Vyhnání Němců bylo pouze tam, kde byla sovětská okupační vojska. V článku se to píše, všude tam, kam došla civilizovaná západní vojska, se vyhnání nedělo.

Mohu se k odsunu postavit i tak, neříkám, že je to můj názor, že za činy po dobu sovětské okupace se necítím vinen.

Ne vždy to bylo tak, jak píšete. Maďaři uhájili před sovětskou okupační správou 3/4 svých domácích Němců, Rumunsko své Němce nevyhánělo, SSSR přehánělo své Němce jen v rámci státu. Jugoslávie své Němce vyhnala a přitom Rudou armádou ani náznakem okupována nebyla.

Američané na českém území jimi obsazeném nedovolili tzv. divoký odsun a pak, jsouce na bavorsko-české hranici, důsledně vraceli od hranic zpět až do konce vyhánění v polovině roku 1947 (a) necelé rodiny, (b) Němce, kteří dostali německou státní příslušnost, aniž se jich kdokoli ptal, z moci úřední a předtím měli národnost československou, a (c) Němce, původně Čechy, kteří si dobrovolně požádali o změnu národnosti a státní příslušnosti na německou. Jak s nimi pak ČSR naložila, není známo, historici to tají. Pravděpodobně z nich úřady udělali potichu opět Čechy, takže oficiální počet Němců zůstavších v ČSR je neodpovídá skutečnosti, protože nejsou v něm započteny osoby spadající pod (a) a (c).

https://www.idnes.cz/kultura/literatura/jak-premysleli-a-jak-jednali-nemci-ze-sudet.A020716_112341_literatura_ef

Tahle knížka je zajímavá, a ač se v anotaci - (článku o knize) dočteme - psal ho skutečně objektivní a skvělý historik Šebek, k čemu se autor knihy nebo kniha přiklání, je pro mne mnohem zajímavější jeden rozhovor s tímto autorem v době, kdy kniha vycházela. Odnesla jsem si z rozhovoru jedno velmi spravedlivé Zimrmannovo pojetí problému. Co město, vesnice, oblast - tam jiná nálada a náklonnost a příchylnost či odtažitost k vůdci a samozřejmě dodávám já - asi i každý barák ve vsi.

S B. Poseltem jsem se osobněji setkala na menší výročí slavnosti českobavorských vztahů v Německu, kde měl po bok dalších čtyř subjektů proslov a pak jsme se mohli ptát i na rautu.

Je nesympatický až běda, je odtažitý formou a gesty, ale zaposloucháte se a mluví k vám někdo, kdo zná historii naší země násobně lépe než mnoho jakovlasteneckých Čechů, mluví k vám skutečně někdo zraněný, komu vzali domov a on vám dokáže do jaké historie a počtu let a staletí vám ho vzali. Za čtvrt hodiny po tom, co jste ho na začátku nesnášeli, mu začínáte rozumět. Všichni, kdo na tom byli stejně v pocitech jako já na začátku, se po odjezdu shodli, že nakonec v něm žádnou pomstychtivou zrůdu opravdu vidět nejde a že mu svým způsobem rozumíme dost. Měla jsem dědu v koncentráku - to pro pořádek věci...aby mi nikdo nepsal, že věcem málo rozumím. Hezký podvečer.

Děkuji. Víte, na mě nejvíc zapůsobila návštěva jednoho místa v Rakousku, naproti Mikulovu. Myslím, že se to nazývá Südmähren Kreuz. Je to přírodní amfiteátr na vyvýšeném místě, kde se konala (konají) setkání. Jsou tam lavičky otočené směrem k Mikulovu s cedulkami se jmény rodin. Tak jsem si představoval, jaké to bylo, sedět na té lavičce a dívat se na bývalý domov.

Proč tohle dělám? Uráží mne neustálé schvalování násilí po roce 1945 (ze msty atd., ale o tom příští text). Uráží mě výklad dějin v rozporu s fakty, hledání chyb jen na jedné straně. Uráží mě neschopnost diskutovat o dějinách 1848-1918 (jejich popírání, a priori negativní výklad, zbožnění jazyka), 1918-1938 kdy se neustále používá trumf nejvyšší, tj. co se stalo za protektorátu. Klidně i zpětně. Uráží mě stylizace česky mluvících Čechů do role nejmučenějších světových mučedníků a nejdůležitější na světě (a tento výklad dějin v školních učebnicích).

Historie je příběh vyprávěný na základě faktů, které s uplynulým časem známe méně a méně. Někdo chce i dnes příběh česko-německého vzájemného soužití vyprávět tak, že hledá chybu jen na jedné straně, vidí v ní neustále nepřítele Jenže tento přístup, nejenže uráží rozum, on i rozeštvává lidi a z našeho nejbližšího souseda dělá dílem strašáka, dílem zdroj potenciální válečných reparací.

Krásně (i když nechtěně) to vystihli Václav Klaus (st.) a Jiří Weigl v článku v Lidových novinách 30.května 2020 "Kdo vlastně vyhrál světovou válku?“. Napsali „Němci vraždili, Češi vraždili..... a na nás je tuto svou vinu odčinit, protože Němci a Německo to už tři čtvrtě století údajně vzorně dělají“. Oba pánové mají naprostou pravdu, jen místo slova „údajně“ patří slovo „skutečně“.

Dokud se česká a německá politická reprezentace nesejde v Postoloprtech nebo na Švédcích Šancích, místech poválečných masakrů, a na znak smíření zde nebudou společně každý rok opakovat...“A odpusťe nám naše viny“... „Und vergeben Sie uns unsere Schulden“ bude Česko-německá deklarace kusem papíru.

Karma.

Velmi dobrý článek. Žel, naše "národní povědomí" mocně podpořené komunisty bude asi i nadále setrvávat u dvojího metru: "my" jsme je pouze (a údajně spravedlivě) "odsunuli", zatímco "oni" nás "hnusně vyhnali"

V Německu to ale minimálně do 70 let bylo to samé. A částečně to platí i dnes. Mezi námi a Němci nebylo a není velkého rozdílu.

Což že to příspěvek v blogu, ale ono to vyšlo přímo v MF Dnes!!!

Jak selhali sudetští Němci? Co, měli oni společného s druhou světovou válkou? Ne každý sudetský Němec byl pro nacismus. Celkem 7 000 německým antifašistům se podařilo odejít do emigrace a to do V. Británie a Švédska. Celkem 20 000 sudetských Němců skončilo v koncentračních táborech. V Sudetech bylo celkem 185 odbojových skupin. V okrese K. Vary to byla odbojová skupina Meerwald, která měla 15 - 20 buněk. V Děčíně- Podmoklech a v Teplicích -Šanov pracovalo mnoho různých skupin a nejúspěšnější byla skupina Watrlo. Působila v severních Čechách a starala se o zajaté sovětské vojáky a měla na svědomí mnoho sabotážních akcích proti železničním tratím. V Jizerských horách byla aktivita partyzánů natolik silná, že k jejímu potlačení byly poslány speciální jednotky pro potlačování odboje. O začátku roku 1944 do května 1945 byla odbojová činnost nejsilnější.

Pane Procházko, to je historie a mnoho dochovaných dokumentů, které to dokládá i kdybyste se umínusoval k smrti pravdu nezamlčíte

Postoloprtský masakr se stal po válce v červnu 1945, kdy Československá armáda zabila bez soudu 763 internovaných civilních obyvatel německé národnosti z Postoloprt a okolí. Jednalo se zejména o ženy a jedno dítě a strace. Masakr na Švédských šancích (resp. Přerovský masakr) proběhl u Horní Moštěnice na návrší Švédské šance v noci z 18. na 19. června 1945. Příslušníci 17. pěšího pluku z Petržalky (bývalí příslušníci 1. československého armádního sboru) vedení poručíkem Karolem Pazúrem a osvětovým důstojníkem Bedřichem Smetanou zde zmasakrovali 265 obyvatel Dobšinej, Kežmarku, Gelnice, Mlynice a Janovej Lehoty pri Žiari nad Hronom. Povraždění byli hlavně Karpatští Němci. Naprostou většinu povražděných tvořily ženy a děti. Odpoledne 31. července 1945 došlo k sérii výbuchů v muničním skladě na předměstí Ústí nad Labem, které si vyžádaly 27 mrtvých a desítky raněných. Okamžitě poté vypukl ve městě masakr německých obyvatel, kteří byli snadno identifikovatelní kvůli povinnosti nosit na ruce bílou pásku s písmenem „N“. Oběti byly tlučeny, stříleny, topeny v požární nádrži nebo shozeny z mostu do Labe a stříleny ve vodě. Počet mrtvých se odhaduje na 80 až 100. V sudetoněmecké publicistice se objevují výrazně vyšší čísla, nejsou však podložena následnými soupisy nezvěstných.

V Postupimi proti transferu Němců z Československa a Polska, byli západní Spojenci proti a Stalin pro. Snažily se tedy alespoň celý proces zastavit do doby, než budou pro něj vytvořeny snesitelné podmínky, což prosadily navzdory nesouhlasu Stalina do závěrečného protokolu. Sovětský vůdce ovšem svým protějškům několikrát zopakoval, že vlády Polska a Československa k odsunu jejich souhlas nepotřebují. V tomto měl generalissimus pravdu, výsledek jednání nebyl mezinárodně právně závazný. Československá vláda na souhlas z Postupimi nedočkavě čekala. Pro vyhnání Němců, které se v podstatě rovnalo etnické čistce, chtěla mít alibi. Dočkala se uznání svého požadavku se současnou žádostí další vyhánění pozastavit (to suspend further expulsions).

No, do Polska Němec moc nerejpe a dobře ví proč.

Otazkou je jaké melo a mohlo byt uspořádání po ISV ... protoze tam to vypadalo dost nerovnoměrně resp. vznik Slovenska a naopak nevznik Sudetenlandu al jeste jeho rozpusteni v CSR ... druha vec je ze zas Nemecko muselo chápat ze se dělí spis neprospěch silnějšího a prospech slabšího ... jestli mohla vzniknout nejaka autonomie pro SL???

Pane Barak, vy jste mel ale odvahu, pichnout do vosiho hnizda. Bohuzel i dnes vetsina lidi vidi problematiku sudetskych Nemcu cernobile. Nemecko-nacisticke zlociny udelaly sve, o tom zadna a taky skutecnost, ze mezi henleinovci zfanatizovanou casti sudentskych nemcu byli bohuzel taky velci darebaci. Ja osobne bych po valce urcitou omezenou kolektivni vinu bral, ba dokonce i vyhnani mensi casti sudetskych nemcu. I v Dansku byla uplatnovana mirnejsi varianta kolektivni viny, ale zadne vyhaneni, danskonemcti provinilci byli, pokud neutekli, velmi prisne potrestani a na nejaky cas byly danskym nemcum pozastaveny mensinove ohledy. `Ze byla po Mnichovu hodne nevybiranym zpusobem vyhnana cast ceskeho obyvatelsva ze Sudet je faktem, ale zaroven je fakt, ze se jednalo o Cechy ktere CSR do Sudet po roce 1918 casto s necitlivosti poslala cs. vlada, ale starousedlici mohli vetsinou zustat. Moje teta si vzala ceskeho starousedlika v Sudetech a prezila tam s nim valku, jejich nemecti sousede se s jedinou vyjimkou pry k nim chovali slusne. Na konci sveho zivota mela naopak velke problemy s jistou z vychodniho Slovenska tam po valce prestehovanou mensinou. Po Mnichove museli nekteri Cesi ze Sudet utikat a skoro bez majetku, aby zachranili holy zivot, na druhe strane byly i pripady, ze se utecenci mohli po nejake dobe dobe do Sudet vratit a odvezt si vetsinu zanechaneho moviteho majetku, i kdyz to znamenalo dost velky byrokraticky opruz. V literature jsou popisovany i pripady, kdy sudetsti nemci chranili po Mnichove vyhanene Cechy proti henleinovskym fanatikum. Ale bohuzel se tato cast nasi historie vidi stale cernobile. Muj stryc byl za okupace obzalovan za sabotaz a hrozil mu provaz, dvojjazycnemu sudetonemeckemu advokatu se podarilo z toho udelat "trestuhodnou nedbalost" a tak stryc si sice musel odkrouhlit rok a pul v koncentraku v Dachau, ale prezil to. K vyvazenemu pohledu na problematiku bych dioporucoval knihu Ilony Borske " Osud jednoho Cecha", podle zapisku p. ucitele Hodi

pokracovani: Hodika, ktery zahynul dve minuty pred koncem valky esesackou kulkou. Pan Hodik byl vlastenec, ktery se zucastnil i odboje, ale nesnasel sovinismus, at uz byl nemecky nebo cesky. Take mu nylo proti srsti ceske huravlastenectvi po roce 1918, ktere nadelalo tolik skody v souziti Cechu a ceskych Nemcu. Sudetonemecka problematika byla projednavana v knize pani Borske jenom okrajove ale kupodivu vyvazene a proto precteni knihy doporucuji.