Maminka tě miluje, maminka by pro tebe umřela

Rozpory mezi dospělými byly, jsou a budou. Všichni by ale měli mít tolik rozumu, aby nedocházelo k přílišné zátěži dětí. Jenže občas se rozum, zahnán emocemi, krčí v koutku. Děti jsou manipulovány. Někdy dost drsně. Jejich vztah k jednomu z rodičů to může zcela rozmetat. Zcela upřímně, horší než jeden rozbitý vztah (rodičové prominou) je navždy pokřivený pohled na život. Děti časem objeví, že pravda je možná trochu jiná. A z jejich světa se ztratí jistota, že rodič by jim neublížil. Mimo jiné...

V posledním roce mne občas provází vzpomínka na období, kdy byly dcery menší. Na dobu, kdy byl jejich táta král a mistr světa. Držela jsem tuhle linku i po našem rozchodu tak dlouho, jak to bylo možné. Děti by měly mít tátu.

V posledním roce je občas vidím jako malé v postelích. Nejčastěji se mi to stává, když jsou u nás stejně staré děti Táty. V roli Macechy se držím stranou dění, ale přece jen mám občas husí kůži. Stačí si totiž jen představit, že jste ten rodič, proti němuž jsou děti manipulovány. A představit si tváře dětí.

Jak ovlivní dítě to, když mu maminka vytrvale opakuje, že je tak miluje, že by pro ně dýchala, že by pro ně zemřela, že by bez nich zemřela, zatímco táta myslí jen ma sebe a nechce na děti mamince dát ani penízky? Co by to udělalo s duší vašeho dítěte, když by mu v začátku té masáže bylo pět? Troufne si mít v klidu rádo otce, který mamince jen ubližuje a ona může umřít? Je-li to dívka, jak to do budoucna ovlivní její vztah k mužům? A co se vůbec děje v ještě tvárné dětské duši?

Co se učí o světě a životě dítě, které nesmí otci říci nic o tom, co se děje v Maminčině rodině a ví to tak dobře, že opravdu mlčí? Když mlčí Dcera - treperenda, která u Tatínka nepoví jen to, co jí nikdo neřekne prostě proto, že je to její přirozenost. Žijeme v malém městě a kdybyste žili ve stejném, nejspíš bychom se nejen znali, ale věděli byste i to, jak by se dala přečíst naše "písmenková" polévka. A tak, když táta řekne, že ví, že se u nich dospělí hodně hádají, Dcerce údivem vylétne obočí tak vysoko, že to snad ani není anatomicky možné. A přesto mlčí. Ví, že nesmí nic říct. Co si tím odnese do života? Bude se umět k čemukoliv postavit alespoň trošku zpříma?

Jak je asi dětem, když čekají na tátu a ten pro ně "nepříjde"? Nevědí, že jako trouba stojí u branky před zabouchnutými dveřmi. Co se asi dozvědí děti? Jaká je informace pro ně, když ještě před hodinou "H" hlásily do telefonu, že jdou k tátovi a že se těší? Jak je Tátovi, když mu Syn od té doby nepřijímá hovory?

Není zas tak těžké být v této situaci Macechou.. je těžší být Tátou a asi nejhorší je být v téhle situaci Synem nebo Dcerou. Z krátkodobého i dlouhodobého hlediska.

Rolí rodiče je přece postavit dítě do života připravené, jako komplexní osobnosti s co nejlepšími šancemi. Jak se s tím slučují popsané střípky? A co teprve, když se vám z těch střípků postupně skládá váza.

Syndrom zavrženého rodiče

Dovolím si trochu teorie, nebavíme se totiž o epizodách, které zmizí, na které děti prostě zapomenou a všechno zas může být v pořádku. Dítě totiž může postupně jednoho z rodičů zcela odmítnout a přiznejme si, délka soudních procesů, které zajišťují úpravu péče o děti, manipulativnímu chování neeticky jednajícího rodiče velmi dobře nahrává. Dítě tak může definitivně přijít o jednoho z rodičů. Psychologie pro to užívá termín "syndrom zavrženého rodiče". Vznikne tehdy, je-li dítě závislé na jednom rodiči a je proti tomu druhému popouzeno. Dítě si začne tvořit specifický vztah k tomuto rodiči a nakonec jej zavrhne. Snaží se zalíbit tomu rodiči na němž je závislé a tedy ho má "raději". Nakonec může zcela ztratit přirozené spektrum citů vůči oběma rodičům.

Definic syndromu zavrženého dítěte je samozřejmě celá řada, dovolím si použít následující: "O syndromu zavrženého rodiče hovoříme, dojde-li k vypěstování nekompromisně kladného příklonu dítěte k jednomu - tomu hodnému, milovanému - rodiči a současně k nekompromisního zavržení druhého rodiče, toho zlého, nenáviděného. Děje se tak v rámci rodičovských sporů o svěření dítěte nebo o styk s dítětem." (Koeppel, Koodje, 1998).

Motivace rodiče, který dítě popouzí (programuje) bohužel vyplývá z toho, co je v lidské povaze špatné. Motivem může být touha po moci či pomsta. Často je přítomna potřeba "vnějšího nepřítele" na něhož může programující rodič svést své těžkosti a selhání.

Dle Eduarda Bakaláře (http://www.iustin.cz/art.asp?art=136) má popsaný syndrom řadu důsledků. K nim patří ztráta kontaktu s druhým rodičem a rovněž vším, co s ním souvisí. Dojde ke zbrždění a deformaci emocionálního vývoje. Programování učí děti dávat volný průběh neopodstněné nenávisti, zkresluje realitu absurdními argumenty za současné absence pocitů viny. Dítě je pak jen obtížně schopno korekce názoru, sebereflexe. Dochází k potlačení pozitivních emocí vůči zavrhovanému rodiči a snížení sebedůvěry dítěte - polovina jeho genů je totiž "ze špatné krve". Rovněž může dojít k narušení vztahu k autoritám.

Úvahy Macechy se od zkušeností daných zážitkem vždy posouvají k nutnosti najít teorii. Najít možné řešení.

Teorie je už nyní k dispozici, zdá se, dostatek. S řešením je to horší.

Závěrem snad jediné doporučení. Pokud se ocitnete ve stejné roli jako Táta z našeho blogu, nebuďte pasivní. Klepejte na všechny dveře, které se mohou podílet na řešení situace. Sociální pracovníci, poradny, soudy, lidé s podobnou zkušeností. Vynaložená energie nebude nikdy zbytečná. Jde přece o rozumný vývoj a život právě vašeho dítěte. Nacpěte zjitřené emoce a zlost do pomysleného batohu a zastrčte je do kouta a používejte výhradně rozum. Ujasněte si co chcete a jděte si za tím. A poctivě si odpovězte na otázku, je-li to skutečně v zájmu dítěte. Ano? Pak braňte sebe i je. 

A opět si neodpoustím úvahu o systémové chybě. Jakto, že instituce jednají tak pomalu, že rodič stihne dítě takto ovlivnit? Jakto, že zavržený rodič příjde o své dítě i když je schopen a ochoten se mu věnovat a zcela nepochybně to dovede minimálně stejně dobře jako rodič programující? Jakto, že za nespolupráci se neuplatňují sankce?

Systém, který si špatně chrání svá ohrožená "mláďata" se mi jeví být minimálně podivný...