To výýborné kulaté maso!!

Nikdy jsem se nepovažovala za přepečlivou matku. Holky si brzy chystaly svačiny samy a vybíraly si oblečení, nesly své míry zodpovědnosti přiměřeně velikosti svého světa. Přesto mi vždycky chyběla mužská nekomplikovanost (pánové prominou) a přebývala trocha úzkostnosti. Nedávno mi to připomnělo nadšené líčení Vánoc rodinného přítele...

Kamarád se u nás stavil na návštěvu. Přinesl nám ukázat štěňátko yorkshira, kterého pořídil svým dětem. No, podezírám ho, že ho pořídil sobě. Je rok sám a to už je ta doba, kdy člověk potřebuje mít rád. A on, jak tvrdí "na baby nemá čas". Tak opečovává psí holčičku.  Bylo to v čase "mezi svátky", pár dní po Štědrém dni, pár dní do Silvestra. Zrovna jsem dosedala na gauč, když se pustil do nadšeného líčení předčasných Vánoc s dětmi. Určitě se jim povedly, později jsem stejné nadšení viděla i  u všech tří jeho dětí. Líčil, jak dělal bramborový salát a že neměli kapra ani jinou rybu, protože děti si přáli sépiové kroužky, které předtím nikdy nejedly. Znáte ty příšerné kulaté nesmysly, které se dají v pytlíku koupit zmražené v každém supermarketu a chutnají jako nakrájený gumový balónek? Tak ty si hezky usmažili a spokojeně si vánočně pošmákli. V tom okamžiku na mne šly mrákoty. TOHLE na "štědrovečerní" večeři? Je ten chlap vůbec normální??

A pak jsem si vzpomněla...

...na dobu, kdy bylo Starší dceři tak pět let a Mladší ani ne dva. Poprvé jsem od nich odjela a nebyla doma přes noc. Sraz ze základky byl příliš lákavý a já jsem žila v mateřsky zmenšeném světě. A byla docela utahaná. Malá se totiž narodila s vrozenou vadou, která znamenala každodenní mnohokrát opakované cvičení, hospitalizace, operace, rehabilitace a jiné "-ace". Taťka malou nějak nedokázal zkrotit tak, aby s ním cvičila. Já holt byla větší tvrďák a taky vlastně pořád doma. Ale zpátky k tématu. Vracela jsem se druhý den, spokojená, odpočatá, nabitá setkáním. V tom "blbákově" mateřské jsem si dokázala užít i čtyřhodinovou cestu vlakem, protože tolik času na čtení jsem neměla...no nejméně ty dva roky. Čekali mne všichni na nádraží. Taťka vezl Mladší na kočárku, Starší mi běžela naproti až ke "žluté čáře" na okraji nástupiště. Kouzelné přivítání. Fakt. Dodnes si ten pocit pamatuji.

A pak jsem se podívala lépe. Starší měla na sobě sváteční halenku, co v ní chodila do divadýlka a vůbec "na lepší". Takovou modrou, kostičkovanou s obrovským volánem. Jenže ji měla naruby. K ní oblíbenou sukničku. Bílou s červenými srdíčky. Vypadala příšerně, ale naprosto blaženě. Šla jsem se přivítat i s Mladší. Místo tepláčků měla kalhoty od pyžamka. Připtala jsem se Taťky, cože to znamená. Pokrčil rameny, dal mi pusu  a se svým typickým klukovským úsměvem mi vysvětlil, že se holky oblékaly samy a pak mi taky spěchali naproti. Taťka pomohl Starší obrátit halenku volánem nahoru a šli jsme domů za nadšeného štěbetání. Samozřejmě mne zajímalo, co dělali (nádherně nabitý program) a co jedli. Starší se mi vážně omluvila, že neměli čas sníst připravenou omáčku, protože taťka udělal to bááááječné kulaté maso. Starší byla v té době hrozně vybíravá v jídle, tak jsem se začala nadšeně pídit po tom zázraku. To báječné kulaté maslo byla konzerva. Luncheon meat. Lapala jsem po dechu...

...a pak mi to došlo. Já měla odpočinkový víkend, oni měli odpočinkový víkend. Prostě nic neřešili. Hráli si, blbli, Starší se naučila plavat "krajla". Žádný bystrozrak maminky, že na talíři zůstal mrkvička a na tričku je flek. Takové malé prázdniny. V tom okamžiku mi došlo, že nemusím u všeho být a všechno nemusí být dokonalé. Že Taťka prostě některé věci dělá jinak. Nemyslete si, Taťka byl co se péče o děti týče, naprosto soběstačný. Vařil lépe než já, byl lepší parťák na hry a drobná spiklenectví, jen neměl trpělivost na domácí úkoly, to se projevila temperamentní nátura po slovenských rodičích. A nebavilo ho řešit nepořádek. Uměl to. Jen to prostě nedělal.

Když jsme se rozcházeli, bylo holkám osm a dvanáct.  Ještě pět let byli všichni v podstatě v každodenním kontaktu. Co to šlo osobně, zbytek telefonem, později přibylo icq. Kontakt pak rychle a rázně skončil a já se bála, jak to s holkama zacvičí. Hlavně o Mladší jsem měla strach. Byla "tatináč". Dnes vím, že to celé hůř nesla Starší.  Že ani dnes, už dávno dospělá vysokoškolačka, nechápe, kam a proč Taťka zmizel. Jo...ten Taťka s báječným kulatým masem, ale taky s výlety na kole, s "tartasem" po třídních schůzkách, se skákáním po hlavě do rybníka kousek od babiččina domu. Ten, který je nesl s rozbitou hlavou do nemocnice. Taťka.

Nebylo a není podstatné, co tenkrát bylo náročného mezi námi. A že bych měla co vyprávět...

...Taťka. Mamka. Lidé, z jejichž genů je dítě. Oba mají dětem co dát. A pokud jsou toho schopni, chtějí a mohou, proč kteréhokoliv dětem nedopřát ve formě jaká je pro všechny přijatelný kompromis?

Kamarád, pravda, smaží sépiové kroužky k vánoční večeři, ale naučil své postižené dítě, které mělo odmalička ze zvířat více než respekt,  jezdit na koni. Dopřál jí nové dovednosti, zážitky, sebevědomí. To nepochybně není málo. Děti by měly mít barevný svět.

Technický dovětek (neb nemám ty dukáty do diskusí):

- Ač bych byla ráda chlap, jsem fakt ženská. Přečetla jsem si v diskusi, že nejsem, tak jsem s nadějí letěla k zrcadlu. A nic. Žádná změna. Pořád "baba". Ale pokud si o mně myslíte, že jsem muž, potěšilo mne to. Nemůžete příště napsat, že jsem krásný a svalnatý chlap? Kdyby se to náhodou splnilo :-), tak ať to stojí za to.

- Píšu pod pseudonymem. Fakt si někdo myslíte, že si dám na blog fotku, kde budu k poznání? K čemu by ten pseudonym pak byl?

-Nejsem zastánkyně žádné konkrétní formy péče o děti. Jsem zastánkyně komunikace, zdravého rozumu, pokory a odpovědnosti. A byla bych ráda, kdyby v případech, kdy něco s předchozího výčtu nefunguje, zasáhl rychle a efektivně systém.

-Po hlubokém zamyšlení nad definicí feminismu (komplex filosofií, sociálních teorií, politických hnutí a ideologií, jejichž cílem je výzkum a potírání jevů, které lze považovat za projevy a součást utlačování ženského pohlaví -zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Feminismus) musím v souladu s p. Šiklovou zkonstatovat, že jsem v zásadě feministkou.