin. Nature 337, 611–615 (1989).

55 Kaare Lund Rasmussen et al. : Investigations of the relics and altar materials relating to the apostles St James and St Philip at the Basilica dei Santi XII Apostoli in Rome. Heritage Science 9:14, 2021

56 Brie Diamond, Robert G. Morris, J.C. Barnes: Individual and group IQ predict inmate violence. Intelligence, Vol. 40, 2012, pp. 115-122.

57 Otakar A. Funda: Znavená Evropa umírá. Univerzita Karlova v Praze. Nakladatelství Karolinum, Praha, 2002, dotisk prvního vydání.

58 Robert Plomin: Blueprint. How DNA makes us who we are. Allen Lane (part of Penguin Random House UK), 2018.

59 Charles Murray: Human Diversity. The Biology of Gender, Race and Class. Twelve, New York, 2020.

60 Michael Miersch: Sexuální život zvířat. Euromedia Group, k.s., 2001.

61 Carl Gustav Jung: Analytická psychologie. Její teorie a praxe. Tavistocké přednášky. Academia, Praha, 1993.