Demokracie zesiluje aroganci blbců (1)

V dřívějších dobách stud a sebekritické hodnocení vlastních schopností bránili aspirovat na určitou společenskou pozici a vyjadřovat k tématům bez jejich znalosti. Dnes zažíváme rozpad těchto samoregulačních mechanismů. Geniální myšlenku režiséra Jana Hřebejka, že  „blbci se přestali stydět za svou blbost“ stačí doplnit „a lháři za své lži“. Dostaneme tak ucelenou definici současných problémů západní civilizace.

Pocit rovnosti vyvolaný demokracií

Díky právu „volit a být volen“ může kdokoliv aspirovat na jakoukoliv státní funkci, a to bez ohledu na své cnosti, majetek, vzdělání, původ, znalosti či vychování. Z faktu, že všichni jsou si rovni ve svých možnostech být zvoleni, lidé zpětně dovozují rovnost ve svých schopnostech zastávat jakoukoliv, i nevolenou, odbornou pozici. A to jak ve veřejné, tak i soukromé sféře. Dokonce si myslí, že na tyto posty mají nárok, a to ve smyslu „každý přece může být ministrem, generálem, soudcem, ředitelem firmy…“

Současně všichni voliči, na základě svobody slova, mají právo vyjadřovat se k jakémukoliv tématu a co je ještě horší, soudí, že mají právo o všem rozhodovat. Ve veřejném prostoru slyšíme kakofonii individuálních názorů, nikdo neposlouchá nikoho, každý je přesvědčen o správnosti své „pravdy“, a to v souladu s názorem, že „všichni jsme si rovni“. (A)sociální sítě umožňují všem svým uživatelům, aby se stali „mluvícími hlavami“ a komentovali veřejně jakékoliv téma. Tato možnost "mít svůj hlas" vybičovala aroganci blbců a ničí elity. Zde je perfektní rozbor, jak znakem blbosti je pocit vševědoucnosti.

Vzdělání, zkušenosti, schopnosti, praxe…, ale kdeže? Neexistuje nic, co by mluvčího v debatě zvýhodňovalo nebo mu dávalo punc autority, které by se oponent dobrovolně podvolil, mlčel a poslouchal. Od toho je jen krůček k přesvědčení, že názor (dojem, pocit) každého člověka platí stejně, a to právě s odkazem na všeobecné, rovné volební právo a svobodu slova. Hlas hlupáka i chytráka tak má v demokracii stejnou váhu. Není divu, že podobné uvažování se transformovalo do požadavku řídit svět prostřednictvím všeobecných referend. Zdůrazňuji, že zastupitelská demokracie není lepší než referenda a členové parlamentu nejsou chytřejší než jejich voliči. Jde o to, že teprve v menší skupině lidí může docházet k smysluplné diskusi, která se odehrává dle pravidel.

Jedinou kvalifikací vstup do debaty je mít názor. Ten má ale každý. Ve "zbulvárněném" mediálním prostoru hlavní roli hraje jeho excentričnost a nikoliv to, zda je podložen nějakými znalostmi nebo kompetencí. Do reality show produkce nenasazuje nudné profesory, ale co největší narcisy a exoty, zaručující vznik „zábavných“ konfliktů. Sranda skončila, když se jeden z „realiťáků“ stal prezidentem Spojených států, nejmocnější země světa.

Z rovnosti ve vztahu politickým právům pramení také pocit, že i materiální diferenciace je nepatřičná, nespravedlivá a vyžaduje nápravu. Tzv. příjmová nerovnost, o níž se od propuknutí finanční krize v roce 2008 neustále hovoří, představuje nejnebezpečnější blud současnosti. A závist chudších k bohatším dokázala v dějinách zajistit úspěch mnoha nepěkných – ismů. Není vůbec důležité, jak si žije někdo druhý. Záleží pouze na tom, zda se my sami máme dobře. Západní svět žije v nejbohatší a nejbezpečnější epoše svých dějin. Dnešní chudí mají vyšší životní standard než velmoži minulosti, takže neexistuje důvod, proč znovu „střílet z Aurory“. Jediného, čeho bychom se dočkali, by byla nová epocha skutečné bídy a utrpení.

Zamyšlení na téma Proč je svět jaký je (díl první)

Díl druhý - Přílišné ohledy k blbcům