Malá říjnová rekapitulace

Mariin blog už nějaký ten pátek existuje a původně naivní přestavy (o sdílení zkušeností a nacházení rad a rozumných přístupů k řešení konfliktů v péči o děti po rozpadu vztahu rodičů) se mění. Jsou daleko realističtější, obroušené rašplí nových zkušeností, potažené středně silnou odrazovou vrstvou proti emotivním výlevům lidí s jinou životní zkušeností. V polovině týdne se na idnes.cz uzavřou současné diskuse. Snad proto vzniká tento můj uzlík zkušeností právě teď.

Když jsem tento blog zakládala, objevovala jsem svou další životní "Ameriku". Sama se zkušeností z rozvodu, se zkušeností s tím, jak těžké je nacházet cesty k tomu, aby byl i po rozvodu táta s dcerami v maximálním možném kontaktu a vzájemně o sebe nepřišli, když se mu sypaly pod rukama jeho iluze o úžasném svobodném životě. Vlastně dodnes nevím, jak mu bylo, když mu z toho "hradu z písku" zůstal jen materiál na novou stavbu. A z čeho je dnes postaven jeho nový "hrad".

S touto zkušeností jsem po dlouhých letech vstoupila do nového vztahu. V době, kdy jsem to snad ani nečekala, v době, kdy jsem si v "singl" životě vytvořila řadu kotev a bylo mi v něm dobře. Vlastně jsem ani neměla "na chlapy" čas.  Představa, že mi někdo chodí po bytě, chová se tam jako doma a já to zvládnu, mi přišla stejně pravděpodobná jako výlet ledoborcem k severnímu pólu.  Když si ale najdete partnera po bolestných zkušenostech a delší, o samotě prožité, době, přistupujete k novému vztahu jinak. Je to motýl, který vám přistál v dlaních a vy si ho začnete hýčkat a opatrovat, vystavovat ho sluníčku, krmit nektarem a napájet rosou. To vše proto, aby vám neuletěl. Znovu se stanete vílou a můžete tančit v půlnoční rose, probudí se obyčejné radosti, zmenší se strachy. Máte se komu schovat za záda. A už máte dost rozumu, abyste ten zázrak vnímali. Omládnete a snad i zkrásníte. Užíváte si sebe navzájem, světa, budoucnosti. I my to tak máme. Ale to už by snad ani nebyl život, kdyby k radostem nepřidal i slušnou porci starostí.

Moji "půlku tlupy" tedy doplnila Adamova půlka. A já se stala manželkou a macechou.

Tedy macechou trochu dřív. Děti u nás byly na víkendy, nějak se domlouvaly prázdniny, komunikace s jejich matkou sice drhla, ale tak nějak jsme neměli pocit, že je to něco, co by nemělo přejít, až se máma dětí srovná s tím, že nejen ona, která za svou osudovou láskou od Adama odešla, ale i Adam potkal nový vztah. A tak byl Adam s mláďaty někdy sám a někdy jsem se k nim přidala a někdy přibrali oni k něčemu mne. A někdy se promíchaly děti bez ohledu na věk. Jak se nám tak hodilo. 

A pak jsme se přestěhovali. Snad se tím náš vztah stal veřejnější, snad definitivnější, snad se stalo ještě něco jiného. Nevím. Ale situace se skokem zhoršila, padla první obvinění, první soudní jednání, první aktivity "sociálky". Připadala jsem si jako Alenka v říši divů. Viděla jsem chlapa, který vzorně a nadprůměrně platí na děti a co je potřeba, to pro ně zařídí. Viděla jsem chlapa, který si děti rád bere, tvoří pro ně program, záleží mu na jejich spokojenosti, který s dětmi obíhá logopedie a keramiky, peče v pekárně chleba, koupí tepláky do školy v přírodě a ostatně i tu školu v přírodě zaplatí. Viděla jsem chlapa, který vnímá synátorovo klopýtání v matematice a chce mu s tím pomoci. Viděla jsem chlapa, kterého bych jako "rozvedeného tátu" pro své děti naprosto brala. 

A ono to najednou bylo špatně. Bylo to určitě (i) mou přítomností a tak jsem se stáhla kam až to šlo. Však ony "vichřice hněvu" přejdou. Nepřešly. Adam má technický mozek a tak tvořil racionální konstrukce. Já vnímám empatií a intuicí a tak jsem šla hledat rady. Všichni nám vysvětlovali, že máme postupovat po dobrém, vyzkoušeli jsme všechny rady. A situace se dál zhoršovala.

Zdálo se mi, že tuhle zkušenost nemůžeme mít sami, že někdo z jiných otců už musel podobnou cestou procházet. Že musejí někde být i jiné macechy, které chtějí klid pro svůj nový vztah a současně pohodu pro všechny děti.  A začala jsem hledat. Abych zjistila, jak fungují ty mimosoudní cesty. Věřila jsem, že musí existovat. Zdálo se mi, že můj pohled ženy by mohl být přijímán jinak, než pohled muže (oni jsou kluci někdy poněkud drsňáci). Že můj údiv nad tím, jak nikdo nebrání práva dětí a nepřiměje rodiče se domluvit, někoho zaujme. Že se něco rozumného dozvím. Zdálo se mi, že tohle tornádo se musí rychle přehnat a zase bude jen tak lehce pofukovat.

V té době vznikl můj blog. Blog, v němž jsem pseudonymovou Marií. (Pseudonym proto, aby nebyly děti vystaveny nějaké konfrontaci, máme stejné příjmení a jsme z malého města.) A přibyla mi celá řada zkušeností. Z těch nejdůležitějších si dovolím vybrat "malý vzorek".

• Když se dostanete do dlouhodobé konfliktní situace v níž jsou zataženy vaše děti, hledejte všechny mimosoudní cesty. Využijte poradenství, které je ve vaší blízkosti, zkuste se domlouvat na OSPODu, hledejte mediátory. Zkoušejte to opakovaně bez ohledu na to, že vaše snaha už byla odmítaná. Doporučuji si pokusy zapisovat - po pár měsících si už nebudete postupy pamatovat, splynou vám a možná se vám poznámky v diáři budou hodit. A když ne, s lehkostí mysli je vyhodíte. 
• Dobře si ověřte u koho hledáte pomoc. Využívejte důvěryhodné služby a kvalifikované odborníky. Nejde jen o to, že vám mohou špatně poradit, ale i o to, že jim dáváte k dispozici svoji identitu a podklady ke svému sporu. Raďte se tedy s těmi, kdo budou umět zacházet s vaším soukromím. Počítejte s tím, že s vámi odborník nemusí a nebude vždy souhlasit a ve svém vlastním zájmu mu dejte k dispozici maximum informací. Lépe si tak vytvoří rozumný obrázek a nebude vás utvrzovat ve špatném postupu (který se vám samozřejmě zdá naprosto geniální). Oslovte sociální pracovníky, psychology, právníky. Babské rády Vám sice mohou občas ulevit, ale taky vás mohou zavést na úplně špatnou cestu. A ani vy nejste neomylní. 
• Zkuste se maximálně držet co nejjednodušším způsobem popsané pravdy bez emocí. Pokud dojde k soudnímu sporu, bude pravděpodobně trvat dlouhé měsíce a role času je tady dvojsečná. Hraje proti vám všem a pro všechny (nejen děti) představuje značnou stressovou zátěž. Nicméně časem se ukáže, kdo hraje fér a jeho pravdy se s každým jednáním nemění. I vy se pak naučíte vše vnímat citlivěji. 
• Reagujte věcně na oznámení na "sociálce", vyjádření k soudu, spolupracujte. A pořád, pořád se snažte domlouvat. V řadě případů je na druhé straně unavená máma nebo táta. Osoba, která je už vyčerpaná stejně jako vy. Vámi předložený kompromis jí třeba "právě dnes" přinese úlevu a přece jen se dohodnete. Stojí to za to zkoušet. Vždyť se nemůže stát nic horšího než to, že se situace nezmění. Ve vyjádřeních nekydejte špínu a neřešte podružnosti. Naučte se vnímat specifickou terminologii a mluvu institucí - pomůže vám to číst ve vyjádřeních, protokolech a posudcích.
• Každý aktivní krok (třeba žádost o předběžné opatření, odvolání) pečlivě ze všech stran zvažte. Opravdu pomůže?
• Jděte za svým cílem (a tím cílem by měla být jedině maximální pohoda pro děti) v klidu a s jistotou. Občas se zamyslete, jestli se cíl v průběhu času někam neposunul. 

A rada zásadní. Nespoléhejte příliš na pomoc a aktivní přístup v rámci existujícícho systému. Jen v mé zkušenosti selhává už podruhé. Poprvé to bylo, když jsem potřebovala vyřešit dlužené výživné a po roce marné snahy jsem v soudní síni na vlastní uši slyšela větu: „Jakého otce jste dětem vybrala, s takovým teď musíme pracovat. Tak se  teď nedivte“. No jo, milá paní soudkyně nepochopila, že kdybych se dokázala domluvit, tak mne k soudu nikdo nedostane. Taky už nedostal. Radši jsem si našla k normální práci ještě jednu. Podruhé selhává v této naší nové zkušenosti. Jenže v současné situaci „jiná práce“ nepomůže. A tak s údivem sledujeme, jak systém zvolna a unaveně sune náš „případ“ a nemá (a i když má tak nepoužívá) nástroje, které by mohly vše urychlit a usnadnit. Tohle vše ovšem nic nemění na tom, že existuje jediný možný způsob, jak dojít ke svému cíli a získat co nejlepší podmínky pro své děti. Musíte se naučit racionálně pohybovat v mantinelech systému. Což neznamená, že nemůžete na chyby upozorňovat. Dělejte to ale odděleně a věcně.

Jsme někde v polovině cesty a zažili jsme mnohé. Vysvětlování na OSPOD, omezení kontaktu s dětmi předběžným opatřením (na základě prostého jednovětého tvrzení matky bez jakýchkoliv důkazů), znalecké posouzení, soudní jednání a jako trpkou třešínku na dortu i naprosto překvapivé trestní oznámení. Kdyby to byl film, označím ho za superblbý. Ale není to film. Jsme někde v polovině cesty a Adama ještě čeká odvolací soud.

Získali jsme spoustu informací a zkušeností. A tak o nich chci psát i dál. Protože tohle téma je opravdu závažné a nemělo by být zlehčováno, zasouváno někam do třináctých komnat a už vůbec by se v jeho rámci nemělo bojovat. Jde přece o hledání cest pro zdravý růst dětí a tedy i celé společnosti. A to by za nějaké to přemýšlení mělo stát nám všem.