Vina, lítost, beznaděj...

Dost jsem váhala. Napsat tento příspěvek? Nenapsat? Navztahuje se k roli Macechy, ale k době vlastního rozvodu. Jenže do zkušeností Macechy se ta doba nutně promítá. Slouží jako poměrně jasně formulovaný filtr. Děti je prostě potřeba stavět do života s co nejzdravějším pohledem na svět i sebe. A to je úkol rodičů. Nikoliv jednoho. Obou.

Vlastně je to jednoduché. Na extrémní zátěž asi reagujeme různě. Svět pak vidíme, vnímáme a chápeme svou zkušeností a opíráme se o svůj systém hodnot.

Dovolím si použít filozofa z nejpovolanějších - Immanuela Kanta. Asi všichni jsme se v různých stupních vzdělávání dostali ke klasické filozofii a když se řekne "Kant", naskočí mi okamžitě "kategorický imperativ". Tedy známé "Jednej jen podle té maximy (zásady), od níž můžeš zároveň chtít, aby se stala obecným zákonem." Jednoduše řečeno, chovej se tak, jak bys chtěl, aby se chovala celá společnost. A mně "vlčí" svět, kde si jdou všichni po krku, prostě nevyhovuje. A tak se tak nechovám. A nehodlám s tím začínat.

Jednoho krásného dne mým dcerám odešel otec. Byla zima, ten večer padal takový ten téměř první sníh. Dodnes si vybavuji chlad okenního skla, když jsem se dívala za jeho zády a jeho stopy ve sněhu na chodníku. Do rána zmizely, místem prošly desítky dalších lidí. V tu chvíli to byl JEHO odchod a mně ještě nedocházelo, že je definitivní. Zajímalo mne, tehdy i následující roky, jediné. Jak to ovlivní život dcer. A pokaždé, když jsem měla chuť ječet a práskat dveřmi, nebo prostě jakkoliv projevit agresi a zlost (a kdo by nebyl naštvaný třeba v situaci, když mu stojí v obýváku exekutor, že?), zabrzdily mne ony. Vědomí toho, že celé složitosti situace nemohou rozumět. Že jim prostě odešel táta a to je jediné, co je zajímá. Žádné naše "dospělácké věci". Jen chybějící táta.

Vina, lítost, beznaděj. Ty pocity se mnou sedávaly u snídaně i u večeře. Chtěla jsem rozumět tomu, co jsem udělala špatně, co jsem mohla ovlivnit tak, aby děti mohly vyrůstat v úplné rodině a nezažívali jsme všichni tahle traumata. Bylo mi líto každé akce a situace, kdy s nimi táta nebyl a ony ho tam postrádaly. A nebylo v mých silách "zařídit" to řešení o které stály. Aby se "to všechno" nestalo.

Trojlístek pocitů je dávno ukotvený v minulosti, holky vyrostly a všechny jsme si odnesly ovlivňující zkušenost. Já prostě tu, že je třeba, aby děti mohly být s oběma rodiči. Že stojí za to věnovat tomu energii. A neodpouštím těm rodičům, kteří se svými dětmi nechtějí být a starat se o ně. A nerozumím ani těm, kteří ve styku s druhým rodičem brání.

Můj blog je tu pro ty, kdo přemýšlejí nad tím, že nadřazujeme své zájmy zájmům dětí a možná si to ani neuvědomujeme. Je souhrnem mých zkušeností. Věřím, že v klidu a s rozumem se dá k cíli dojít nejefektivněji a s nejmenšími možnými ztrátami. A velmi intenzivně vnímám fakt, že společnost si pořád neumí ochránit svá ohrožená "mláďata".

Můj blog je tu pro ty, kteří se chtějí na chvilku v myšlenkách zastavit a třeba porovnat mé zkušenosti se svými. Nic víc, nic méně. V době, kdy jsem se sama rozváděla jsem na přemýšlení o systému prostě neměla čas. Vnímala jsem jeho podivnosti, ale na víc nezbývaly síly. Rozplétala jsem starosti, věnovala se dcerám, řešila každodenní problémy a večer padala únavou. Teď, v roli Macechy jsem spíše pozorovatel a stojím na okraji dění. Nevychovávám, nekritizuju, nebojuju. Prostě peču, vařím, hladím. Fandím Tátovi. A konečně mám čas psát o tom, že je ve společnosti něco našišato.

Už proto, že zcela vědomě děláme to, co rozhodně nechceme, aby někdo působil nám.