Jaké vojenské podoby útoku se vlastně Rusko obává? Opakování operace Barbarossa z roku 1941, tedy pozemního útoku na Moskvu. Leteckého nebo jaderného úderu a následného politického podřízení? Nic z toho není reálné.
Rusko na konci minulého roku zveřejnilo požadavky vůči Západu. Ukrajina nesmí do NATO, a to má ukončit vojenské aktivity nejen na jejím území, ale i ve východní Evropě, v oblasti Kavkazu a ve střední Asii. Ve východní Evropě odmítá Moskva nárůst počtu vojáků oproti roku 1997, tedy oproti době, kdy východoevropské země ještě nebyly v Alianci. Pařížská deklarace z roku 1997 o vzájemných vztazích, spolupráci a bezpečnosti mezi NATO a Ruskem, na kterou by dnes chtěl Kreml navazovat, vznikla za určité mezinárodní situace, která dnes neexistuje. I když proruští tro(t)llové občas tvrdí, že v ní existuje závazek nerozmisťování stálých jednotek na území nových členů Aliance, není tomu tak. Dokonce to dnes netvrdí ani Kreml.
Ze strany NATO dlouhodobě panuje status quo a najednou Rusko přichází s těmito jasně nesplnitelnými požadavky. Nebo co tak strašného bylo spouštěčem těchto požadavků? Jeho předchozí mlčení je důkazem, že nejde o nic jiného než o náhlý nárůst agresivity. Důvod, proč je válka téměř jistá spočívá v tom, že Rusko překročilo hranici, za kterou není cesta zpátky. Nesplnění jeho ultimát by vedlo ke ztrátě tváře kremelské věrchušky. Za další, probíhá ekonomické „naklepávání“ Unie v podobě omezení dodávek plynu. Ano, plnění pouze dlouhodobých kontraktů, nulový prodej na okamžitém trhu, prázdné podzemní zásobníky pronajaté Gazpromu (ano, my hlupáci ve víře v normalitu Rusko mu jej pronajali) je vědomým nepřátelským aktem. Tohle si celá Unie bude pamatovat a Rusko ztratilo ekonomický kredit. Podruhé něco takového nejde opakovat, takže současná unikátní situace prostě musí být ze strany Ruska využita k vojenské akci.
Ultimáta Západu jsou doprovázeny rétorikou, že jde o zvýšení bezpečnosti Ruska a odstranění hrozeb. Kreml se zcela určitě vytasí s nějakou působivou mapkou znázorňující obklíčení Matky Rusi. I kdybychom si udělali kolečka a puntíky ve školním atlase, kde všude se nachází základny Spojených států, jak o tom mluvil náměstek ruského ministra zahraničí Sergej Rjabkov, nic to neznamená.
Jaké vojenské podoby útoku se vlastně Rusko obává? Opakování operace Barbarossa z roku 1941? Tedy pozemního tažení na Moskvu, Petrohrad a další města s cílem obsazení jeho území a svržení současné vlády. Leteckého úderu, kdy následná vzdušná převaha by vedla k vojenskému a tedy i politickému podřízení Ruska? Jaderného úderu, který by eliminoval vojenské kapacity Ruska a vydal jej diktátu útočníka? Omezeného pozemního útoku a odtržení některých oblastí „správně“ zorganizovaným referendem po vzoru ruské operace na Krymu v roce 2014? Do úvahy přichází území, které Rusko uchvátilo v v roce 1945. Například část dřívějšího východního Pruska s centrem Königsberg, dnes tzv. oblast Kaliningradu nebo na Japonsku získaný jižní Sachalin a část Kurilských ostrovů.
S ohledem na popsané hypotetické hrozby, je otázkou, zda se na základnách Aliance kolem Ruska nachází k tomu potřebná pozemní výzbroj a vojsko nebo vhodná letecká či raketová technika. Samozřejmě, že nenachází. Bod na propagandistické mapě se může vyznačit i na místě radarové stanice s minimem personálu, ale pořád bude vypadat efektně. Prapory rychlé reakce v Pobaltí, zahrnující pár tisíc vojáků, jsou vlastně živým štítem. Nikdo nepředpokládá, že by dokázaly Litvu, Lotyšsko a Estonsko reálně ubránit. Jsou tam rozmístěny, aby případný útok zasáhl i vojska dalších států NATO, což by politicky usnadnilo aktivaci článku o kolektivní obraně ve smyslu Severoatlantické smlouvy.
Z Kremlu zaznívají demagogické argumenty, že po rozmístění raket na Ukrajině se zkrátí doba jejich letu do Moskvy na sedm minut. Kdo může vůbec takový nesmysl vypustit z úst? Vytvořím si neexistující hrozbu a ta má sloužit k "ospravedlnění" agrese. Střely s jadernými hlavicemi nejsou rozmístěny ani na území východních členů NATO na Ukrajině jakbysmet. Kromě toho, ta má ke vstupu do Severoatlantické aliance hodně daleko. Ruské spekulace o době letu rakety z jejího území do Moskvy jsou tedy fantasmagorií.
Možná by stálo za to problém obrátit a vyznačit na rozsáhlém ruském území jeho jednotky a základny rozmístěné jako hrozba sousedním zemím. Potom základny Spojených států třeba v Itálii jde chápat jako součást infrastruktury kolektivní obrany NATO proti Rusku. Itálie, ale ani Norsko, Dánsko a další země by samy o sobě vzdorovat nemohly. Země Unie bohužel mají problém se společnou obrnou politikou a také nemohou prosazovat vůči světu své společné zájmy. Proč? Protože zájmy jednotlivých zemí se navzájem negují. Například Polsko a Litva považuje Rusko za hrozbu, Maďaři a Řecko za kamaráda. K tomu přistupuje politická malost a sobeckost, což je zásadní překážka zbrojní unifikace. Každá země by nejraději pro armádu opatřovala „vlastní unikátní“ zbraně. Jak kdyby si každý kraj v Česku chtěl vyzbrojovat armádní posádky v místě vyráběnou technikou. Když jednotlivé státy zjistí, že tank, bojové vozidlo nebo protiletadlový komplet v odpovídajících parametrech nevyrobí, chtějí alespoň participaci domácího průmyslu na dodávkách. Opět si pomohu příměrem. Bylo by racionální, aby pro dovážené automobily platilo pravidlo, že 40 procent dílů se musí vyrobit v Česku? Vyřazení osvědčeného dodavatele a jeho nahrazení někým bez zkušeností, historie spolupráce, někdy i pochybné schopnosti něco vyrobit (co asi mohlo Turecko dodávat pro F-35?) se samozřejmě promítá do ceny zakázky i zpomalení dodávek. Výjimka z unijních pravidel volného trhu a poskytování veřejných podpor je ve zbrojní oblasti ke škodě všech. Tohle by mělo být téma českého předsednictví Unii od 1.7.2022. Ta by se měla chovat v oblasti vyzbrojování jako jeden celek.
Základny Spojených států nejsou nějaký cizorodý prvek sloužící k přípravě útoku, ale naše vlastní zařízení v tom smyslu, že NATO jsme my sami. Po pravdě, v Evropě jsou americké základny příliš vzdálené od území Polska a Pobaltí. Zvláště, když průjezd vojenských sil přes Česko a jejich zásobování na potenciálním východním bojišti je kvůli naší neschopnosti budovat dálnice a silnice (a udržovat je v provozuschopném stavu) v podstatě nemožný. Stejně tak je základna USA na japonské Okinawě obrané zařízení proti ruským jednotkám rozmístěným na dálném Východě, okolo Vladivostoku, na Sachalinu. A nesmíme zapomínat ani na agresivitu Severní Koreje.
V podstatě všechny tyto argumenty jsou zbytečné. V době jaderných zbraní není existence jakýchkoliv základen přínosná. Chce Kreml tvrdit, že by na obranu proti tankovým brigádám (ty ale u jeho hranic nejsou), které by si razily cestu k Moskvě, nepoužil atomové zbraně? V podstatě ani hypotetické zkrácení doby letu raket do Moskvy na 7 minut by se nedotklo jaderných ponorek ukrytých pod hladinou světových oceánů. Takový útok na Rusko by měl za následek odpálení zde instalovaných strategických raket. S jednorázovou eliminací odvetných kapacit se za současného stavu techniky a bez nějaké skokové změny, která druhá strana nezachytí, nedá počítat. Logika „vzájemného“ zničení byla paradoxně základem míru mezi Spojenými státy a Sovětským svazem za doby „studené války“.
Rusko není nikým ohrožováno a v podstatě ani nemůže být napadeno. Vůči Ukrajině a dalším okolním státům není v roli oběti, ale agresora. Důvod předkládání ultimát Spojeným státům a NATO tedy vězí úplně v něčem jiném než v obavách o bezpečnost. Možná Vladimír Putin ztratil racionální pohled na realitu při pobytu v nějaké facebookové jeskyni s českými tro(t)lly. To by ztratil soudnost každý. Nebo příslušníci ruských silových struktur došli k závěru, že válku se Západem mohou vyhrát, protože ten není ochoten použít na svoji obranu jaderné zbraně. Třeba kvůli ohledům na čistotu ovzduší a ve snaze chránit přírodu. Potom je se svobodným světem amen.
(článek ve zkrácené podobě vyšel v Lidových novinách 5.1.2022)
