Co se musí změnit aby naše společnost přežila

Řecko je případová studie krachu rozežraného státu. Žádné volby problémy neřeší, ale naopak je eskalují. Všechna „zajistíme podpoříme, vytvoříme, prosadíme, poskytneme, zdaníme, zvýšíme, ..“ nás přibližují ke krachu státu.

S každými volbami doufáme ve změnu. Očekáváme vyšší úroveň politiky i politiků, vlídnou státní správu, zlepšení školství i péče o potřebné, stát bez plýtvání a rozkrádání veřejných prostředků. Tyto ušlechtilé cíle se snažíme dosáhnout stále stejnými postupy, které se ale v čase opakovaně ukazují jako neúčinné, ba naopak jimi dosahujeme pravého opaku. S umanutostí šíleného vynálezce konstruujícího perpetuum mobile, věříme, že jednou konečně zvolíme čestné, vnímavé, neúplatné politiky, kteří napraví všechny naše strázně. A co když ne? Co když to principiálně není možné? Zatím politické mravy jenom hrubnou, veřejný dluh roste, byrokracie se rozpíná, školství, zdravotnictví i další „veřejné služby“ upadají.

Co když je ale mylná i představa, že současný politický systém bude trvat věčně? Lidé žijící v Asýrii, Babylónii nebo starém Egyptě také předpokládali, že jejich společnost bude existovat navěky. Dnes archeologové vykopávají zbytky těchto dávno zaniklých kultur z pouštního prachu. Úspěch některých říší minulosti byl založen na vojenských výbojích. Když se možnosti jejich expanze vyčerpaly, zanikly. Západní společnost se zřekla výbojů, kolonialismu a svoji prosperitu staví na rozpočtových dluzích, „výrobě“ peněz z ničeho a utrácení budoucích penzí (zde je popis, proč je splacení současných státních a soukromých dluhů v režimu demokracie a svobody vyloučeno ). Úspory, které si lidé dříve schraňovali na stáří, v současnosti stát průběžně spotřebovává s licoměrným slibem, že se o nás někdy nějak v budoucnu postará.

Nemáme nekonečně mnoho času, ale ani nekonečně mnoho pokusů na nápravu věcí veřejných. Žádné volby současné problémy neřeší, ale naopak je eskalují. Všechna „zajistíme, podpoříme, vytvoříme, prosadíme, poskytneme, zdaníme, zvýšíme, posílíme…“ nás mílovými kroky přibližuje ke kolapsu státu. I kdyby se ale žádné volební sliby nerealizovaly, stejně nebezpečný by byl pohyb společenského systému po  dosavadní trajektorii dluhů a mandatorních výdajů, protože ta míří k fatálnímu střetu s ekonomickou realitou.

Příčinou problémů, které pociťujeme a na které nadáváme, je nedokonalost demokracie. Jejími imanentními vlastnostmi jsou dluhy, byrokracie, korupce, přerozdělování a zasahování do všech sfér lidského života. Rozpínání sociálního státu hnané právě demokracií má jedinou hranici, a to totální socializaci, vyvlastnění, popření svobody. Svoboda a demokracie jsou dva naprosto odlišné, protikladné stavy.

Lidé ke své škodě registrují kolaps společnosti až když probíhá a nejde zastavit. Proto si vůbec nejsem si jist, zda zhroucení současného systému lze zabránit, ale považuji za nutné se o to alespoň pokusit. Slovy klasika. Moc korumpuje, absolutní moc (parlamentu) korumpuje absolutně. I kdybychom si snad za poslance zvolili anděly, na konci mandátu budou úplně černí. Všechny vady demokracie pramení z neomezené moci parlamentu, protože ten kdo určuje pravidla, žádným pravidlům nepodléhá. Historie poskytuje dostatek příkladů, že pro parlament není nic svaté. Když se většinově usnese, mění se čas (ze zimního na letní a naopak), jazyk, přirozené chování i zvyky lidí, jednomu majetek zmizí (pozemkové reformy, arizace, čechyzace), druhému přibude (přidělení ukradeného), jeden je padouch, druhý hrdina a naopak. Samozřejmě všechno je to šalba a sebeklam, společenským ani fyzikálním zákonům žádným hlasováním nejde uniknout. Pouze se zvyšuje míra společenské entropie a tím i rychlost úpadku.

Návrh řešení jak omezit skupinu lidí, která se cítí být všemohoucí i vševědoucí, a to přiznávám naprosto otevřeně, obsahuje vnitřní rozpor. Parlament by musel omezit sám sebe, uzákonit dluhovou brzdu v podobě zmrazení růstu výdajů až do doby splacení veřejného dluhu. Současná výše zadlužení by tvořila strop, jehož překročení by znamenalo automatické zastavení chodu státu s výjimkou zajištění vnitřní i vnější bezpečnosti a soudnictví (obdobě jako ve Spojených státech i když ani tam nějaké dluhové stropy neberou vážně). Po splacení současných dluhů by všechny obce, města, kraje, mimorozpočtové fondy (zdravotní pojišťovny) i stát musely mít vyrovnané rozpočty. Nepředvídatelné výdaje je nutné řešit nikoliv půjčkami, ale čerpáním z rezerv. Nejednalo by se tedy o navždy vyrovnaný, ale o trvale přebytkový rozpočet. Opak dnešního trvale deficitního rozpočtu. Při osobním setkání s kandidáty do Parlamentu slyšíte na otázku, zda jsou ochotni podepsat a dodržovat závazek, že nikdy nebudou hlasovat pro zvýšení daní (to co požadovalo Tea Party ve Spojených státech), pouze jalové „státotvorné“ plky. Základní pravidla a omezení, které platí pro každou rodinu (nemáme peníze, tak nemůžeme nic kupovat), jakoby na úrovni státu neplatila.

Ústava si zaslouží ani ne tak zpřesnění pravomocí prezidenta, jako následující doplnění. Každý občan může rezignovat na určité „služby státu“, pokud to neznamená útok na majetek a zdraví jiného člověka. (Primární funkcí státu je zajištění vnitřní a vnější bezpečnosti. Sociální dávky, důchody atd. jsou druhotné). Parlament nesmí přijmout jakékoliv zvýšení daní a poplatků nad současnou úroveň, nesmí zvýšit míru nesvobody, tedy stanovení nové povinnosti není možné bez současného zrušení stávající povinnosti ve stejném rozsahu. Zákony odporující tomuto pravidlu, by Ústavní soud byl oprávněn zrušit.

Stejně jako existuje bezpočet kombinací tónů a melodií, také slova lze řadit v podstatě libovolně. Na jeden argument ve prospěch svobody lze snést stovky protiargumentů a zase naopak. Slova zdánlivě přebíjí jiná slova. Za klíčové považuji pouze to, zda názory nebo vládní opatření obstojí v testu svobody. Zda vedou ke svobodě nebo k nesvobodě. To je, oč tu běží.

Součástí nutných reforem je určení konečného množství peněz v oběhu, formální změnu tzv. sociálního pojištění na sociální zabezpečení s tím, že podpory, dávky a příspěvky by byly podmíněny veřejnou prací. Výši státních penzí je třeba snižovat v závislosti na demografickém vývoji a skutečným naplněním důchodového účtu. Snaha o udržení stále více deficitního penzijního systému je předem ztracený boj.

Pokud má všechno zůstat tak, jak je, máme si zachovat prosperitu a spokojený život, musí se všechno změnit. Beze změny přijdeme úplně o všechno, vysokou životní úroveň, bezpečí, sociální zajištění, vyspělou lékařskou péči, svobodu i majetek. Zbydou po nás jenom rozvaliny bezpočtu úřadů, cyklostezek odněkud nikam a rozhleden v údolí. Řecko je případová studie krachu rozežraného státu. Stejně jako "memento mori" bychom si měli opakovat, a hlavně všem tzv. politikům, pořád dokola "memento Graecia, memento Graecia……...".

(článek vyšel v Lidových novinách 9.10.2013 a v souvislosti s událostmi v Řecku je o to aktuálnější)