Spálením trenek vznikla škoda velkého rozsahu

Při zamyšlení nad argumentací, že se dá „podle hloubky, šířky, výšky, váhy, barvy, tvaru“ určit co je a co není umění, se mi vybaví scénu z filmu Pelíšky.  Možná již začíná platit „na myšlení jsme tu my“.

Skupina Ztohoven vyvěsila nad Pražským hradem místo prezidentské standarty červené trenky. Následoval soudní proces zakončený vydáním rozsudku (nachází se zde) vyslovující jak trest tak i zabrání trenek státem. V červnu 2018 spolupracovníci Miloše Zemana trenky za jeho přítomnosti rituálně spálili. No řekněte, který civilizovaný stát má v čele prezidenta (krále.....) schopného zorganizovat podobné obskurní divadlo nebo se přiznat, že je agentem Ruska. (Jde o aféru č. 28 z dosud 78 zaznamenaných). Zavřete oči a zkuste si představit, jak něco takového říká či vyvádí Alžběta II, Theresa May, Emanuel Macron nebo Angela Merkel.

No nic, vraťme se z velkého světa do české politické kaluže. Dosud nebyl vyřešen problém škody způsobením zničením trenek a vyvození odpovědnosti z tohoto činu. Popis kauzy je zde a zde. Zrekapituluji argumentaci. Právní důvod zabrání věci v žádném případě neurčuje zda věc je prodejná nebo nikoliv.  Soud odůvodnil zabrání trenek tím, že „obžalovaní by jimi mohli ohrozit bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti“ (str. 14 dole), nikoliv, že by mohli posloužit k (novému) spáchání trestného činu (tedy výtržnictví) nebo jeho schvalování.

Stejně ale, překážka prodeje z tohoto důvodu neznamená bezcennost. Minimálně jako historický artefakt (podobně jako prapory poražených nepřátel) měly být červené trenky uchovány. Jsou věci, které nemohou být prodány, ale stejně mají tzv. historickou hodnotu. Dokumentují totiž určitou dobu dějinné okamžiky, a to ve špatném i dobrém smyslu.

Jen na okraj podotýkám, že nemám informace, zda byl pravomocný rozsudek napaden dovoláním u Nejvyššího soudu nebo zda běží řízení u Ústavního soudu. Pokud by byl rozsudek zrušen, padlo by i zabrání. Při jiném výsledku této kauzy, by stát musel vrátit červené trenky. A kde by je vzal, když byly spáleny? No nikde, musel by vyplatit odškodnění.  

Opakovaně je třeba zdůraznit, že Prezidentská kancelář se nikdy nestala vlastníkem trenek, protože se jedná pouze o organizační složku státu. Měla ji tedy pouze ve správě. Od právní moci zabrání až po spálení, pořád se jednalo o státní majetek. A v žádném zákoně České republiky se nepíše, že spolupracovníci prezidenta mají oprávnění státní majetek ničit.

Státní zastupitelství se řešení tohoto případu pustilo na tenký led úvah o existenci „parametrů“, které určují, co je a co není umělecké dílo, což je v demokratické a svobodné společnosti naprosto šokující, asi stejně jako výrok „co je a co není umění určujeme my“. Umění je čistě subjektivní kategorie, uměním je to co vyvolává pocity, emoce a v posledku, uměním je to, za co jiní lidé jsou ochotní zaplatit.  

Při zamyšlení nad argumentací, že se dá „podle hloubky, šířky, výšky, váhy, barvy, tvaru“ určit co je a co není umění, se mi vybaví scénu z filmu Pelíšky, kdy příslušník SNB (Sboru národní bezpečnosti) vykládá historku o tom, jak muž s koženou brašnou nesmí projet. Možná již začíná platit „na myšlení jsme tu my“.

Pro někoho to zní šíleně, ale za 2 miliony korun byla prodána i fronta na nic. Šlo o instrukce k performanci, kdy herci a dobrovolníci tvořili fronty na běžných místech. Stejně tak se za velké peníze prodávají například předměty připomínající rockové hvězdy.

Takže věrní Miloše Zemana spálili státní majetek minimálně za milióny korun, tedy došlo ke způsobení škody značného rozsahu. A nikdo nic s tím nenadělá. Připomíná mi to situaci popsanou v knize Richarda Pipese, Rusko za starého režimu. Když si k hraběti  A.Ch. Benckendorffovi, šéfovi tajné policie za cara Mikuláše I., přišel jeden vydavatel stěžovat, dozvěděl se, že: „Zákony se píší pro podřízené, ne pro představené“.