V kočičí společnosti

Zvířata jsou průvodci našich životů. A tak v těch nejblbějších i nejlepších dobách jsou s námi křečci, králíci, kočky, psi nebo rybičky. Nejspíš toho o mně vždycky nejvíc vědělo něco čtyřnohého a chlupatého.

I. kuchyně v našem bytě - rok 2002

Na pracovní desce je odložený nůž vedle nedokrájené půlky cibule. Sedím u stolu, na druhé židli mladší z dcer. Na klíně má mourovatou kočičku a hladí ji. Kočka přede. Dcera mlčí. Sedám si na zem k její židli a vysvětluji, proč se školou nepojede na výlet. Nemáme na to penízky. Nejde to. Je v osmičce a moc by chtěla jet. Nemám co říct. Rozumím jí. Pokolikáté už si to tak vysvětlujeme? Ani nevím. Lyžák, výlety, "lepší" kroužky, příčná flétna, jiné věci než základní.

Poprvé brečí.

Obě víme, že nemá cenu říkat jejímu otci, přesto to zkouším. Jako obvykle, peníze nemá. Kde by je taky bral, když nepracuje. Přemýšlím, jestli přece jen nenajdu cestu. Nenacházím. Jsem jako veverka v běhající v kolotoči proto, abychom nějak trochu rozumně žily. Vaříme si čaj, přecházíme do obýváku, povídáme si o "bude líp". Kočka se stočí na hromadě skript a papírů, ale za chvilku se jí tam přestane líbit a skočí mi na křeslo za hlavu. Přede jako traktůrek. Bude líp. Kočky vědí ledasco. Uvařím, udělám cosi potřebného a sedám ke skriptům. Jako každý večer. Bude líp.

II. obývák v našem bytě - rok 2007

Sedím s notebookem na klíně, na stole velký hrnek čaje a miska s nakrájeným jablkem. V televizi cosi hraje - kulisa rušící ticho. Za ty roky od rozvodu jsem si na to zvykla. Ticho mi vadí. Na rozložených papírech mám podklady k práci. Mám štěstí jako hrom. A strážného anděla, který se občas fakt snaží a tak v nové práci můžu pracovat i doma. Přichází dcera, prsty se zastaví. To je pokyn pro kočku. Uloží se na klávesnici. Naprosto to miluje a já občas nemám srdce ji vyhazovat. Dcera chce studovat svůj vysněný obor. Jenže to znamená vzdálené město a internát. A druhá zrovna nastoupila na vysokou. Přemýšlím, počítám. Kočka si přesedla za mé rameno. Tlapky pochodují po mém předloktí. Mléčný krok. Výsledek mne těší, když si nebudeme moc vymýšlet, zvládneme to. Všechno ostatní počká, vzdělání je základ. O tom bych mohla psát romány. Uleví se mi, vaříme s dcerami čaj, domlouváme se. Kočka spokojeně spí na klávesnici notebooku. Můj anděl strážný je nejspíš taky kočka.

III. kuchyně v našem domě - podzim 2012

Přehazuji poslední ze snídaňových palačinek, u stolu je nás hromada. Po letech samoty velká, trochu početně nevyzpytatelná, rodina. Manžel Adam se ptá, jak to má syn s výletem do Vídně. Se školou jedou na památky. Taky bych jela. Áda sedí u stolu a na klíně má velkého bílého kocoura. Když je u nás, skoro se od sebe nehnou. Kocour přede, Áda otráveně říká, že nepojede. Máma prý nemá peníze. S talířem v ruce se tázavě dívám na Adama. Počítal s tím, že výlet zaplatí. Jenže máma dětí nechtěla. A Áda nic neřekl, že už tak toho zařizujeme dost. Otáčím se ke dřezu a hlavou mi probíhají vzpomínky na to vše, co holky nesměly. A nevlastňata by přece jen něco mohla, stačilo by se domluvit. Říct. Napsat e-mail.

Vybavuji si výši dluhu na výživném, pomyslnou mínusovou částku na účtech svých studujících dcer. Vybavuji si sumu za kterou jsme tehdy musely měsíc žít. Je téměř totožná s částkou, která každý měsíc odchází na účet mámy nevlastňat. Áda se zvedá, bere mi talíř s palačinkami z ruky. Až v té chvíli si uvědomím, že stojím bez hnutí. Ze sklepa podávám domácí marmeládku, u stolu začne přetahování o tu ze špendlíků.

Adamovi smutně blýskne v očích, když si ode mne bere nůž. Maže mi palačinku. Kocour přeskočí na můj klín a tlapkou loví skleněné srdíčko na šňůrce. Pocit bezmoci se trošku vzdaluje.