Knedlíky s pikantní mezihrou

Život macechy je občas okořeněný více či méně roztomilou "pikoškou". Někdy vás pobaví, někdy se vám pěkně orosí čelo. Ale k životu ve "dvou hnízdech" to prostě patří. A také do této blogové rubriky

Hodná sousedka mi na zahradě přes plot podává ošatku meruněk. Voní a chutnají přímo báječně. Nesu je do domu, zapínám pekárnu. Děti chtějí knedlíky. Je víkend s nevlastňaty a tak je u nás hemžení. Evča se jako vždycky se štěbetáním žene pomáhat. Pomoučíme vál, dáváme vařit vodu, balíme knedlíky. Evička treperendí, knedlíky oddechují na válu a skoro se na nás usmívají. Řešíme s čím si je dáme. Se sladkou strouhankou? S kysanou smetanou? Cukřík a máslíčko? Granko? Skořici? Každý, co je mu libo. Táta s Ádou postrádají tvaroh a vyrazí si pro něj do obchodu. 

Debata v klidu plyne, když tu najednou Evička zvážní, na něco si vzpomene, pohodí hlavou a beze slova odchází z kuchyně. Otáčím se po ní a ptám se, co se stalo. "Já ti nemusím pomáhat", říká a ztuhnou jí ramínka. "To je využívání dětí". Mám co dělat, abych se nerozesmála, jak tam tak stojí a neví, jestli knedlíky nebo neknedlíky. Jenže smát se nemůžu. Vteřinku se zamyslím, přehlédnu letmo kuchyni, stáhnu plyn pod hrncem s vodou a jdu si sednout do křesla. Rychle se zahledím do knížky. Evča mne zaujatě pozoruje, odejde se podívat do kuchyně a zase se vrací. Já "soustředěně čtu" (nádech-výdech-Marie-neusmívej-se).

Chlapi se vracejí s tvarohem, Táta Adam se snaží vyznat v tiché situaci v domě. Povytahuje obočí, ptá se. Evča mu vysvětlí, že nejsem rodina, jsem cizí a ona mi nemusí pomáhat. Nikdo to po ní nemá sebemenší právo chtít. Ani nezvednu oči od knížky, když vysvětluji, že tedy nemusím vařit. Že si klidně namažu chleba. (Trošku se bojím, že Táta vyrazí dodělat knedlíky, má takovou "záchranářskou" povahu. Naštěstí tohle neumí a taky to řekne).

Evča nevydrží a jde mi vysvětlit, že já ale vařit musím a dobře se o ni postarat je moje povinnost.  Vyjasním, že tohle fakt nemusím, že jsme si jen přece chtěli společně udělat dobrůtku a radost. Ale není to nutné přece. "Máš to v kuchyni rozdělaný a vře ti voda", zkouší Evča. Odpovídám, že to MÁME rozdělané, ale že mne to netrápí. Chápu, že mi nemusí pomáhat, ale že jsem si myslela, že jsme se na tom domluvily.

Evča přemýšlí, Táta se uchechtává u dveří, já se zase skloním ke knížce. Dloubne do mne malá tlapka. "Nedoděláme to radši?" Dočtu, založím stránku, kývnu a za chvilku zas balíme a vaříme. Kluci prostírají stůl.

Evča si rozkošnicky nakládá první knedlík a sype na něj všechno, co je na stole. Strouhanku jsem možná maličko víc přismahla. Snědla dva a půl knedlíku a k mytí nádobí navelela chlapy, abych si to prý mohla jít dočíst. Knedlíky připravené 4 rukama totiž prý byly fakt luxusní. Přímo hustokrutodémonský.