"Mami, kde mám druhou ponožku?" "Máš v aktovce svačinu?" "Kde má ten kluk sakra nějakou čepici?!" "Mami, brácha mi vylil pití!" "Mohla bys mi podat tu košili?" "Zase přijedete pozdě..." "Já vážně nevím, proč tohle děláte!!!"
Vendula Bradáčová
Pokud tyhle větičky přeházíte, promícháte, roztrhnete v půli a přirazíte k jiné, stejně vám z nich vyjde jediné slovo - ráno. Ráno pětkrát v týdnu.
Mám chuť na cigáro. Už dvanáct let. Přestala jsem u prvního těhotenství. Dobrá výmluva, jak ušetřit.
"Kluci, můžete laskavě přestat vřeštět a obout si ty boty?" vřeštím osamělá v předsíni. Pak už jen dupot, bohuchnutí dveří, skřípání výtahu a klid. Nebylo to vždycky tak. Ty změny přicházejí nepozorovaně, protože kontinuálně, takže si ani nestihnete všimnout, že přišly.
Vzpomínám si na rána, kdy jsem si po probuzení uvařila kafe, a pěkně si ho v okně svého miniaturního bytečku společně s cigaretkou vychutnala. Seděla jsem na parapetu, čučela na topoly a s veškerou vahou svých devatenácti let přemýšlela, kdy se asi tak dostanu na svůj vysněný kromlech Stonehenge a kolik mi tenhle měsíc zbude peněz po zaplacení nájmu. Na ty cigaretky.
Dneska už nemusím. A ani nemusím brát každou práci, abych na ten nájem měla. Spíš se mám jako prase v žitě. Spokojená matka prasnice s rozkošnými selátky a plným korýtkem. Ne vážně - jsem šťastná. Jenže to mě zavazuje. Může mi někdo vysvětlit, proč zrovna já mám milujícího muže, zdravé a chytré děti, otce s pravým selským rozumem (máma mi sice umřela rok před tím, než jsem seděla na tom parapetu, ale takový už je život) a existenční neproblémy? Proč jsem tohle štěstí měla zrovinka já a ne devět z deseti mých kamarádek? Ha?!
Cítit se šťastná jen tak, bez vlastního přičinění, mě zneklidňuje. Já si to prostě potřebuju zasloužit. A tak pořád větřím. Pořád cítím, že něco přijde. "Aspoň budeš připravená," řekl mi můj dloholetý kolega, kameraman a třídič mých zásadních pocitů. A tak jsem připravená. Každé ráno.
