Bůh žehnej veterině!

Máme kocoura. Je to obyčejný mourovatý venkovský buran. Jmenuje se Čert. Naše veterinářka je ale přesvědčená, že má něco s Mainskou mývalí. Tedy, jeho matka s ním něco měla.

Šest kilo chlupů a obr kočího ega bez špetky empatie k lidským potřebám. Namátkou vybírám nerušený noční spánek, nezabobkované květináče na terase a v neposlední řadě nerozškrábanou sedačku či cokoliv, co se rozškrábat dá. V průběhu devíti let našeho soužití se mi podařilo minimalizovat jeho teroristické útoky na naši klidnou domácnout na minimum. Pokud se v noci dožaduje pozornosti dopřeju mu jí přes den tolik, že svých 16 hodin blaženého chrupkání nedá ani z rychlíku a v noci padne vyčerpáním. Hlína v květináčích stromů pokrytá kamením ho tak dokonale znechucuje, že už do ní ani nehrábne a koženou sedačku rád vyměnil za desingové škrabadlo z lepenky. 

V období jeho velké psychické újmy, kdy se naše rodina rozrostla o jednoho člena, přibyla super toaleta s šantou kočičí a mrazem sušené maso podávané vždy po vykonání potřeby na patřičné místo. Časem ho začalo mimino i bavit, jeho očichávání a náhlé vyskakování do výšky při jeho sebemeším pohybu tvořilo podstatnou část kočičího dne.

Dva střemhlavé lety ze čtvrtého patra, ochutnávka kyseliny z kapající autobaterie a jeden pobyt v kočičím hotelu mu ubrali už čtyři z jeho devíti životů. Naposledy to bylo fakt vážné a naše chlupatá kreatura se z krás života může těšit jen díky veterině. Parta mladých šikovných doktorek s velkou dávkou zájmu několik dní odebírala krev, stolici, utrazvukovala kdeco, a postupně vylučovala kočičí ADS i leukémii a celou řadu dalších prima onemocnění, co tak kočka může dostat ve společnosti jiných koček.

Otrava krve ze zánětu žaludku a střev nakonec po několika dnech kapaček, měsíci na antibiotikách, jednom skz naskrz prokousnutém prstu nakonec dopadla happyendem. Při každé návštěvě veteriny a opakovaném otevírání peněženky jsem si vzpomněla na Asii (hlavně ostrovy na Filipínách a Indonésii) a život tamnějších koček. 

Jsou svobodné, nikdo se o ně nestará a vypadají spokojeně. Je jich tam dost. Ale na první pohled méně než psů. Což je trochu divné, když se množí výrazně rychleji a jejich počet by měl exponenciálně narůstat. Jenže o psy se tam taky nikdo nestará a ti tedy žerou co se dá. Takže kočky. Vzniká vzácná rovnováha ze které se těší všichni.

Na to všechno myslím, když nesu nasranou syčící hromadu v přepravce opět na veterinu. Přistihla jsem ho totiž při činu. Při činu močení do fotbalistické tašky mého staršího syna. Toto chování má u koček údajně dvě příčiny: stres nebo zdravotní problém. Stres vylučuju, v tom jsem spíš já.

V uzounké chodbičce čekárny před ordinací sedí paní vyhlížející velmi vystrašeně. Deka naplněná kočkou na jejím klíně prská a hrdelně vrčí. Moje přepravka uraženě mlčí a ani se nehne. Ožije až v okamžiku, kdy deka s paní zmizí v ordinaci, ze které je po chvíli slyšet precizně nazvučený hollywoodský film o zuřivé šelmě. V těch deseti minutách hrůzy přichází paní s jezevčíkem a jen kulí oči. Jezevčík je tak nervózní, že raději bez ustání vrtí ocasem a rytmicky tak tluče do dveří. Čert začíná syčet. Vzniká nám pěkně rytmizované duo na pozadí hysterického vřískotu z ordinace.

Do čekárny vchází muž. Je to dvoumetrový habán s vyholenou hlavou a hlubokým hlasem. Následují ho dva jorkšíři. V oblečcích. Čert syčí. Jezevčík tluče. Kočka v ordinaci řve. Muž se zasune mezi nás a oba psíci mu stereo vyskočí na klín.

“No ale čopak to tu máme? Ty ši čelej ušmudlikanej pošimtě… No neboj, to není pejšek, to je jenom nějaká kočka.” Proslov ke psům pronesený velmi hlubokým hlasem mi vyvolá tik v oku. Mám chuť začít syčet taky.

“Pošem ke mně, dej mi pušinku, neboj, nebudeme nemočný.” Přesvědčuje dvoumetrový muž své psy. Mám neodbytný pocit, že nemocný je tu úplně někdo jiný. 

“Ále, Čert Bradáčová!” Vítá mě v ordinaci s úsměvem mladá MVDr. “Copak tu máme?” Během vyšetření si notujeme, jaké jsou kočky mrchy. Té ječící hysterky před námi se prý ani nedotkla, stačilo, aby se přiblížila k vyšetřovacímu stolu. Odtuším, že jsem si to myslela, neboť vystrašenost její majitelky s bezdůvodným řevem naprosto konvenovala. Shodujeme se na to, že se domácí mazlíčci svým majitelům podobají více, než je zdrávo.

“A ten pán venku, ten s těma jorkšírama,” důvěrně ztiší hlas: “to je dílo. Fakt mě nebaví léčit zdravé psy. Chudáci mají všechno, co nemají.”

Když na odchodu ve dveřích ordinace míjím habána s jorkšíry neodolám a trochu na něj zasyčím. V tomhle případě by totiž kočka sežrala psa. A nastala by kýžená rovnováha.