Velký hrnek kakaa

V běžném světě funguje na starosti kakao a koláč. Co použít ve světě na hranici běžnosti? Velké kakao?

Vcházíme s dětmi do domu, Evička se vítá s pejskem. Adam zadrmolí cosi o sprše a odnese ho schodiště. Asi potřebuje oddechový čas. Nedivím se. Adámek naštvaně chodí po kuchyni. Předpokládám, že se zlobí kvůli mobilu. Už je to třetí doma zmizelý. Mlčky přemýšlím, co ke kakau. Nepekla jsem – co pak s tím, když by děti nepřišly. Rozhoduji se pro puding a pouštím do akce.

Evička obdivuje moji sponu do vlasů a pitvoří se před zrcadlem. V tom se nade mnou skloní Adámek a začne se vztekat. Chce, abych mu vysvětlila, proč jsme pro ně nepřijeli na prázdniny. Chce vědět, proč táta neměl čas. Chce vědět, co lepšího jsme měli na práci.

Je o hlavu vyšší než já, ale nechá se odvést ke gauči a posadit. Jen mluvit nepřestává. Jakoby se po dlouhé době přepálily všechny pojistky. Mluví a mluví. Zvyšuje hlas a zase klesá téměř do šepotu. Cítím, jak mne za ruku chytá Evička, o lýtko se mi otře štěně. Adámek vítězoslavně vykřikne, že mi došla řeč a zmlkne.

Sedám si k němu a říkám, že jsme pro ně byli. Že nám nikdo neotevřel. Vylítne z gauče a chce důkazy. Mlčím. Na čtení všech těch protokolů má ještě čas. „Vidíš, nemáš“, říká mi vítězoslavně. Evička udělá pár kroků a zaklepe bratrovi na loket. „Já vím, že pro nás táta byl, máma to říkala tetě Katce.“ Adámek sestru odstrčí a znovu si sedne na gauč. Co nejdál ode mne. Na schodech slyším Adamovy kroky a postavím se mezi dveře zrovna ve chvíli, kdy Adámek nabírá dech a začíná znovu. Že táta zas nezaplatil výživné a on teď beztak kvůli tomu nemá ten telefon. A rozbily se mu brusle a máma mu jiné nekoupí a že táta si je ani není schopen vzít na ty blbý prázdniny a co to bylo slibů.

Pohybem ruky zabráním Adamovi vstoupit do místnosti. „Nech ho, dusí to v sobě už kolik měsíců“, špitnu mu. Adam se mne jen zeptá, jestli z účtu odešlo výživné. Kývnu. Odešlo. Trvalý příkaz zafungoval neomylně. Jako vždycky. Adámek je jako z kopce rozjetý vlak. Otočím se ke sporáku – vařící mléko přetéká přes okraj hrnce. No nazdar. Vypínám hořák a otvírám okno.

Můj rychlý pohyb narušil atmosféru, Adámek se dává do breku. Adam si k němu sedá na gauč, vidím, jak spolu sedí mlčky, Evička rozpačitě postává nad nimi. Pak přejde ke mně: „Maruš, zlobíš se?“ Myslí si to, protože jsem odešla. Myslí si to, protože na mne Adámek křičel. Sedám si ke stolu (stejně sotva stojím). Říkám, že se nezlobím a ptám se, jestli se zlobí ona. Nezlobí. Slyšela mámu říkat, že ona je porodila a k tátovi je nepustí. Nikomu to neřekla. Bála se křiku. Odchází za velkým i malým Adamem, slyším, jak si všichni v obýváku povídají, zachytím náznak smíchu. Puding v hrnci houstne. Napadne mne kacířská myšlenka, jestli mám tohle zapotřebí. Zaženu ji. Děti za nic nemůžou. Piškoty do misek. Čerstvé jahody. Puding. Vcházím do obýváku a navrhuji rozpovídané trojici přesun na terasu. Za hodinu a něco je totiž potřeba odjet, abychom stihly večerní prohlídku zámku. Děti vstávají, Adámek jde rozpačitě za mnou a bere tác s miskami: „Pomůžu ti, maceško“.

Než za nimi vyjdu ven, ještě vařím kakao. Extra velké hrnky kakaa.