Pokud politici opravdu chtějí řešit dluhovou krizi, měli by předložit komplexní plán, který si v závažnosti dopadů na společnost nezadá s důchodovou reformou.
Ministerstvo spravedlnosti vrátilo do hry návrh novely insolventního zákona, který se nepodařilo prosadit v minulém volebním období. Po sedmi letech dobře míněné „snahy“ dlužníka má dojít k zániku všech jeho pohledávek. Politici prostě neumí vymyslet nic jiného než řešení problému na úkor věřitelů (i když neumí vyřešit ani dluh státu a nás čeká kolaps). Zánik pohledávek v oddlužení je vyvlastněním bez náhrady a lze doufat, že o tom v tomto duchu dříve nebo později rozhodne Ústavní soud. A pozor, o majetek může tímto způsobem přijít kdokoliv z nás. Dluhy nevznikly pouze z úvěrů a půjček „zlých“ bank a lichvářů, ale i z pronajmu bytů, dodávek elektřiny, plynu, vody (mám bazén, neplatím za vodu), škod v důsledku autonehod, výpomoci uvnitř rodiny…... Škodolibost vůči poskytovatelům úvěrů proto vůbec není na místě.
Řešit zadlužení znamená manévrovat mezi Scyllou a Charybdou. Na jedné straně hrozí rozvrat společnosti „vzpourou dlužníků“, ústící tak jak mnohokrát v dějinách do snahy o vyvlastnění movitějších spoluobčanů a pomstu vůči domnělým viníkům. Výmarská republika a její konec budiž varováním.
Na druhé straně vyhovění nátlaku davu znamená ustoupit od pravidla „dluhy se platit musí“, poskytnout volný prostor pro morální hazard a také vyvlastňovat, pravda „zákonným“ a „poklidným“ způsobem. V obou případech se ale zvyšuje riziko potíží bankovního systému, která nejde „léčit“ jinak než z kapes daňových poplatníků.
V exekuci je 863.000 lidí, z toho proti 493.000 osobám je vedeno tři a více řízení, a jde tedy nesplatitelné dluhy. Spolu s rodinnými příslušníky se jedná o obrovskou volební sílu deprivantů, kteří jsou nepřátelští vůči současnému systému. Volí extremistické politické strany a extremistické prezidentské kandidáty. Chtít po dlužnících aby zpytovali svědomí, nakolik nesou vinu za vlastní situaci, je naprosto marné. Určitě se netrápí otázkami, proč nepředvídali nemoc, úraz, rozvod, úmrtí v rodině, jak to, že činili vydání neodpovídající jejich majetkovým poměrům a půjčovali si na zbytné předměty a požitky….. Vlastní vinu nikdo nikdy neuzná.
Milosrdenství je pěkná vlastnost, ale jakoukoliv „tlustou čáru“ za dluhy je třeba podmínit povinností vykonat minimálně 200 - 250 hodin veřejně prospěšných prací. Drtivá většina z oněch 493 000 dlužníků s vícečetnými exekucemi se totiž dopustila trestného činu způsobení úpadku (§ 224 zák. č. 40/2009), protože evidentně prováděli výdaje neodpovídající jejich příjmům (majetkovým poměrům), tj. po vzniku první pohledávky po splatnosti pokračovali ve výdajích, které způsobili další pohledávky po splatnosti.
Pokud politici chtějí rušit cizí pohledávky na základě pouhé „snahy“ dlužníka o splácení, měli by současně předložit komplexní plán, který si v závažnosti dopadů na společnost nezadá s důchodovou reformou. Není však zájem řešit zadlužení.
Součástí opatření proti zadlužování musí být ztížení přístupu k úvěrům a zákaz reklamy, trestní represe již v rané fázi předlužení, povinnost čerpat úvěry pouze od jednoho poskytovatele, jednotná databáze dluhů obsahující i pohledávky státu, on-line registr hazardních hráčů a institut finanční kurately. Bez těchto bariér se dluhové a s nimi spojené politické krize budou stále opakovat.
(vyšlo v MF Dnes 21.3.2018)
Další texty na téma dluhů:
Úvěry jsou droga, stejně jako heroin nebo automaty
Půjčky a úvěry, mýty a pověry
Nedělej dluhy, nedočkáš se exekuce
Ne věřitel, ale dlužník v prodlení se má stydět
