Adventní poselství Bernda Posselta, předsedy Sudetoněmeckého sdružení obsahovalo pasáž, že vyhnání Němců po roce 1945 bylo „plánovanou etnickou čistkou“. Ano, myšlenka vyhnání Němců měla v české pospolitosti hluboké kořeny.
Adventní poselství Bernda Posselta, předsedy Sudetoněmeckého sdružení rozdráždilo české nacionalisty, a to zvláště pasáží, že vyhnání Němců po roce 1945 bylo „plánovanou etnickou čistkou“. Europoslanec za ODS Jan Zahradil dokonce začal peskovat česká media, že o tomto projevu vůbec informovala. Možná jeho dalším požadavkem bude obnova cenzury a radiových rušiček. Nebylo by se co divit, dlouhodobě se pohybuje se po stejné politické dráze jako Václav Klaus ml.
Vyhnání v roce 1945 bylo z hlediska cílů i způsobu provedení etnickou čistkou. Prosím o nahlédnutí na definici ve wikipedii. Ano, jde o výraz z 90. let minulého století, který se začal používat v souvislosti s rozpadem Jugoslávie a na rozdíl od pojmu genocida, nemá právní definici. To na věci samé nic nemění, jen dnes máme lepší jazykový prostředek pro popis tehdejších událostí.
Myšlenka vyhnání Němců měla v české (jazykové) pospolitosti hluboké kořeny. Výsledky 2. světové války pouze vytvořily vhodnou příležitost k její realizaci. Po pravdě, každá společnost, každý člověk má v sobě nějaké běsy a po 2. světové válce se nebylo čemu divit. Jenže, místo aby státní moc v okamžiku příchodu míru to špatné v lidech tlumila, ona je naopak vyvolávala a podporovala.
V této souvislosti se sluší připomenou a zároveň zdůraznit. Na Západě, v Dánsku, Belgii, Alsasku-Lotrinsku, Jižním Tyrolsku k vyhánění nedošlo (případné pokusy spojenecká vojenská správa zatrhla), tedy jeho historická „nevyhnutelnost“ je fikcí.
Namátkou několik z bezpočtu milníků na cestě k uvedené tragédii.
Ve zprávě z Prahy z ledna 1851 rakouskému ministru vnitra Alexanderu von Bach se pravilo: „Rok 1848 způsobil, že se z mnoha jinak hodných a rozumných lidí stali blázni… Fixní idea těchto nemocných spočívá v tom, že Češi (jazykově) jsou vlastně opravdovými pány a vlastníky země; Němci naproti tomu pouze přivandrovalci, vetřelci a kolonisté, kteří se musí ve všem přizpůsobit a podrobit původním obyvatelům, … Jestliže se Němci Čechům nepodrobí, pak se musí vyhnat pryč ze země a pobít, neboť jen Češi sami mohou a smějí vládnout v této zemi.“
Edvard Beneš v březnu 1936 při přijetí představitelů Asociace zahraničního tisku na Pražském hradě říká, že „vypukne-li válka a menšiny se ukáží jako nespolehlivé, tak po válce dojde k etnografické depuraci…(lat. vyčištění)“
Ve zprávě sociálně demokratického odboje exilu ze 14. 4. 1939, měsíc po vzniku protektorátu (pozn. tedy před jakýmikoliv represemi), se říkalo, že představa „vyrovnání s Němci… jest dnes velmi radikální“. Hitlerův postup „možnosti dřívějšího smíření úplně zmařil. Důkladné snížení jejich počtu se zdá býti obecným požadavkem. Nikdy… nebylo u nás takové nenávisti – snad za husitských válek.“
Adolf Hoffmeister (spisovatel, dramatik, vysokoškolský profesor) v květnu 1939 Hubertu Ripkovi (novinář, poválečný poslanec a ministr): „Nikdy už nechceme nekrvavou revoluci. Nikdy neočekávaná slova krutosti a pomstychtivosti jsem slyšel od lidí, od kterých jsem prostě nemohl očekávati tak jednoznačný výraz přesvědčení. Věšeti! Neodpouštěti.“
Neubráním se poznámce. Hrdinství při obraně státu se nedostavilo a tak se plánovala msta, nejlépe na bezbranných lidech.
V květnu 1939 hlásil americký diplomat George F. Kennan z Prahy: „Pokud se někdy situace obrátí, těžko si představit, jak strašná bude pomsta Čechů.“
Článek Josefa Grni Nerozumíme si z 5. 9. 1946 v Peroutkově Dnešku č. 24/1946 dokládá, že plán vyhnání Němců z Československa, zabavení jejich majetku a překonání odporu Západu vůči tomuto kroku, vznikl v odbojových organizacích bezprostředně po vzniku Protektorátu Čechy a Morava, tedy nikoliv vlivem represálií nacistického režimu.
Dosavadní úvahy mohou být považovány za výkřiky do tmy. V průběhu celé 2. světové války probíhaly diskuse a tříbení stanovisek mezi exilovými politiky i uvnitř protektorátního odboje na budoucí vyhnání Němců. Ty se promítly do chování a právních aktů prezidenta a vlády.
5.4.1944 byl vyhlášen Košický vládní program, přičemž v čl. VIII se praví: „Z občanů Československé republiky německé a maďarské národnosti, kteří měli československé státní občanství před Mnichovem 1938….,“ bude občanství potvrzeno těm, kteří prokáží tzv. antinacistickou a antifašistickou činnost. „U ostatních československých občanů německé a maďarské národnosti bude československé státní občanství zrušeno“. Zde je také odpověď na pověru ohledně říšského občanství, kdy vyhánění museli být zbavení československého občanství, a to Benešovým dekretem č. 33/1945 z 2.8.1945.
Sudetským Němcům, aniž se mohli individuálně rozhodnout, bylo v roce 1938 přiděleno německé občanství (dle německo-čs. Smlouvy o otázkách státní příslušnosti a opce z 20.11.1938), stejně tak jim bylo vráceno občanství československé (prosazením právní fikce neplatnosti všeho po „Mnichovu“), aby jej opět bez ptaní byli zbaveni prostřednictvím Benešova dekretu (viz výše).
16. 7. 1944 Beneš instruoval přes BBC obyvatele republiky: „Počítáme dnes tedy s možností provedení transferu našeho německého obyvatelstva. Nelze však dnes definitivně říci, že by všichni, více než tři miliony Němců mohlo být transferováno na základě nějaké mezinárodní úpravy….. Jest třeba, abychom si mnoho vyřídili sami ihned v prvních dnech po osvobození, aby všech vinných nacistů co nejvíce od nás uteklo ze strachu …“
Finále nastalo v květnu 1945, kdy Edvard Beneš na veřejných shromážděních opakovaně vyzýval k vylikvidování Němců a známá je jeho věta v rozhlase: „Ničte Němce na potkání, všude, kde je naleznete!“ Nenadávejme zrcadlu za vlastní odraz.
(vyšlo 7.1.2021 v MF Dnes)
Doplnění
Již dopředu bych chtěl vyvrátit, určitě marně, údajné důvody vyhnání.
- nevyhnutelnost vyhnání, nemožnost soužití
Znovu opakuji, na Západě, v Dánsku, Belgii, Alsasku-Lotrinsku, Jižním Tyrolsku k vyhánění nedošlo (případné pokusy spojenecká vojenská správa zatrhla), tedy jeho historická „nevyhnutelnost“ je fikcí.
- odplata „vyhnání“ po 1.10.1938
Češi z odstoupeného pohraničí Německu vyháněni nebyli. Čs. ministerstvo vnitra do 30.9.1939 evidovalo 27 mrtvých, z toho 16 Čechů, 11 Němců. Češi mohli majetek zpeněžit nebo jej odvézt, nebyli vyvlastněni jako se stalo Němcům po roce 1945. Kromě jednotlivých excesů (napadení, rabování majetku atd.) Češi odešli většinou pro ztrátu uplatnění státních zaměstnanců (učitelé, celníci, železničáři, policisté, úředníci, zaměstnanci pošty a státních podniků) v daném místě (cca 170 000). Další mohli (cca 500 000-600 000) zůstat a nic se nedělo.
V této souvislosti je zajímavé používání v české pospolitosti slova "vyhnání" pro události v roce 1938 a slova "odsun" pro události po roce 1945.
- údajného rozhodnutí vítězných mocností v Postupimi.
Do data konání konference (17.7.-2.8.1945) již bylo za hranice vyexpedováno 500 000 až 700 000 Němců. Postupimská konference pouze proklamativně (ze strany Západu možná trpně) vzala na vědomí, že se má uskutečnit, již ale probíhající, transfer obyvatelstva. Její závěry však nebyly pro/vůči Československu právně závazné. Nešlo o mezinárodní smlouvu. Proto ve snaze legitimovat vyhnání, „umýt si ruce“ tím, že rozhodl někdo jiný (opět oblíbené o nás bez nás), se někdy uvádí zavádějící pojmenování Postupimská dohoda.
- jednalo se o občany Německa
Sudetským Němcům, aniž se mohli individuálně rozhodnout, bylo v roce 1938 přiděleno německé občanství (dle německo-čs. Smlouvy o otázkách státní příslušnosti a opce z 20.11.1938). Československého občanství se tedy, jak se traduje, nevzdali a nesměli optovat pro ČSR. Stejně tak jim bylo vráceno občanství československé, a to prosazením právní fikce neplatnosti "všeho" po „Mnichovu“, aby jej byli opět bez ptaní zbaveni prostřednictvím Benešova dekretu (viz výše).
- volili Henleina, vítali Hitlera atd.
Jde o pohled skrze kolektivní vinu. Krátce a jednoduše, občan neodpovídá za stát kde žije, za jeho politiky, ani za volební výsledky. Odpovídá pouze za vlastní individuální činy.
