Pro pár očí a dvě brýlová skla

V tomto blogu zcela atypicky mimo téma. A ač veřejně, přesto jen pro konkrétního člověka. Protože je hezké občas "samým blahem jedním tahem srdce z lásky malovat".

Myšlenku na tento článek mi "vnukl" jeden z příspěvků v diskusi k jednomu z mých článečků. Kdosi v něm napsal, že líčím večery u nás jako neuvěřitelnou "selanku". Usmála jsem se tomu, pustila z myšlenek, ale ono se to vrátilo. To vědomí, že diskutér měl pravdu, jen to sám neví. Máme doma pohodu (slovo selanka se mi nelíbí, tak si ho dovolím zaměnit). Myšlenka se nově vynořila dnes. Na koncertě. Už učesaná do tvaru této malé úvahy. A tak sem skládám poněkud (vzhledem k charakteru blogu) atypické věty.

Mám ráda život, který mi nové partnerství přineslo. Těší mne a vnímám to snad každý den. Malé zázraky, v nichž máme radost ze své společnosti. Máme radost z pohody, kterou oba umíme tvořit pro sebe, pro své blízké a občas i pro ty vzdálené. Máme radost z každodenních drobností. Nehledali jsme se. A tak jsme se našli. Jsme jako dvě strany jedné mince. On procházející obdobím nových objevů, ale také prvních velkých starostí na které nemá jeho technický mozek manuál. Já, životem omlácená a vybavená balíčky zkušeností. Šeptem objevující svět, v němž je někdo i pro mne.

Někdo, kdo v pět ráno vstane z postele, aby mi pomohl oškrábat zmrzlá skla na autě, ačkoliv by ještě mohl hodinu spát. Někdo, koho zajímá co jím, někdo, koho zajímá, jestli mám šálu a není mi v rukavicích bez prstíků (ach, ty dotykové telefony) zima. Někdo, kdo se mnou trpělivě tančí valčík doprava i doleva, ačkoliv ho zas tak moc nebaví. Někdo, kdo mi přinese ke krbu dříví, abych si pro něj přes dvůr nemusela tmou sama.

Někdo, kdo oceňuje to, že mu stojím za zády, když má starosti a snaží se je řešit šetrně a s noblesou. Někdo, kdo mne přikryje dekou, když jsem unavená. Někdo, s kým lze idylické chvíle aktivně tvořit a s tichou radostí si je užívat. Někdo, s kým mám společný (mnohdy poněkud anglicky suchý) smysl pro humor, který nám pomáhá zvládat složité situace.

Někdo, koho jsem si vždycky (daleko dřív, než jsme se nehledali a našli) vážila právě jako táty a v tomto "oboru" má můj obrovský respekt pořád. Snad pro ten klid, trpělivost a rozvahu, pro schopnosti jit za dobrým cílem a přitom neztratit schopnost vnímat svět v souvislostech. A hlavně pro jeho schopnost opatrovat ty, kteří jsou součástí jeho smečky s až nemužským (pánové prominou) ohledem na jejich potřeby.

Každý den je v našem životě významný. A některé jsou významnější. Ten, kdo pro mne zatápí v krbu a všem dětem vaří to, co mají nejradši, má takový den právě zítra.

Moc toho nevím. Ale to, že (dej nám k tomu, přírodo, zdraví) v našem společném čase nikdy nebudou chybět ony pohodové chvilky, které dávají dnům tolik potřebnou, klidnou energii, to vím. Ono to k nám totiž patří. Jemu přeji splnění tajného snu. Nebo netajného. Jeden stačí, když si ho člověk dobře vybere (a on si vybírat dovede). A sobě taky něco přeji. Abych mohla napsat ještě pár (nebo hodně?) podobných článečků.

Protože jeden a jedna, to sice je matematicky dva, ale ve skutečnosti vzniká úplně nová hodnota. Krásně mi to zní v Horáčkově "Kudykamu" - "...a z vlků jsou dnes malamuti / a z noční můry prostý sen / a na ten sen je spolehnutí /můj bože, to je krásný den.

(Celá písnička "Můj bože to je krásný den" - http://www.youtube.com/watch?v=mBzwZMcyx8Y)