Takový zcela průměrný příběh

Vztahy se rozpadají, lidé rozvádějí, děti přicházejí o rodiče a rodiče o děti. Čísla jsou alarmující, zkušenosti letité, porozvodové konflikty známe všichni. Kdo nezažil na vlastní kůži, má příklady v širší rodině nebo mezi přáteli. Logicky z toho vyplývá, že tento blog by vlastně mohl psát každý.

Na webu Českého statistického úřadu je k dispozici statistika rozvodovosti za rok 2010. Pokud, laskavý čtenáři, máš potřebu ověřovat údaje, najdeš je ve statistické ročence. V podrobné tabulce určitě nepřehlédněte čísla 30 783 a 13 143. To první označuje celkový počet rozváděných manželství v loňském roce. Druhé pak z celkového počtu "vykousne" podmnožinu manželství bezdětných.

V 17 640 případech jsou součástí celého sporu rovněž nezletilé děti. Statistika obsahuje rovněž členění manželství podle počtu dětí. Prostým součtem pak zjistíme, že do rozvodových tahanic dospělých bylo v loňském roce zataženo nejméně 26 477 dětí. Tedy zhruba tolik, jako je obyvatel ve městech jako je Krnov, Nový Jičín nebo Klatovy.

Nemůžu si pomoci, ale kdyby se "zhroutil" život jednoho celého okresního města, nastal by nepochybně poprask a možná i stav nouze, ohrožení, sešli by se experti, sestavily komise a pracovní skupiny s účastí příslušných hejtmanů a nejspíš i ministrů a situace by se rychle řešila. Informace o onom městském kolapsu by nás bombardovaly ze všech možných médií a situaci by sledovala polovina republiky.

O 26 477 nezletilých dětech, kterým se v roce 2010 hroutil svět, se v podstatě nehovoří. A přitom každé z nich si svůj příběh ponese pravděpodobně celým životem.

Nepovedlo se mi najít délku soudních řízení, které řeší případy věnované péči o děti. I kdyby byla průměrná délka k dispozici (podle diplomové práce Kateřiny Hromkové "Nezletilé dítě a rozvod rodičů. Psychologické a právní aspekty" z roku 2007 byla v roce 2004 průměrná délka sporů tohoto typu 7 měsíců), troufám si říci, že nic neřekne o kvalitě či funkčnosti takových dohod.

Subjektivně:

Jednu takovou rychlou soudní dohodu jsem zažila na svou vlastní kůži. Soud potvrdil dohodu o svěření dcer do mojí péče a dohodu o výši výživného i kontaktu otce s dcerami. Rozsudek je dodnes ozdobou mého "úředního" šuplíku. Druhá věc je, že v krátké době otec holek prostě zmizel a naše informace o něm jsou od té doby v podstatě nulové. Výši dlužného výživného jsme přestaly počítat před lety...o funkčnosti takové dohody lze s úspěchem pochybovat. Následující, podstatně delší soudní řízení žádné řešení nepřineslo.

Je známým faktem, že děti mají právo na péči obou rodičů a rodiče mají právo se podílet na péči o své děti. Současně přetrvává situace, kdy jsou děti v 90 % svěřovány matkám. Nikdy jsem tuto situaci nepovažovala za spravedlivou, jen úhel mého pohledu se časem změnil. Své (dnes už dospělé) dcery mám moc ráda, ale často se mi mihl mozkem pocit jisté křivdy. To když všechno "viselo" na mně. Na mém čase, možnostech, příjmu. Táta si prostě zmizel a mé okolí to přijímalo s pocitem, že "to se stává".

A pak, o spoustu let později, jsem se stala macechou. Dětem je dnes 9 a 13 let, v době rozvodu rodičů jim byly o tři roky méně. Žijeme v malém městě a tak své příběhy vzájemně známe (v malém městě to nelze jinak). Máma dětí si našla nového partnera, inu, to se tak v životě lidském občas stane. A takhle těsně před Vánoci se i s dětmi odstěhovala. A i dál je tento "modelový případ" takový průměrný. Rozběhl se nesporný rozvod, táta souhlasil se svěřením dětí do péče matce jednak proto, že byl přesvědčen, že se s jejich maminkou na setkávání s dětmi dohodne, jednak zavrhl "nápad" žádat o střídavou péči proto, aby soudní jednání neprotahoval. Soud schválil jím navržené velmi slušné výživné. A zhruba rok to poměrně klapalo. Děti každý druhý víkend, rozumné (nikoliv přátelské) domlouvání o prázdninách a dnech volna, setkávání během odpolední v pracovních dnech. Tatínkovi děti chyběly, ale na druhou stranu měl po letech pro sebe více času.  Vyzkoušel to i ono. Trochu sportu, něco z kultury, s radami kolegyně z kanceláře obměnil šatník, věnoval se svým koníčkům.

A pak našel svým dětem macechu. Tedy, nehledal macechu, o děti se umí postarat lépe než leckterá máma. Našel si partnerku. A ta funkce macechy k ní byla jaksi...jako bonus. Ani Táta, ani Macecha nečekali komplikace, vždyť Maminka dětí už se svým přítelem pár měsíců bydlela. Život ale přináší nečekané a vztahy se začaly prudce zhoršovat. Nejdřív se objevily konflikty, pak dětinské schválnosti a po pár měsících komunikace prostě skončila. S výjimkou soudních jednání.

Současně se děti začaly horšit ve škole, přestaly chodit do kroužků a Máma tuhle situaci nechce měnit, nepracuje (tedy tak nějak "mimo systém" ano), Táta se stal bankomatem na němž máma nenechá ani "nit suchou". A přitom nechce nic tak složitého. Jen být se svými dětmi a spoluutvářet jejich pohled na svět.

Má pro to podmínky, předpoklady, chuť i vůli. A přece se to pořád nedaří.

Je to průměrný příběh. A náš Táta není zdaleka jediný, kdo uvízl spolu s dětmi ve zvláštní "pasti" složené z celé řady labyrintů.

Tento článek (či spíše část "seriálu) ani blog jako celek si neosobuje ambici problém vyřešit. Jen popisovat. hledat příklady a odkrývat možnosti. Pro Macechu, která stojí tak trochu na okraji dění je to totiž snazší než pro přímé účastníky.