V česko-německých vztazích chybí emocionální gesta, symboly, prostě něco, co chytne za srdce. Helmut Kohl a Francois Mitterrand se drželi za ruce při vzpomínce u památníku ve Verdunu. Vše ve snaze překlenout historické tragédie.
Peklo zamrzlo, vidle zezelenaly a já skládám poklonu Miloši Zemanovi. Nikdy jsem si nemyslel, že k něčemu takovému dojde. V poslední době se Miloši Zemanovi daří otevírat debatu ohledně důležitých veřejných témat. Věc druhá je, že se ubírá jiným směrem, než si představoval.
Při nedávném jmenování nových soudců mluvil o nenažranosti jejich současných kolegů, kteří nejsou ochotni nechat si zmrazit platy. Řekl: „Chtěl bych vám popřát, abyste (…) dýchali ne-li se svým národem, tedy alespoň se státním rozpočtem, a abyste platy, které vám byly v minulosti přisouzeny, akceptovali“. Zřejmě nevidí břevno v oku svém. V září minulého roku letěl z Prahy do Brna (a zpět) armádním speciálem CASA, jen aby prvňáčkům zahájil školní docházku. A od listopadu 2021 o Miloše Zemana na účet státního rozpočtu pečuje 24 hodin, sedm dní v týdnu skupina osm zdravotních sester. Jenom čerti a Mynář s Nejedlým vědí, na základě jakého právního titulu. Do konce loňského prosince náklady na tyto služby dosáhly částky 480 000 korun.
Letos 15. ledna ve zdravici českým olympionikům Miloš Zeman prohlásil: „Jsem zásadně proti zneužívání olympijské myšlenky pro politické cíle“. Výborně, to je slovo do pranice. Jde o jasný signál, aby nikdo z politiků a diplomatů nejel na olympiádu v Pekingu dělat čínským komunistům tajtrlíky. Zřejmě to zastane český velvyslanec v Číně, který se utrhl z řetězu zahraniční politiky stanovené vládou. Proč už nebyl odvolán je z podivem.
Měli bychom se také zamyslet nad financováním spolku s názvem Český olympijský výbor a obecně profesionálního sportu z veřejných peněz. Sport totiž slouží na mezinárodním poli vždy k politickým cílům. V domácím prostředí jde o pokrm davů. Ostatně, na odporu mnoha světových měst, jejichž obyvatelé se postavili proti pořádání cirkusu s názvem olympiáda, je vidět, že jde o akci, která se přižila.
To nejhlavnější nakonec. V rámci obstrukcí před jmenováním Jana Lipavského ministrem zahraničí Miloš Zeman upozornil na možnost uspořádat sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Česku. Jeho aktivitu jde kvitovat s povděkem. V česko-německých vztazích chybí emocionální gesta, symboly, prostě něco, co chytne za srdce. Německý kancléř Konrad Adenauer a francouzský prezident Charles de Gaulle se v roce 1962 společně modlili v Remeši. Jejich následovníci, Helmut Kohl a Francois Mitterrand se o 22 let později drželi za ruce při vzpomínce na padlé u památníku ve Verdunu. Vše ve snaze překlenout historické tragédie ve vzájemných vztazích.
Pár příkladů z německé strany. Mluvčí krajanského sdružení Bernd Posselt navštívil Lidice v letech 2010 a 2011 a žádal zde o odpuštění. O rok později přivítal iniciativu německého prezidenta Joachima Gaucka, který v dopise tehdejší hlavě českého státu vyjádřil lítost nad vyhlazením Lidic a Ležáků nacisty. Letos v srpnu německý prezident Frank-Walter Steinmeier navštívil kryptu pravoslavného kostela v Resslově ulici a uctil zde památku československých výsadkářů, kteří provedli atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Německá strana opakovaně dělá vstřícná gesta, ale česká strana na přátelsky nabízenou ruku jenom chladně zírá. Představa české politické scény, že Česko-německá deklarace smíření minulost navždy uzavřela, je mylná. Mlčení o minulosti znamená, že o poválečných událostech nepřemýšlíme a s tím co se stalo se vlastně ztotožňujeme. To je přímá, rovná a snadná cesta do neštěstí. V české společnosti stále dřímají nacionalistické běsy. Populisté, ať již jsou to okamůristé, trokolóristé, komunisté nebo sám Miloš Zeman v prezidentské volbě v roce 2013, je zneužili nebo zneužívají na podkopávání svobody a demokracie.
Plodem zbabělosti a neochoty pracovat na přátelství jsou pravidelné erupce nenávisti vůči našemu západnímu sousedovi a beztrestné schvalování násilí na Němcích vyháněných v roce 1945 na „asociálních“ sítích. (Což proběhne i v tzv. diskusi pod tímto článkem). Nebo v reálné rovině, blokování zřízení pomníku padlým v 1. světové válce a nápisu na hřbitovním kříži o pohřbených německy mluvících obyvatelích ze strany zastupitelstva malé vesnice, kteří prý o Němcích nechtějí vědět, mluvit ani slyšet. Takto dobré sousedské vztahy věru nevypadají.
Takže, proč by se v gestu smíření, navzdory všem „flastencům“ a pro jejich poučení, nemohli německý a český prezident držet za ruce při vzpomínkovém aktu na Švédských Šancích, místě poválečných masakrů Němců a společně prohlásit: “A odpusťte nám naše viny“... „Und vergeben Sie uns unsere Schulden“.
A proč neuspořádat Sudetoněmecké dny v sálech Pražského hradu? A až jejich účastníci půjdou v německých krojích po Praze, ať se usmívající lidé navzájem zdraví jako dobří přátelé „Grüss Gott“ a „Dobrý den“. Já vím, někdy v budoucnu.
(článek ve zkrácené podobě vyšel v MF Dnes 27.1.2022)
