Natáčecí den č. 1 ?

Někdy nevím. Nejsou srážky s naší současnou realitou jakýsi test toho, jak se umíme chovat v absurdních situacích? Skrytá kamera? Reality show v níž jsme účastníci, aniž bychom to tušili? Hráči ve hře, která už ze své samotné podstaty nemůže mít v závěru vítěze? A jak s tím celým naložit?

Čtu si v posledních dnech o soudních znalcích. O jejich roli ve "sporech o děti". Přemýšlím o sociálních pracovnicích a o tom, jak ne/využívají své kompetence a jaké k tomu asi mají důvody. Článek je rozepsaný a ještě chvilku zůstane. To proto, že dnešek je věnován útržku z naší reality. Popsán ne proto, abych si "poplakala", ale jako ukázka toho, co všechno nás může zaskakovat (a stressovat děti), když kromě lidí selhává také systém. Někde je prostě chyba. Spíše ChYbA. CHYBA jak hrom.

V zásadě si nemůžeme stěžovat na ničí přístup. Soudy, OSPOD, poradny. Všichni jsou vstřícní. Všichni se snaží. Jen všechno hrozně dlouho trvá. Rady, jimiž se důsledně řídíme, neúčinkují, intervence jsou bezzubé. Tím, jak nezabírá systém, stoupá tlak. Ten, který je na Tátu vyvíjený a můj krevní vlastně taky. Někdy mám pocit, že by bylo potřeba prostě vyvinout protitlak a jasně vymezit, co se smí a co už ne. Jenže to nemůžeme udělat my. Od toho by tu měl být právě ten systém. Společnost chránící si svá mláďata.

Poté, co Maminka nedala Tátovi děti a vysvětlila mu, že nemusí, že je to jen její dobrá vůle, požádal o stanovení styku s dětmi (zcela jednoduše šlo o každý druhý víkend) s využitím předběžného opatření. Ač se nakonec neřešilo, zabralo. Paní soudkyně Mamince doporučila, aby kontaktu dětí s otcem nebránila. Maminka se sama ozvala a trvala na kontaktu od neděle do středy, Táta chtěl děti na víkend. Pak jen tak zkusmo navrhl, že si vezme děti od pátku do středy. A Maminka, světe div se, souhlasila. Proběhlo drobné vyjednávání o časech předání a.... děti v pátek přišly. I s aktovkami.

A byl to fajn víkend. Umíte péct vánočku ze šesti pramenů? Mne to naučila babička a tak jsme pekli. Oříškovou. Já z "šesti", Tátova Dcera ze tří a příště zkusíme ze čtyř. A četlo se a hrálo se a kdovíco ještě, já si s dcerami zašla na kafe, táta měl na chvilku obě děti pro sebe, víkend docela utekl.

Táta si se všemi svými šéfy dohodl lehkou úpravu pracovní doby tak, aby stihl Dceru vyzvednout v družitě, na úterý jsme naplánovali výstavu, když už děti nemají kroužky, tak ať nesedí doma. Hladce to plynulo. Musím poctivě uznat, že klidněji, než jsem čekala. Táta s Mámou byli dokonce schopni domluvit se telefonicky o tom, jestli může Syn jít do kina. A pak přišla středa.

Den, kdy se děti vracely domů. Táta je technik a tak si se Synem hladce poradil. Usadil ho u sebe v kanceláři, naplánoval "opáčko" z matematiky (doučovací slečna skládala ten den těžkou zkoušku) a tak si mohli každý hledět svého. Pak ale do kanceláře vešla Maminka a Šofér. Videokamerou natáčeli prostor a vyjasňovali Tátovi, že tohle skončí u jeho šéfa. Syn se rozplakal. Táta ukázal směr ke kanceláři náměstka. Odešli, vrátili se a znovu odešli. Když Táta se Synem nasedali do auta, že zajednou do družiny, považoval to Táta za zbytečnou cestu a byl si jist, že Maminka už dceru vyzvedla a odvedla si domů. Vlastně ani nevím, co mu běželo hlavou, když uviděl Šoférovo auto zaparkované u obrubníku. Maminka stála s Dcerou v šatně, když přišel Táta, odešla. A opět běžela kamera. Tátu s dětmi doprovodila až k autu. To už fňukali oba. V autě začali klást otázky. Proč se to děje? Co se to děje? Proč bude mít potíže v práci? Táta vysvětlil, že nebude, že pro Dceru jít mohl, že je vše v pořádku, že se děti nemusejí bát. Vyjeli a Šofér s Maminkou za nimi. Až k domu a opět s kamerou natáčeli vstup do domu. Děti se schovaly do chodby, dospělí slibovali předat záznam do Tátovy práce. Moc ho nezajímali. Bylo důležitější jít za dětmi.

Krátký telefon mne zastihl v autobuse, tak jsem to cestou z nádraží vzala přes cukrárnu. Věneček s kakaem jako malá tečka za pěti dny. Aby byl odchod v poklidu. Vpadla jsem do neklidné nálady, děti se jedno přes druhé ptaly. Nebylo jim co odpovědět, kromě "nevím". Dcerka si chtěla napsat úkol se mnou a tak jsme bojovaly s přacími větami. To tedy za mých mladých let nebylo. Vystačili jsme si s oznamovací, tázací a rozkazovací. Malá měla radost, že ví něco, co já ne. Úkol byl hotov, věci sbalené, věnečky s kakaem na stole. Chvilka k loučícímu povídání. Takový malý rituál, který si děti docela oblíbily. Uprostřed povídání o tom, jak létají letadla, když nemávají křídly, se rozesmátá Dcerka zamračila. Řekla bráchovi, že maminka o nás říká věci, které neděláme, zato má pocit, že je dělá ona. Musí se nad tím prý zamyslet.

V tu chvíli mi došlo, že hodně nechci, aby děti (jakékoliv děti) musely nad takovými situacemi přemýšlet. A že jim Táta nemůže zabránit - nemá k tomu prostě žádný rozumný nástroj. A že nás ještě v létě nenapadlo, že budeme čelit něčemu víc, než naschválům s dětmi bez oblečení a "drbům", které byly spíš otravné než nebezpečné.

Pusa na rozloučenou byla vanilková po věnečku, zamávala jsem do okýnka auta a vrátila se domů. Selhávají lidé. A nefungující systém to nevidí. Neumí vidět. Nechce vidět. Natož řešit.

A já mám doma mladší verzi Seana Conneryho. No, je v nejlepším věku na hereckou kariéru. Jenže - jaký je asi scénář tohoto filmu? Příjdou další "natáčecí dny"? A co přinesou? A hlavně - kdo tohle všechno zaplatí? Na poslední otázku vlastně znám odpověď. Zaplatí zejména děti.

Čím to je, že se takové věci dějí? V podobných "filmech" je přece zapojeno tolik dětí...

A příště už věcně. O tom, že pohledy zvenčí a zevnitř se mohou lišit, o v úvodu zmíněných odbornících a dalších (pro mne) novinkách a záhadách.