Advokát poskytuje běžné služby, neklaňme se mu, ani se jej nebojme. V advokacii panuje nedodržování termínů i dohodnutých cen (oboje se bojíme vůbec požadovat) a účtování nepotřebných úkonů.
V současnosti v Česku běží 4,3 milionu exekucí, kterým předcházel v podstatě stejný počet soudních řízení. Věřitele v nich až na výjimky zastupovali právníci. Na straně dlužníků stojí advokáti méně než v desetině procenta případů. U většiny těchto kauz by byla na místě právní oponentura. Pohledávka přitom může být promlčená, nedoložená, zcela či z části neexistující, proti dobrým mravům. Někdy bývá postup soudu nebo exekutora vadný a požadované náklady právního zastoupení nebo exekutora nadhodnocené. Historky o údajných excesech soudů nebo exekutorů šířené prostřednictvím internetu a medií (například v pořadu Máte slovo s Michaelou Jílkovou) vytváří dojem, že v Česku panuje totální nespravedlnost. Přestože jde o zkazky z druhé ruky typu „mého známého žalovali o jednu korunu…., o neexistující pohledávku, …o promlčenou pohledávku…", zkreslují pohled na českou justici. Právo ale přeje připraveným, a kdo jiný by měl poskytnout kvalifikovanou obranu než advokát? Nemám na mysli samoúčelné protahování soudního řízení, dluhy se platit musí, ale o šanci na ochranu jedné ze stran sporu. Soudce advokáta nikdy nahradí.
Po roce 1989 se služby otevřely trhu, advokacie však zůstala v ekonomickém středověku. Právní lobby v porevolučním parlamentu prosadila cechovní systém, který brání „škodlivým“ projevům konkurence a zajišťuje advokátům exkluzivní společenské postavení. Největší problém spočívá v omezení reklamy a cenové soutěže. Právní služby, přesto že je dnes poskytuje přes 12 000 advokátů, se díky tomu nachází jakoby „mimo trh, nad trhem“ a důstojnost tohoto stavu má podobu izolace ve slonovinové věži. Advokát si v současnosti vybírá klienta a ne naopak.
Veřejnost neprávem advokátům vyčítá, že vědomě lžou. Dělají to ale „v zájmu klienta“, naprosto stejně jako diplomaté a špioni. Pravda, některá jejich vyjádření jdou mimo zdravý rozum. Třeba rada pro lidi stojící v pět hodin ráno na zastávce městské dopravy, že mají uskakovat před automobilem jejich totálně opilého klienta. Další věci však souvisí s etikou. Díky převaze ve znalosti práva jsou advokáti schopní říkat nejen odborně znějící hlouposti (přitom, kdyby něco podobného vypustil z úst člověk bez formálního právního vzdělání, advokáti by se jenom ušklíbali), ale také se vyvléci z jakékoliv odpovědnosti. Jak za dopravní přestupky, tak i za škody způsobenou klientům při výkonu svého povolání. K tomu v současnosti přistupují kauzy okolo pražského magistrátu, výrobců falešného alkoholu, zpronevěry úschov, snaha setřást ze sebe odpovědnost (i povinnost platit) za akci k vrácení bankovních poplatků (http://www.novinky.cz/domaci/367765-prohrana-bitva-advokatu-s-bankami-prijde-lidi-draho.html) a vše je korunované nabubřelým řečněním „právnických es“ v mediích. Potom není divu, že veřejnost vnímá právníky jako lidi neštítících se opravdu ničeho a ve výsledku se bojí využít jejich služeb. Panuje obecný názor, že stojí plno peněz, věc bude trvat roky a svého práva se stejně nelze domoci. Tuto skepsi podporují také političtí populisté, a to neustálými útoky na českou justici.
Když už advokáta vyhledáme, vnímáme jej jako někoho mezi lékařem a Bohem. Odevzdáváme se plně do jeho rukou, na nic se neptáme, vysvětlování nečekáme a děláme, co poručí. Něco je špatně, jak ukazuje již samotný způsob výběru právního zástupce. Probíhá pouze třemi způsoby. Na doporučení známých a příbuzných, ze seznamu advokátů České advokátní komory na www.cak.cz (což je zhruba na úrovni stažení vzoru smluvní dokumentace z internetu, také nevíte, co trefíte) a na základě public relations, které má zpravidla podobu siláckého exhibování advokáta do televizních kamer. Když spotřebitel kupuje mixér, žehličku nebo hledá zedníka, má násobně více informací než při výběru advokáta pro kauzu, která může významně změnit jeho život. K lepšímu nebo horšímu.
Absolutní pasivita a podvolení se klienta zpětně (de)formuje právní trh. Proto v advokacii přetrvává chování, které známe pouze z historek o socialistickým řemeslnících. Nejzávažnější je nedodržování termínů i dohodnutých cen (oboje se bojíme vůbec požadovat) a účtování nepotřebných úkonů. Jakoby nám firma stavěla dům a najednou požadovala 3 krát vyšší cenu a zároveň zaplacení i prací, co jsme si neobjednali. Často se také stává, že po uzavření smlouvu s mistrem advokátem (samozřejmě jím připravené) zjistíte, že práci dělá jeho učedník (koncipient). A pozor na slova a „já myslel“. Jak říká Ducháček v známém filmu z advokátního prostředí, za „všechny“ není totéž co „dohromady“. Pokyn advokátovi „sepište smlouvu na koupi domu“ je něco úplně jiného než „kupte dům s absencí právních vad“, zvláště když jej udělíte jenom ústně a beze svědků. Situaci odpovídá úrovni vztahu mezi důchodci a prodejci hrnců nebo ovčích roun. Možná je to ještě horší, protože klient je většinou opravdu v nouzi a daleko zranitelnější, hrozí mu trestní stíhání, majetková újma,...a proto většinou podepíše cokoliv.
Firmy jsou zase postižené neochotou advokátů informovat. Většinou předáte případ a ten zmizí jako v černé díře. Žádná zpětná vazba, prostě nic, až faktura.
Je třeba vážit za jakým účelem a v jakém rozsahu právní rady potřebujeme, resp. jaký problém se má řešit. Tak jako nákup surovin, energií, materiálů a služeb, stejnou péči vyžaduje výběr advokáta a uzavření smlouvy o právním zastoupení. Samozřejmě, že je to spojeno s transakční náklady (čas, vyhledání a zpracování informací, výběr advokáta, tvorba smlouvy), zkušenosti a odbornost.
I když na svých internetových stránkách většina advokátních kanceláří uvádí rozsah služeb od A do Z, každá z nich je vhodná na něco jiného, ať již z hlediska specializace, tak velikosti. Měli bychom se ptát, kolik sporů (zápasů) v daném oboru advokát vedla a kolikrát vyhrál.
Na co si dát pozor:
definice, co chceme vyjádřená v jasném zadání,
vyjasnit si dopředu odhad ceny a pravidla pro případnou změnu-navýšení (při každé další komunikaci je třeba si ověřit, zda advokát toto nechápe jako pokyn k dalším úkonům),
definovat způsob upozornění, že byl překročen dříve poskytnutý rozpočet,
požadovat odhad úspěchu/neúspěchu,
odhad času trvání sporu (spíše pro šetření našich vlastních nervů),
výběr exekutora pro výkon rozhodnutí z hlediska jeho ochoty komunikovat,
na konstrukci odměny za služby (např. kombinace odměny, kdy platíte za hodiny ale soudem přiznané náklady soudního řízení v případě výhry si opět nárokuje advokát),
vymínit si předávání veškeré komunikace advokáta vedené se soudem a protistranou,
sledování kvality práce advokáta (nedodržení dohodnutých termínů, opožděné podání, odvolání, odpor nebo podán těsně před jednáním, nedodání plné moci soudu, nedostavení se k soudnímu jednání, omluvy z jednání, vyhotovené smlouvy obsahují špatné údaje o smluvních stranách nebo je úplně absentují, chybí přílohy na které se smlouva odvolává – po kontrole a odsouhlasení trvat na principu „advokáte polož na stůl a já jenom podepíši“ a nepřipustit „ dodělej si sám“),
na požadování vysvětlení, proč se něco dělá (proč to vlastně platíme),
zpětná vazba pro podnikání (úprava smluv, postupů, vyhodnocení efektivity); např. firemní nároky musí být vždy vymahatelné a od advokáta je nutné požadovat návrhy na zlepšení, což ale znamená „ochotu klienta se (po)učit“,
měli bychom velice zpozornět, pokud máme pocit, že právní rady advokáta jsou neurčité a dvojznačné a k jejich interpretaci bychom potřebovali dalšího advokáta,
stejně tak by mělo být varováním, když chybí odpověď na související (neoddělitelný) problém a důvod proč toto nebylo objasněno je: „..neptal jste se….“.
Prostě a krátce, služby poskytované advokátem musí být ze strany klienta řízena a ten se nesmí dostat do vleku událostí a svého právního zástupce. Většina advokátů se cítí fundovaná radit třeba i firmě General Electric s výrobou turbín, ale jak je řízena jejich vlastní kancelář z hlediska kvality, termínů, nákladů, to už jim uniká (I advokátní kancelář musí být řízena, Právní rádce 11/2013)
Po advokátovi můžeme směle požadovat, aby nás zastupoval se stejným nasazením, jako by šlo o jeho vlastní majetek nebo svobodu. V trestních nebo restitučních kauzách existují mezní situace, kdy advokát bývá vystaven nátlaku ze strany státu. Ano, v tom případě potřebuje ochranu stavovské komory. Jinak poskytuje služby jako kdokoliv jiný, třeba instalatér nebo elektrikář. Jen se provádí v obleku a v kanceláři vyzdobené rekvizitami právnické profese v podobě svázaných sbírek zákonů (které samozřejmě dnes nikdo nečte neboť se užívají elektronické informační systémy jako ASPI). Hledat zde nimbus výjimečnosti je naprosto zbytečné.
Výsledkem nedobrého stavu advokacie je vyšší než nutná míra nespravedlnosti, která doléhá na společnost. Vedle milionů řízení bez zastoupení advokáta existuje také plno kauz, kde se spravedlnost vůbec nehledá a vyhrává silnější a drzejší. Jde třeba o pracovněprávní spory, vrácení kaucí u nájmu… Místo sjednání právních služeb lidé hledají vzory smluv na internetu a svépomocí kupují nemovitosti za miliony korun. Platí ale, že za celý život nevyděláme to, o co přijdeme při jedné takové nepovedené transakci,.
Je nejvyšší čas změnou zákona o advokacii skutečně pustit do tohoto oboru konkurenci a tím občanům zpřístupnit právo. Neškodilo by ani pevně stanovit náležitosti smlouvy o právní pomoci a také zatrhnout advokátům vystupování v konkrétní věci na veřejnosti. Pokud advokát lže v zájmu klienta u soudu, prosím, Není jasné, proč by se měl k případu vyjadřovat na veřejnosti (určitě nechce ovlivňovat veřejné mínění a tím i soud ve prospěch svého klienta, protože se to nesmí). Pokud někdo chce sdělit veřejnosti svoji verzi "pravdy", ať si najme PR agenturu nebo tiskového mluvčí. Tím, že advokát vykládá historky klienta před veřejností, stává se jeho "spolupachatelem" a to škodí advokátnímu stavu ze všeho nejvíce.
Je otázkou, zda ministři spravedlnosti, pocházející ve většině případů z advokacie, jsou schopní překročit stín své profese a kultivovat advokátní služby.
(text vychází ze článku publikovaném v Lidových novinách 1.6.2015)
.
