Krátký článek o zavřených dveřích II

Děti mají vždy tátu a mámu. Kdybychom žili v ideálním světě, bylo by to jako v pohádce. Máma a táta by si z porodnice odnesli své miminko a "jestli nezemřeli, žijí spolu dodnes". Náš svět má do ideálního daleko. Bohužel. A tak se rozcházíme se svými partnery a měníme svá "navždy" na "stačilo". Na správné řešení vztahu k dětem v naší zemi asi není návod. A občas si i existující zákony vykládáme tak, jak se nám hodí. A taky děláme obyčejné lidské chyby. A vychylujeme z drah životy svých dětí.

Vdávala jsem se vloni v září. Podruhé. Svatba byla báječná. Zahradní slavnost, překvapení pro naše hosty. Táta dětí mne (to už jsem vlastně byla Macecha) pár měsíců předtím požádal o ruku s roztomile starosvětskou důstojností. Je takový tradiční. K přemýšlení a rozhodnutí jsem potřebovala kratší dobu než k rozhodnutí, zda spolu budeme žít ve společném domě. A pořád se mi zdá, že společné bydlení a věci s ním související je větší závazek než manželství. Že je to paradox? V našem vztahu ne. Děti už máme. Máme "moje děti" a "jeho děti" a společná zvířátka. Už jsem se rozváděla. A z celého rozpadu vztahu byl rozvod ta nejjednodušší část. Prosté, byť bolestné, "papírování".

Zákon o rodině 94/1963 Sb v platném znění ve svém § 24 stanovuje, že v případě rozvratu manželství a splnění daných podmínek lze manželství rozvést, aniž by soud zkoumal příčiny rozvratu. Stačí jen doložit smlouvu o vypořádání majetkových vztahů, šest měsíců spolu nežít a doložit rozhodnutí soudu o schválení dohody o úpravě poměrů nezletilých dětí. Když jsem se rozváděla, příslušný poplatech byl tisíc korun. Teď nevím. Možná podražili.

§ 26 téhož zákona pak stanovuje, že soud upraví práva a povinnosti rodičů vůči jejich dětem, určí komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak mají rodiče přispívat na jejich výživu. Přímo v textu zákona se objevuje, že soud může dítě svěřit rovněž do společné či střídavý výchovy obou rodičů. Je zde výslovně stanoveno, že vždy je nutno jednat tak, aby byly co nejlépe zajištěny potřeby dětí

Rodiče se na všech těchto věcech mohou rovněž dohodnout a jejich dohodu pak schválí soud. Ten má být onou "vyšší instancí a nadějí", která sleduje zájmy dítěte a zohledňuje faktory jeho dobrého rozvoje. Přihlíží k výchovnému prostředí, citové orientaci a zázemí dítěte, výchovným schopnostem a odpovědnosti rodičů. Bere na zřetel výchovné prostředí a schopnost rodiče dohodnout se na výchově také s druhým rodičem, zohledňuje hmotné zabezpečení ze strany rodičů.

Tolik formálně poněkud volné psaní o liteře zákona. Zbývá jen konstatovat, že obdobným způsobem probíhá řízení úpravy styku s dětmi i v případě, že se rodiče "jenom" rozejdou a nerozvedou. Ať už proto, že se nikdy nevzali, nebo se jim třeba prostě nechce situaci řešit.

Jistě, zralí lidé hodně zvažují, zda své děti zátěži z rozchodu vystavit. A mnozí se snaží manželství znovu vzkřísit. Jenže o těch tento blog není. Zabývá se situacemi, kdy je partnerský vztah rozbitý a zůstává pouze ten rodičovský. Nemohu si pomoci, ale ne vždy se rodiče snaží dopad na děti mírnit. Dlouho jsem se domnívala, že nejhorší je vztah těsně po rozchodu. Zdivočelé emoce, za roky nastřádané skutečné i domnělé křivdy vyvřou na povrch, city významně potlačí rozum a chováme se...inu...jako idioti. Ne vždycky. Ale často. Postupně nasměrujeme své životy novým směrem, začneme se zase dívat dopředu a situace se zvolna nebo rychleji uklidňuje.

Znám páry, které si dokážou v klidu zavolat a dohodnout se na potřebném. Znám pár, v němž žena není stále schopna se se svým bývalým mužem vidět, tak si píšou e- maily. Z její strany jsou občas "přibarveny" nějakým peprným výrokem na jeho adresu. Oen to nese celkem s klidem, protože na všem kolem dětí se nakonec v podstatě dohodnou, maminka se o ně dobře stará a akceptuje v něm otce svých dětí. Oba je znám roky. Byl to jeden z těch vztahů, který okolí vnímá jako "nerozbitný" a "až na věky věků".  On něco jako instalatér, ona něco jako cukrářka. Pracovití lidé. Když s nimi mluvím, ona s lehkou neochotou přiznává, že má děti opravdu rád. On říká, že v rámci toho, jak to dneska chodí, dopadl jejich rozchod dobře, protože neztratil kontakt s dětmi. Vím, že nemají striktně stanovený styk s dětmi. Pri rozchodu chápali, že se "každý lichý víkend" prostě nemusí hodit. Někdy to může nevyhovovat dětem, jindy někomu z dospělých, někdy příjde chřipka a jindy učení na písemku, nebo prostě něco jiného. Tak mají od začátku jakousi "pružnou dohodu". Dle mého vnějšího pohledu funguje skvěle.

Podobnou úpravu zvolili i Táta a Máma z našeho příběhu. Táta si byl jist, že na věcech kolem dětí se s Maminkou vždycky dohodnou. Emoce chladly, Maminka se přistěhovala ke své "osudové lásce" do rodinného domu, pak Tatínek "sbalil" mne - Macechu" a v uklidňování nastal prudký obrat k horšímu. Najednou bylo volné stanovení styku s dětmi "domluvou" problém. Maminka si ho vyložila po svém a začala tvrdit, že to, že tatínkovi děti "půjčuje" je jen otázka "její dobré vůle" a ona "nemusí". Z odchodu za osudovou láskou se stal rozchod proto, aby "mohla děti chránit před špatným vlivem Táty". Někdy se mi zdálo, že u nás Dcerka hledá ten špatný vliv snad ve všech koutech. "Sešup" v komunikaci nezastavil OSPOD, sociálně aktivizační služba a ani soud. Nakonec Táta zůstal stát před zavřenými dveřmi, protože "Máma mu děti dávat nemusí, protože má na ně špatný vliv".

Táta je jistojistě schopen mít vliv na lidi. Kdyby sem patřila jistá dávka ironie, dovolila bych si říct, že v některých případech může být i špatný. Je Rozmazlovač a Pečovatel. Postará se, abyste měli jídlo a teplý čaj, vyběhne do patra pro svetr, má rád "své lidi" spokojené. Sestěhovali jsme se takhle předloni v září a já si připadala jako v jiné realitě a žertem jsem občas chtěla své předchůdkyni poslat "děkovný dopis", že už o něj nestála. Takových ryzích lidí už dnes moc není. Má dva metry. Nechrání tím, že by vyrazil "na zteč" s plamenným mečem. Prostě ty svoje dva metry postaví mezi mne a problém a schová mne za svá záda. Je laguna teplé mělké vody. Prostě ty "své" obklopí. A rozmazluje. Hledám ten špatný vliv. Možná je to žebříček hodnot, kde stojí docela vysoko vzdělání a tedy nutnost se přeci jen učit? Nebo to, že dohody se ctí a stanovené hranice pruží jen přiměřeně? Nevím. Mám ho doma. A má na mne vliv. Takový "zahřívací". S dětmi jsem ho viděla mnohokrát. Jen se to jaksi z "výchovného hlediska" nedá "počítat". Ty chvilky, které spolu tráví jsou příliš krátké na to, aby si je nechtěl užívat.

Jenže..pořád nevím, jak mám hodnotit situaci, kdy Maminka, aniž by se na tom s Tátou dohodla, přijede k jeho domu se sbalenými dětmi takhle v neděli a zvoní u jeho dveří. Táta neotevře, protože zrovna odváží Štěně. Nepřijme hovor na mobilu (řídí) a když volá zpět, telefon vyzvání a hovor není přijat. Později zjistí, že Maminka halasně dětem vysvětlovala, že Táta je nechce. Uliční pozorovatelé jsou pozorní.

Tentokrát stály před zavřenými dveřmi děti. Jaké to muselo být?

Když tohle Táta zjistí, věcně se se mnou dohodne a do celé věci vstoupí právník. Advokátka. Situaci zná. Bydlíme přece všichni ve stejném malém městě. Zná Tátu, Maminku, Děti a dokonce i Šoféra (manžela maminky).

Oklikou příběhu se vracím k liteře zákona.

Zákon o rodině, § 26, odst. 4 ...soud sleduje především zájmy ditěte...se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a dodržování pravidelného osobního styku s nimi...přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče...ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově s druhým rodičem...

Zájmy dítěte?

Životní poměry rodičů?

Právo dítěte na péči obou rodičů?

Výchovné schopnosti a odpovědnost rodiče?

Schopnost dohodnout se na výchově s druhým rodičem?

Taky vám to zní jednoznačně a pravdivě? A taky by vás, stejně jako mne, zajímalo, proč to ve skutečně uplatňovaném systému zas tak moc nefunguje?