Chci si kupovat drahý sýr!

"Vy nemáte naši kartičku?" Žasně pokladní v hypermarketu v mezičase našeho závodění kdo rychleji vykládá a odbavuje. "Nemám, děkuji." Asertivně se usmívám a stírám pot z čela.

"No to víte, to já když vidim takovejhle nákup…" Významně se zadívá na přetékající posuvný pás. Zhruba za šest a půl dne bude těchto asi 380 položek recyklováno v zažívacích traktech mých dvou termitů. Pardon, synů. Chápavě přitakám a snažím si nezaplést do seba chapadla. Pardon, ruce. Koneckonců paní pokladní dělá jen svou práci.

"Vopravdu jí nemáte?" 

Omluvně sklopím zrak protože to je vážně ostuda. Nemít věrnostní kartičku obchodu, kam chodím nakupovat je trestuhodný prohřešek.

"Hm." Píp, píp, píp. "Nojo, todlencto je ale drahý, pani, víte to? Ty banány stojí šedesát korun!!!"

"Kilo." Bráním se. "V tom balíčku jsou banány dva, je to na váhu. Tolik bych za to nedala." Paní pokladní na mě mrkne spoza unavených víček a zatváří se pochybovačně.

"No jo, bio…" Splyne jí pohrdavě z úst. Cítím se přistižena. 

"Kolipa vás doma je?" Málem mi vypadne z ruky francouzský tvarohový sýr v červeném platíčku. Celkem drahý. Ale nám moc chutná. Peníze oproti tomu ne. " Pět." Zalžu a cítím se lépe. Dojem ovšem neudělám. "Hm. To ale neni moc na jídlo, to je takový ďobání, jak říkala moje babička!" Opáčí výhružně pokladní a zvědavě se zadívá na zobrazenou položku na displeji poklady. Trochu vykulí oči a poklesnou koutky úst. Její hlas trochu změní tón. Nikoli k té příjemné straně spektra.

"A že vám nikdo nepomůže, takovej ooooobrovskej nákup…" Protáhne do nekoooonečna. "To víte, všichni jsou v práci nebo ve škole." Začínám se bavit. Přátelské rozhovory s laskavými lidmi, kteří evidentně rozumí své práci, bych zavedla ve školách jako povinnou kapitolu společenské výchovy. "Tak vy ste doma sama…" Vševědoucně třese podbradkem. Zjevně pochopila proč kupuju bio banány a drahý sýr. Ze srdce jí to poznání přeji.

Píp, píp, píp. "Čtyry tisíce třista padeát korun!" Tváří se vítězoslavně. Okázale lhostejně vyndavám platební kartu a vzdychnu: "To jsem tak čekala."

Když odjíždím s přetékajícím vozíkem ještě za sebou slyším: "To já bych si ze svýho platu dovolit nemohla todlenctoooooooo!"

Budu usilovat o to, aby se do veřejné diskuze o diskriminaci různých etnických, náboženských či zájmových skupin přidal zákaz diskriminace movitějších zákazníků pokladními. Celooooosvětově!!!