Marie, ono je to složitější.

Napsala mi. Paní X. Blondýnka se schoulenými rameny. Nejdřív chtěla vědět, jestli jsem skutečná. A pak v útržcích psala svůj příběh. O víkendu jsme si "na půl cesty" daly kávu. A u té kávy vznikl můj první "příběh zvenčí". Ono je to totiž složitější.

Paní X. je stejně jako já z malého města. Ještě trošku menšího. Je taky mladší než já. Ne o moc, je už z generace, která měla děti později. V jejím malém městě žijí i její rodiče a rodiče jejího manžela. Vlastně bývalého. Tak krátce, že si na to paní X. teprve zvyká. Ve stejném městě i pracuje v knihovně. Donedávna žila poklidný a hodně tradiční život. Starosti o děti, aby se dobře učily, sportovaly a rozumně trávily čas. Starost o dům, který s manželem zrekonstruovali. Starost o manželovy košile. Prostě normální ženský svět, jak jej asi všechny známe. Dva synové se narodili krátce po sobě. Je jim tak čtrnáct a třináct, oba už jsou vyšší než maminka.

Vztahový nelad si nepřipouštěla a snažila se ho nevidět, ale časem ji i manžela přerostl a bylo po poklidném, hodně tradičním životě. Rozchod proběhl hladce, dělba majetku bez potíží (i když paní X. si svou křivdu samozřejmě nese jako každý z nás), manžel nabídl poměrně velkorysé výživné a...

...a pak kluci řekli, že bez táty být nechtějí. Trval na tom zvlášť ten starší. Čerstvý teenager se zaťatými pěstičkami položenými na klíně vyjasnil rodičům, že ho jejich spory nezajímají a tak jeho naopak nezajímá nějaká jejich "dementní dohoda".  Mladší syn se přidal. Na hokejové tréninky ho od šesti let vozil v sobotu časně ráno táta a taky měli domluveno, že když se bude "dělat dřevo", už ho naučí s motorovou pilou.

Paní X. se zatočil svět a na chvilku se jakoby rozsypal. Nezvládla situaci a začala ječet a brečet a asi i něčím třískla o zem. Není si jista čím. Odmítala se všemi mluvit, odmítala se o jakémkoliv řešení bavit. Časem pochopila, že musí. Hodně to řešila. S rodinou, kamarádkami, v práci. Byla toho plná a nemohla jinak. Všichni byli soucitní. Chápali náročnost situace, kterou prochází.

Držela ji práce, kterou měla ráda a pomalu začala přijímat, že syny nemůže mít přivázané na tak krátké šňůrce, jak by chtěla. Starší pořád umanutě trucoval a s rodiči nechtěl mluvit. Ani s jedním. Bála se o něj. Načetla si v časopisech o zranitelnosti dětí v pubertě. Jednání synů zaskočilo i otce. V jeho tradičním světě patřily děti matce. Neuměl vařit, za celý svůj dospělý život nedržel v ruce žehličku a o způsobu uchycení knoflíků k oděvům měl jen velmi nejasnou představu.

V poradně pro rodinu, kam nakonec zašli, jim vysvětlili, jaké mají možnosti a jak postupovat. Zvolili si společnou péči a uzavřeli mezi sebou písemnou dohodu o tom, co který z nich synům zajistí. Učili se v nové situaci fungovat, nastavovali pravidla, zakopávali, paní X. tvrdí, že půlrok se cítila jako na horské dráze, která většinou jede dolů a občas prudce zatočí nevypočitatelným směrem. Padaly na ni zdi, požádala o antidepresiva, ale nakonec je nezačala brát a pořídila si štěně "z ulice".  Nové uspořádání nakonec začalo jakž-takž fungovat.  Viděno mýma očima se dokázali (pravda klopotně) domluvit na všem potřebném. Kluci se uklidnili, nakonec tráví více času u mámy (počítáno na noci). Přestali dělat schválnosti. Paní X. se začala cítit lépe. Změnila barvu vlasů, movitější kamarádka přihodila pár svetříků při třídění obsahu skříně. Blýskalo se na lepší časy.

Zablýsklo.

A pak se probudilo malé město. Město, kde máte tak hluboké kořeny, že znáte opravdu každého. A každý zná vás. Zmizelo pochopení. Dnes neví, jestli ze dne na den, nebo si toho jen v jistém okamžiku dokázala všimnout. Stala se tou, která se "není schopna postarat o děti" a "ani o ně nebojovala". Kritizují hlavně ženy. Drbny, které najdete v každém domě a v každé ulici. Pro některé je chudinka, pro jiné ta, která se zhroutila a vykašlala na děti. Město omílá její příběh, slyšela ho už v několika verzích. Zlobí se na ni i její matka. Město, které má ráda, kde vyrostla, chodila do školy a které je bytostně spjato s jejím životem, ji najednou odmítá.  Bezpečné místo je najednou "divné". Otec dětí i kluci jsou nad věcí, okolí neřeší. Paní X. ano. trápí se.  Jistě, má své dobré přátele, má své syny, má svou práci. S lehounkým, pochopitelným zadostiučiněním v hlase říká, že vztah jejího exmanžela skončil krachem.  Je chytrá. Nepřátelství okolí v zásadě rozumí. Stala se bílou vránou a tedy obtížně přijatelnou pro  hejno.

Citace z mailu: "Marie, ono je to složitější. Když už počítáte se vším možným, nenapadne vás, že v okamžiku, kdy si myslíte, že jste složila rubikovu kostku a stojíte "na bedně", někdo si vás všimne. A naštve ho, že jste zvolila jiný postup. A jinakost se neodpouští....i o tom by se mělo mluvit."

Rozumím jí. Jít proti větru není snadné. Šla by, kdyby věděla, co ji čeká? A co vlastně mohla udělat lépe? Nevím. Jen jsem ji viděla s těmi do sebe schoulenými rameny. Ví, že to přejde. I malé město bude mít své nové senzace. Jenže nepřijemné je to Teď a Tam. A ona je unavená

A tentokrát to není ani chyba systému. Tentokrát se prostě my, lidé, chováme jako idioti.

Poznámka:

Text byl paní X. odsouhlasen, reálie jsou změněny tak, aby vyjadřovaly rámec příběhu, ale nebyly podobné nikomu z "vašeho města". Dokonce ani není blondýnka :-).