Diskutovali, diskutují, budou diskutovat

Zcela nemacešské malé zamyšlení nad diskutéry a večerním programem. A možná i miniúdiv nad tím, že jsou na světě lidé, kteří vytrvale tráví čas něčím, co jim leze na nervy. Vy byste to dělali? A proč? Já si totiž docela ráda hájím svůj volný čas (když už ho mám) pro to, co mne nabíjí.

Klidný zimní večer, v němž se dá krásně nenošit. V krbu praská, sedím ve "čtecím" křesle s knížkou. Richard Bach. Racek. Idylka bez výčitek.

Z reprobeden cosi tiše hraje, z gauče slyším tiché ťukání klávesnice přerušované dlouhými pauzami. Manžel pracuje. Večer mu to myslí nejlépe (ostatně mně taky). V "kreativní pauze" vaří čaj s kapičkou rumu i pro mne a znovu "upadá" do práce. U něj je to opravdu upadání. Je nevyrušitelný.  Sám tvrdí, že je "jednodrátový". Někdy je to výhoda. Třeba když si čtu.

Přikládám do krbu, tentokrát bez zlomeného nehtu (možná proto, že už jsem si olámala všechny?). Z gauče se zvedá manžel. Prý mu to nemyslí. Mne si šíji a při odchodu z obýváku prohodí, že pod "maceším" blogem mám v diskusi příspěvek od mých "obdivovatelek". Obdivovatelky jsou zvláštní kategorie. Ženy (asi), které ať napíšu, co napíšu, potřebují hodit do diskuse příspěvek, že jsem to napsala úplně blbě. Moc mužsky. Moc citově. Moc odborně. Moc cokoliv. Prostě blbě. Jsou vytrvalé, jsou majitelky absolutních pravd a vracejí se pravidelně. Vždycky mají co zkritizovat. Obdivovatelky netuší, že se jejich psaním doma upřímně bavíme a těšíme se na ně, oba majitelé poměrně "suchého" smyslu pro humor.

Přečtu si "rejpanec", dnes neodpovídám, nechce se mi rušit si Bachovsky - krbovou křehkou náladu. Manžel se vrací, nese si pozdní večeři. Tak třetí, odhaduju. Je skoroobr a má tělu přiměřenou spotřebu energie. Dáme se do řeči o internetových diskusích. Ani pro jednoho z nás to není nový jev, oba je používáme u odborných debat. Bavíme se o jedné z "Obdivovatelek". Co asi nutí lidi číst dlouhodbě věci s nimiž nesouhlasí, ulovit nový článek od někoho, kdo je podle nich "úplně mimo", "nandat" mu to v diskusi? Vyhrnují si na to tihle lidé i rukávy? Chystají se nějak? Jak se to tak stane, že dospělý člověk tráví (či spíše utrácí) rád svůj čas negativními věcmi, které mu vadí - a to zcela dobrovolně?

Tedy, taky dělám dobrovolně věci, které mi vadí. Třeba nerada žehlím. A nerada (ale FAKT nerada) škrábu brambory. A naprosto nesnáším úklid ledničky. Ale když si můžu vybrat, věci, které nemám ráda, nedělám. A i ty blogy píšu a přitom téměř nečtu. Že bych si po večerech proběhla pár diskusí a zanadávala si...no to vám je fakt pro mne nepochopitelný sport. Každý to máme holt proti svého gusta.

"Každý jsme něčím atypický", prohlásí v závěru s pro sebe obvyklou noblesou manžel. "Množina Tvých odlišností a odlišností Obdivovatelek se prostě neprotínají, s tím se, Májo, smiř. Tohle ty fakt nikdy nepochopíš." V laskavé, významné pauze nechá doznít větu. Pak hodí pohledem po balíčku tarotových karet na krbové římse, usměje se a zase se vrátí k práci.

A já ke svému Bachovi.

Ale zas bychom to nebyli my dva, kdyby mi manžel nenechal v mailu vzkaz na typologii internetových diskutérů. Tady je. To pro inspiraci. Kdybyste si potřebovali zařadit toho svého a neměli pro něj vhodnou, přirozeně vzniklou kategorii. http://ateo.cz/t/10-uvod-do-typologie-internetovych-potizistu/