Intelektuálové v akci

Ještě jeden příspěvek z vydařeného víkendu. Lehounké líčení těžkého odpoledne - aneb jak jsme tak poprvé nakoupili dřevo na zimu.

Vstoupit do druhého vztahu ve středním věku má své výhody. Už vás nežene nic jiného, než radost ze sdílení a chuť mít společné radosti. Děti máte a další neplánujete, kariéry jsou nastartované, koníčky jasné, když se déle znáte, jste pro sebe takoví...čitelní.

A tak se to stalo nám. Z paneláku jsme se přesunuli do domečku, oba dva celoživotně bytoví, oba dva duševně pracující. Táta (v tomto případě je jeho tátovská role nepodstatná a tak mu říkejme třeba Adam) ryzí technik pohybující se v teoretickém světě, kde stačí situace spočítat a ony fungují. Já, humanitně vzdělaná, roky hledající možné modely budoucnosti. No dvojka "do baráku jako stvořená". A tak se učíme. Do tohoto monotématického blogu tato historka sice tak docela nepatří - ale, ostatně, proč si nedopřát odlehčující chvilku. Berme to jako dávnou přestávku v totalitní televizi - hrající si koťata (pro mladé a nezkušené - vypadaly třeba takto - http://www.youtube.com/watch?v=tfa-jWD3sqU).

V domečku je krb. Takový ten, co se jím dá opravdu topit a vyrobí teplíčko v obýváku, kuchyni i v ložnici. Jen se musí topit něčím. Stěhovali jsme se v létě, volali na inzeráty nabízející palivové dříví a dostávalo se nám dobrých rad typu : "Joooo, paní, dřevo se kupuje na jaře, teď už nic moc nemáme". No jo, my to chápali. Ale na jaře jsme holt ještě bydleli v paneláku a teplo se vyrábělo otočením ventilu na radiátoru. Kupovat si dřevo "do foroty" nás jaksi nenapadlo. No, k nějakému jsme se nakonec dostali. Přijíždělo po troškách, skoro vzorně naštípané na použitelná polínka. Poučeni, že na jaře máme koupit tvrdé dřevo v "metrech", jsme tak učinili a objednali. Nic netuše...

...byla to taková hezká sobota. Přestalo mrznout a Adam měl zrovna narozeniny. Na stole čekaly vstupenky na večerní koncert, když zavolal pán, že nám tedy přivezou to dříví. Adam bezelstně vyrazil otvírat zadní vrata. Pravda, vjezd tam je, ale nic většího než osobní auto jím neprojede. Vzala jsem si mikinu a ťapkala si zvesela za Adamem.

A vtom jsem TO uviděla. Za otevřená vrata najížděl traktor s vlečkou. S vlečkou plně a navysoko naloženou asi metr dlouhými poleny. Viděli jste někdy nějaký katastrofický film? Pak si vybavte ten záběr, kdy se na Vás řítí TO (asteroid, dinosaurus, rozjetý truck, prostě cokoliv) a do toho hraje taková ta napětí budující hudba. Tak jsem to vnímala a snad i tu hudbu slyšela. Z traktoru seskočil pán, zručně spustil postranici vlečky a celou tu hromadu nám vyklopil na parkoviště před vraty. TA-KO-VOU H-R-O-M-A-D-U. A zas odjel.

Stáli jsme tam sami dva. Otočila jsem se a odkráčela pro rukavice. Když jsem jedny podávala Adamovi, lakonicky prohlásil: "Za hodinku si dáme kafe". Nehnula jsem brvou a kývla. Přesvědčení, že ta hromada spíš zdolá nás než my ji, bylo jednoznačné. "Ber si ty lehčí", řekl klidně Adam a odnesl první "půlstrom" na připravenou plochu. Jooo, lehčí. Žádný nevypadal na první pohled lehčí. Na druhý pohled už ano. Ale to se zas projevil "mikado efekt" - aneb jak problém jak vytáhnout tenčí poleno a současně nezpůsobit sesuv poloviny té obrovské hromady na můj či Adamův malíček či jinou část těla. Adam zručně a s klidem odebíral polena a s úsměvem mne stihl kontrolovat, jestli to, co si nakládám, není moc těžké (všechno bylo těžké snad s výjimkou kusů odloupané kůry). Adam je chlap jak hora. Znáte takové ty poloobry - mají dva metry, rozpětí paží, že by sami odnesli trojdílnou skříň. Tak k téhle "smečce" Adam patří. Já zas do kategorie trpaslíků. Hromada brzy dosahovala k mým ramenům (a Adamově pasu). A byla jsem...v...háji...

... a začala si za garáží skládat svoji hromádku. Pěkně ve výšce vhodné pro skřítky všeho druhu, typu, barvy pleti i délky vlasů.  Sluníčko svítilo, seskládaných polen přibývalo a hromady na parkovišti neubývalo. Občas jsme se zastavili, upili redbullu, který nám dali kdysi na benzínové pumpě (reklama lže, žádná křídla se nekonala), vyměnili si vtípek na téma "kancelářské krysy při fyzické práci" a pokračovali.

Adam pořád v naprosté pohodě. Jakoby to byla hračka. Mně každou cestou od hromady polena těžkla, v posledních chvílích snad geometrickou řadou. Jen bylo třeba nedat to najevo, aby mne Adam nehnal domů a nezůstal na to sám. Vzorně nasazený úsměv fungoval dobře. Oboustranně.

No, složili jsme to. Vyfotili si dokončenou práci, tak trochu zametli parkoviště, pochválili se za výkon a šli si uvařit kafe. Oba dva si v mysli vědomi toho, že skládací tým bude napříště potřeba doplnit o další lidi, nejlépe netrpasličího typu.

Večer před koncertem jsme líčili společnosti u stolu tu hromadu před vraty. A teprve tehdy zjistili, že jsme oba měli pocit, že to nemůžeme odnést a uklidit. Ani jeden z nás to nedal najevo. Proč taky toho druhého děsit. Od začátku přece víme, že když se dáme dohromady, dokážeme cokoliv. Co na tom, že v tu chvíli jsem si to nemyslela. A Adam vlastně taky ne. Stejně ta "silná dvojka" zafungovala.

Po koncertě jsem stáhla fotky a poslala je mailem mamince a oběma dcerám. Obrovská hromada polen na celou přístí zimu. Obrovská hromada polen a Adam u ní pózující. Adam nesoucí poleno. Adam ukládající poleno k boční zdi garáže. Menší hromada polen. Adam nakládající vozík. Adam pozorující složenou hromadu. Poslední poleno v Adamových rukách. 

Je půlnoc. Vypínám počítač, smějeme se bolavým svalům a spokojeně padáme do postele.

Ráno najdu v e-mailové schránce tři téměř shodné odpovědi: "Ty jo, to to jako Adam složil všechno sám?"

A to mám za to, že se nerada fotím.