Marie, proč nepíšete?

Ale píšu, pořád píšu. A v mezičasech se divím. Jen je to celé nějak neblogovatelné. Dočasně. Zatím tedy alespoň pár vět o tom, jaké to je, když se svět staví na hlavu a vy se nestačíte divit.

Mailík, který mi přišel, byl kratičký: "Marie, proč nepíšete? Už se u vás vše vyřešilo? Nebo jste to vzdali? Vrátíte se ještě na blog?". A tak jsem dnes tady.

Píšu. Píšu víc, než když jsem byla denně na blogu. Píšu vyjádření k podáním Maminky na OSPOD. Píšu jiná vyjádření a vysvětlení k podání na soud. Skládám podklady pro právníka a studuji si teorii. Píšu a připadám si jako v absurdním románu. Kdopak by takovou podivnost uměl napsat? Snad Irving? Cohen? Někdo z beatníků? Nebo snad Camus? Nevím. Rozhodně by teď každý z nás mohl být postavou takového románu. Čteme a píšeme ho už skoro rok. A co je nejhorší, nikdo z nás netuší, kolik stran ještě zbývá do konce.

Píšu. Vysvětlení, že se dětem v období, kdy tráví čas s Tátou věnujeme tak, jako všichni standardně žijící lidé, kteří chodí do práce. Že se s nimi neučíme v noci. Že obě děti chodí pravidelně spát. Že nemůžeme dětem vracet obleční špinavé a roztrhané jednak proto, že je to nesmysl a jednak proto, že maminka jim k nám vůbec žádné oblečení nedává a všechno jsme jim museli koupit, pokud jsme chtěli, aby tady mohly být. Což ovšem nic nemění na tom, že Táta řádně platí výživné (a tedy plnění povinností je poněkud jednostranné). Za posledních 7 dní 3 taková vysvětlení. Ano, pijeme vodu z kohoutku, protože na tom není nic divného, protože je u nás voda kvalitní dobrá a v naší kuchyni stojí lahev sirupu na kterou všichni dosáhnou. Ano, Dcerka mohla být maminkou viděna, jak ve škole "lítá" v tričku s krátkým rukávem. Jiná trička totiž ani doma u Maminky nenosí a nechce nosit a asi si prostě sundala mikinu. Ano, často neobědváme o víkendu v poledne. Žijeme poměrně aktivně. Někdy jedeme na výlet. Někdy se projít. Někdy plavat. To se pak obědvá později. A taky milujeme dlouhé snídaně u kterých se hodně jí a ještě víc povídá. To pak v poledne ještě není hlad. Ne, nenutíme Dceru "dřít" v kuchyni. Naopak se tam žene sama a "dře" z kůže mne neustálou touhou něco "klohnit".

A naopak nepíšu. Nepíšu o tom, co se od dětí dozvídáme. Ať ze společných činností (to vyjde najevo víc než při "křížovém" vyýslechu, z hovorů v režimu "důvěrné", z četných obrázku Dcerky nebo "černých hodinek" se Synem. Nepíšu o tom, že u nás to nevypadá, že by děti stálo "spoustu slz", aby k nám šly - do auta skáčou skoro šipkou a emoce, které se u nás projevují smutek neobsahují, uplakané oči jsme ani jednou neviděli. Nepíšu o tom, že Dcerka pravidelně trošičku "popotahuje", když ve středu odchází. Nepíšu o tom proto, že to si spolu sedneme a slíbíme si, že se na sebe budeme zase těšit. Nepíšu o tom, jak podivné je, když jsme neustále terčem absudrních obviňování a Tátu že stojí dost sebeovládání, aby jen pořád dokola vysvětloval, že Děti se u nás mají dobře a že jim v intelektuální emociální i sociální rovině máme skutečně co nabídnout. Nepíšu o obavách, že budou následovat své starší sourozence, kteří mají s Maminkou vztah méně než vlažný a oba poměrně dramaticky opustili domov a těžce hledali své místo ve světě.

Píšu a nepíšu proto, že Táta je tak utahaný vším tím obviňováním, že nedá dohromady holou větu do které by nepronikalo příliš emocí a situace z kategorie "nepíšu". Píšu a nepíšu a táta čte, upravuje, odesílá a odnáší. Taky vysvětluje. Že se u nás děti mají dobře. Že jsou spokojené. Že se o ně stará. Že má všechny podmínky pro to, aby děti dobře vychovával. Že a že a že...

Opevnili jsme se v pomyslném "zákopu" našeho života. Pokud aktuální jedovatá slina nepronikne až za naši hranici, neřešíme, co dělá Maminka. Rozhodli jsme se spoléhat na to, že je to Matka a svým Dětem by vědomě neublížila. Neupozorňujeme na to, co se Tátovi nelíbi, "nekopeme" kolem sebe. Epicentrum "bojů" o které nikdo z nás nestál se tak přesunulo k nám. Snad se časem to "neútočení" vyplatí. Věřím. Doufám.

Hledám. Hledám fotky, abychom místo stovek slov poslali pár obrázků toho, co se u nás děje. Hledám nadhled, abych neskřípala zuby, když se dočtu nebo dozvím, že se neumím o nic a nikoho postarat, že neuklízím a že Táta nemá čas na děti, protože se stará o mne, že jsem alkoholička. Hledám pochopení pro utahané sociální pracovnice, které už musí mít nás všech naprosto plné zuby a nemají vlastně dostatečné nástroje, aby cokoliv rozumně vyřešily. Hledám pochopení pro Tátu, který padne na gauč a nechce se mu ani mluvit. Hledáme spolu způsoby, jak si uchovat zdravý rozum alespoň do doby, než tuhle "pomyslnou knížku" dočteme a dopíšeme. Zcela jistě bude následovat další díl. Tohle totiž nemůže skončit rozsudkem, ať už bude jakýkoliv.

Myslím na to, že děti byly u Táty čtyřikrát na 5 dní. A že u nás nebyly žádné potíže, které by nešly vyřešit povídáním, pofoukáním nebo pohádkou. Myslím na to, že takové střídání může pro děti pohodlně fungovat i když jeden z rodičů nechce. Už jsme si na to sáhli. Vyzkoušeno. Myslím na Synovu radost, když se vrátil z extraligového zápasu ve florbale. Myslím na nadšení Dcery, když si mohla zblízka prohlédnout koně. Myslím na jejich radost, když si z nepotřebné šopky na konci zahrady začali budovat "letní dům".  Myslím na nadšení z jakékoliv společenské hry. Myslím na jejich důvěru ve "starší ségry". Myslím na vykulené oči Dcerky, když dostala svůj narozeninový dort. Myslím na to, že je dětem u nás dobře, že k nám chodí rády, že svého Tátu milují a asi taky obdivují.

 Myslím na to, že Táta se o děti umí excelentně postarat. A že děti rády přijaly pořád stejná, fungující pravidla, která jsme si společně dohodli.

Myslím na to, že Maminka Tátu obvinila z toho, že se o Děti neumí postarat. Napsala pár blábolů a prý "vážený soude, omez otci styk s dětmi".

Myslím na to, že systém naprosto neumí chránit svá mláďata a dohlížet na to, aby v případě sporů pečoval o děti ten, kdo má lepší podmínky a respektuje dohodnutá pravidla.

Myslím na to, že střídavá péče jako základní, legislativně jasně daný, typ péče po rozpadu vztahu rodičů, by eliminoval všechny tyto potíže, jimiž všichni aktéři našeho a podobných žitých románů procházejí. Rodiče by měli po rozvodu rovnocenné postavení. Žádný z nich by nebyl "předurčen k péči". Bez domluvy by to prostě nešlo. A tak se ze mne, díky aktivní účasti v jednom porozvodovém dramatu, stala nejen udivená pozorovatelka a Macecha lepící pomyslné nápasti na pochroumané duše a dušičky, ale také fanynka střídavé péče. Důvodů je víc. O těch snad jindy.

Věřím. Pevně věřím, že dětské duše jsou odolnější než tušíme, a že Nevlastňata projdou touhle bouří bez nenapravitelných úhon. Věřím, že těžkopádný, strnulý systém v sobě dokáže najít racionálno. Věřím, že Tátovi i mým Nevlastňatům bude dobře. Ostatně, od toho se nevyhnutelně odvíjí také "dobře" pro mne.

 Dodatek:

Těším se na věcnou diskusi. Tu nevěcnou...no jakoby nebyla, dohodnuto?