Čekárna na smrt

Víte co? Štve mě, jak se dneska díváme na naše staré. Vážně. Ten pohled bez přirozeného respektu, u někoho možná s opovržlivou trpělivostí, u někoho se soucitem. Díváme se na něco, co se nás NETÝKÁ. Jako by nebyli naší součástí, jako by nám kromě hlídání našich dětí nebo pár stovek na přilepšenou k svátku už neměli co dát. Chápu, hodně z nich skuhrá, láteří, zamilovaně vzpomíná na komunisty a nic moc s nimi není. A hodně z nich, bez ohledu na zdravotní stav, už sedí v čekárně na smrt. Protože tady nemají co na práci. Protože s nimi opravdu, v hloubi srdce, nejsme.

Jo a ještě jedna věc: budu jim říkat staří. Pokud se vám to nelíbí, tak mě dál nečtěte. Nebudu je nazývat hyperkorektně senioři ani sentimentálně babička s dědečkem. Staří je totiž to nejpravdivější, nejupřímější a z mého pohledu nejláskyplnější označení. Jenom nemáme odvahu ho používat. Stejně, jako na vnímání jejich opravdového života.

Je to jako rýma, někdo to má chronicky, jiný to čas od času od někoho chytne, ale mezi lidmi je to pořád. Ve Velké Británii to už nabralo takové obrátky, že se staří a bezprizorní jaksi "přemnožili". Málokdo se o ně zajímá. No, divte se rýmě, při tak sychravém počasí… Možnou souvislost bych v případě Anglie viděla v odkládání dětí do různých internátních škol, au-pairkám atd. Mladí pak těžko budou lnout ke svým starým rodičům, když to nezažili sami v dětství.

Fakt, že malým dětem prospívá kontakt s dětmi staršími, asi nikdo vyvracet nebude. A že to samé platí v obráceném gardu pro staré je nad slunce jasné. Svého psa ale většina lidí vyvenenčí častěji a důkladněji než své staré. Věnovat svůj čas něčemu co dotyčný tvor potřebuje a chce se nám snadněji chápe u němé tváře, která nás bezvýhradně miluje a poslouchá. To druhé totiž staří moc nedělají.  

Můj kamarád pravidelně venčí maminku. Po sedmdesátce se podívala na Srí Lanku, do restaurace Ambiente a na kohoutí zápasy. Například. Ona moc nerozumí životu, který žije její syn a on zase nechápe ten její svět. To jim ale nebrání užít si společné fajn chvilky. I přes to, že ona brblá a on obrací oči v sloup. 

Já se zase s oblibou štěkám se svým tátou, bezmála sedmdesátníkem. Zásadně o věcech, na kterých se nemůžeme nikdy shodnout a zásadně při sklence. Průběh takových diskuzí je pro případné přihlížející zábavnější než leckterá reality show a výsledek pro nás celkem dehonestující, ale nás to nějak baví. Prostě si dovolíme díky té hádce chvilku se nesnášet a na pár okamžiků tím přemostit tu pověstnou mezigenerační propast. 

Strašně ráda s ním cestuju. Za prvé je děsně skromný, funguje na jednu baštu a pár piveček denně a za druhé je s ním sranda. Právě díky tomu, že se na spoustu věcí dívá jinak. To potom společné objevování nového dostane řádné koule!

Empatie k různým věkovým údobím přichází přirozeně s jejich dosažením. A když něco zvrzáte u děcka má to své následky, ale ještě máte nějakou tu opravnou. Starému to můžete vynahradit leda tak v ráji, tedy pokud na něj věříte.

Takže, buď si tam sedněte s nimi anebo je do té čekárny na smrt prostě nepouštějte!