Projevy české suverenity? Zlodějští taxikáři, „neodstranitelné“ bilboardy kolem dálnic, lhůty pro získání stavebního povolení delší než v Rwandě, nemohoucnost stavět dálnice, které končí před hranicemi, neschopnost opravit D1....
S blížícími se květnovými volbami do Evropského parlamentu ožije diskuse o členství Česka v Evropské unii. Jedním z úhelných kamenů v těchto sporech je tzv. suverenita, a to vnější, tedy jaké jsou meze chování jednoho státu vůči druhému a vnitřní, jaký je stupeň volnosti v přístupu politiků vůči občanům.
Ukázku suverénnosti na mezinárodní scéně poskytují Rusko a Čína, které dělají kdykoliv, cokoliv, komukoliv, kdo je slabý, zbabělý nebo bez spojenců. Také u amerického prezidenta Donalda Trumpa jde vypozorovat jednání nezávislé na spojeneckých vazbách k NATO, Jižní Koreji, Japonsku, Tchajwanu. Slogan „America First“ je vyznáním sobeckého „realiťáka“, schopného prodat sochu Svobody do šrotu. Síla Spojených států odvisí od spojeneckých vazeb a bez nich v budoucnu neubrání ani sami sebe. Toto poselství vyjádřil na konci minulého roku ve svém rezignačním dopise dnes již bývalý ministr obrany James Mattis, zřejmě poslední „z dospělých“ v Bílém domě. Jestliže bude americká administrativa udržovat dosavadní kurs, je na obzoru rozpad světového řádu, šíření jaderných zbraní mezi ty, které Amerika opustí a dříve nebo později i válečný konflikt velkého rozsahu.
Naštěstí žádná z parlamentních stran nenavrhuje posilovat vnější suverenitu Česka cestou Severní Koreje, tedy výrobou raket opatřených atomovými hlavicemi. Minula doba husitského „proti všem“, kdy naši předci byli v Evropě obávaní (a oblíbení) jako dnešní tzv. Islámský stát. Českým politikům nezbývá než realizovat své nápady pouze uvnitř státu. Od roku 2004 se díky členství v Evropské unii naštěstí těšíme z jejího civilizačního vlivu i z rozhodnutí, které spoluvytváříme. A kultivace politického a podnikatelského prostředí byla daleko cennější než obdržených 705 miliard korun čistých dotací.
Podívejme se na špičky ledovce české suverenity. Přežívání třídy zlodějských taxikářů, „neodstranitelné“ bilboardy kolem dálnic, lhůty pro získání stavebního povolení delší než v Rwandě, nemohoucnost stavět dálnice, které končí před hranicemi, opravu D1 mezi Brnem a Prahou vydávanou za úkol srovnatelný s přistáním na Marsu. Kolikrát v minulosti padl argument, abychom přijali zákony, instituce a organizační opatření, které se osvědčily v jiných zemích.
Právě ze „suverenity“ českého státu bychom měli mít největší strach. Proto jsem pro členství v Evropské unii. V prvé řadě se cítím Evropanem, potom patriotem naší vesnice, obyvatelem Moravy a až nakonec Česka. V tuzemských podmínkách slovo suverenita nabývá významu ponechání volného pole působnosti pro místní politiky, oligarchy Klausovy a Zemanovy doby, Rusy a Číňany, aby si řídili v Česku věci pěkně po svém, aniž by je někdo omezoval. Třeba Miloš Zeman je odstrašujícím příkladem naprosté suverenity (nezávislosti) na Ústavě, zákonech i slušnosti. Stačí se podívat na jeho aféry.
Větší integrace do Unie zmenší pro domácí politiky prostor projevovat svoji neschopnost a buranství. K čemu vlastně potřebujeme suverenitu státu? Podobná falešná slovíčka mají občanům vypnout mozek a sešikovat je v masu, za kterou budou předstírat myšlení jiní. Klidně ať dálniční síť staví a provozuje Rakousko, Švýcarsko si vezme pod patronát poštu i železnici, Německo průmysl a zaměstnanost, koruna je nahrazena eurem. Bylo by lépe. Klidně ať se připojíme k Rakousku nebo Německu. Žel, určitě by nás nechtěli.
(vyšlo 22.2.2019 v MF Dnes)
