O Jonáši Petrovi

„Polez nahoru, Terezo!“ volal Jonáš z velikého, pohodlného posedu. Opatrně jsem na mech položila bandasku plnou sladkých modrých bobulek a rozechvěle šplhala nahoru. Bylo mi šestnáct a všude kolem vonělo léto.

Jonáš napřáhl ruku a kavalírsky mě vytáhl na plošinku. Pak, trošku nešikovně, přilepil svojí pusu na mojí. Taky chutnala po borůvkách.

„V kolik máš bejt doma?“ Tu otázku jsem překvapivě položila já jemu.

„Do devíti. To víš…“ usmál se omluvně. Byl skoro o rok mladší a pod  kontrolou. Jeho maminka nikdy nic neponechávala  náhodě.  

„To máme pro sebe ještě celou půlhodinu, Jonáši. Tolik času!“

Natáhla jsem se vedle něj na vyschlé, vonící dřevo, přitulila se blíž a uhranutě zírala na večerní oblohu. Přelom července a srpna byl v Limešově vždycky nejkrásnější. Nejměkčí. Nejsvůdnější.

„Za měsíc bude konec prázdnin,“ vzdychla jsem lítostivě. „Už za měsíc.“

„Je červenec, bludičko!“  Jonášovo vnímání přítomné chvíle. Žádné zbytečné obavy z budoucna, žádné stresující skoky do minulosti. Zázračná filosofie.

„Nenávidím konec prázdnin. Ten poslední den, než začne škola, Jonáši, vždycky mám pocit, že se udusím! Jako červ se  zavrtávám do knížek a dělám takový jakoby úhybný manévry! Třeba se snažím přesvědčit samu sebe, že kalendář  se zbláznil, že je začátek června! Nebo že jsem někdo úplně jinej…“

„Je ti tam dobře? Za zdí?“

 „Je mi tam dobře, Jonáši.“

Nic neříkal a zamyšleně koukal na večerní oblohu. Barvila se do šeda a na některých místech krvácela. Možná slunce oplakávalo konec toho  nádherného dne.

 Jonáši, ty věříš na nebe, že jo.“

„No,“ připustil váhavě.

„Seš katolík, musíš věřit na nebe. Jako malá jsem chodila s babičkou do kostela.“

„Já o tom zas tolik nepřemejšlim,“ zavrtěl se v teplém důlku   mého ramene.

„Ale to bys měl. Víš, já kdybych věřila na nebe, doufala bych, že budu mít svoje vlastní. Soukromý. Aby to tam bylo jako za tou zdí. Abych třeba věděla, že tam potkám tebe, ale že tam nepotkám naši fyzikářku, co mi dala trojku  a  vůbec jí mě nebylo líto.“

„Představuješ si to hrozně jednoduchý, mandelinko. A plácáš nesmysly.“

„Já si nic nepředstavuju, Jonáši. Já si jenom tak tiše a nepoučeně sním.“

Zavřela jsem oči a poslouchala cvrčky. Cvrčeli nádherně v té mateřídouškové vůni. Jonáš mě hladil po vlasech a občas nesměle líbnul na ucho nebo na tvář. Možná bych té fyzikářce měla odpustit, napadlo mě najednou. Je to docela hodná ženská, když mi dala trojku, protože já jsem si zasloužila rupnout. Zeptám se na to Jonáše, až mě přestane šimrat za krkem.

Dech se mu maličko zrychlil a dřevěná podlážka posedu začala připomínat tobogán. Jonášova maminka byla prozíravá žena. Možná už se ho na nic nezeptám. Možná jen zavřu oči a oddám se pevné víře, že tahle krátká chvilka bude mít v mém soukromém nebi svoje oprávněné místečko.

Když se Jonáš Petr konečně dostal na vysokou a přistěhoval na kolej  do našeho města, byla už jsem téměř vdaná. Zapili jsme to tenkrát hořkosladkou sklenicí pomerančového džusu.

Pak přišlo období mejdanů a Jonáš nikdy nesměl chybět na žádném z nich. On to byl, kdo  z náhodné skrumáže lidí zázračně vyráběl společnost. V jeho přítomnosti si dámy načechraly peříčka a pánům zčervenaly oči vidinou brzkého souboje. Moje kamarádky, snad s výjimkou Sáry, která nikdy zbůhdarma neplýtvala energií a ani v tomto případě nehodlala dělat výjimku, si houfně nechávaly  propichovat srdce šípem toho malého parchanta Amora, aby se pak mohly dosyta vyplakat u mě v kuchyni. A já jsem občas přistihla samu sebe, jak tiše přemýšlím a říkám si coby, kdyby…

Ale historie nezná žádná kdyby, tvrdili nám vždycky zatvrzele profesoři na naší fakultě. Nakonec jsem si zvykla vytrhávat svá kdyby z kontextu a vytvářet z nich paralelní historii. Soukromou. Virtuální.

 Mám strach, abych v ní jednou nechtěla zůstat napořád…

Soukromý nebe 2004

PS: Jako vzpomínka na jedno čerstvě ukončené přátelství - to je někdy horší než konec manželství :)