Lékař, který zachránil mnoho maličkých a jednu porodnici

14. 12. 2023 brzy ráno zemřel ve věku osmdesáti pěti let MUDr. Pavel Šmeral. Začínal v nemocnici v Teplicích, třicet dva let pracoval v ÚPMD v Podolí a dalších dvacet let ordinoval a operoval v pražském GynCentru.

Pacientky přijímal téměř do osmdesátky. Byl skvělý lékař, gynekolog a porodník, odborník s obrovskými zkušenostmi, který se v Podolí staral o těžce riziková těhotenství a pomohl ke zdravému potomkovi mnoha maminkám, jež po zlých zkušenostech téměř ztratily naději, že se vlastního miminka dočkají.

Nikdy nespočítám, kolik žen mu vděčí za zázrak, protože jsem v průběhu dlouhých těhotenských hospitalizací a hodin čekání před ordinacemi v Podolí a GynCentru mluvila jen s nepatrným vzorkem jeho pacientek. Lišily se věkem i temperamentem, ale jedno měly společné – když na ně promluvil v nemocničním pokoji nebo je zavolal do ordinace, neplula jim v očích nejistota a odevzdanost, ale radost z nadcházející komunikace.

Pan doktor měl dary, které nejsou samozřejmostí. Říkal vždy jen to podstatné, pečlivě vážil slova, která mohou pomoci i ublížit. Dokázal spojit humor s laskavostí a soucitem. Byl přísný i benevolentní, věděl, kdy zapráskat bičem a kdy naopak rozhazovat bonbóny a barevné cukroví.

Ale především uměl své pacientky zbavit strachu, nejistot a pochybností.

Jednou jsem se ho ptala na význam zákroku, který se dřív často prováděl při rizikových těhotenstvích a který mi zjevně pomohl donosit obě děti. Proč byl tak důležitý?

„Kvůli hlavě!“  zaťukal si můj lékař na čelo.

Gynekolog, který připustí, že máte v těhotenství v hlavě mozek a že je třeba ho něčím krmit, je vzácný exemplář. Pokud na něj narazíte, držte se ho jako klíště.

Pan doktor Šmeral st. byl v tomto směru naprostý unikát. Možná proto se dostal i do těhotenské literatury. Byl jasnou inspirací pro věčně vtipkujícího doktora Pavlíčka z románu Slávky Poberové Čekatelky:

Pak chtěli, aby zatlačila, a vzápětí jí doktor Pavlíček vynadal.

„Zavřete přitom přece oči, a hlavu na prsa. Myslel jsem, že vás na sesterně naučí taky tlačit, když jste tam chodila vyhulovat…“ 

...

„Maminko, máte to za sebou, je to holka, blahopřeju vám, dolehl k Olze hlas doktora Pavlíčka. Nejdřív měla chuť připomenout mu, že už drahně let ji titulují jinak, ale vzdala to, ještě než domyslela větu. Debat o doktorském kastovnoictví už Pavlíček nejspíš absolvoval dost a dost…

...

„Jauvajs,“ hekla Olga.

„To byl takzvaný pamatovák pro příště,“ ušklíbl se doktor Pavlíček. „Ještě jednou blahopřeju. Byla jste báječná, takových víc.“

„To říkáte každé?“ usmála se Olga.

„Každé to neříkáme, jenom si poslechněte,“ kývl doktor Pavlíček ke dveřím hekárny. „Paní asistentko, trošku ji zkroťte, ať nedělá takový cirkus... Leží tam ještě jedna prvorodička, ať ji úplně nevyděsí.“

„Kdo to je?“ zeptala se Olga.

„Taky inženýrka.“

Málokdo ovšem ví, jakou roli sehrál MUDr. Šmeral st. v roce 1997, kdy se Ministerstvo zdravotnictví ČR rozhodlo zrušit a prodat ÚPMD v Podolí. Argumentovalo tenkrát nadbytečným počtem porodních lůžek i chybějící návazností na další lékařská zařízení. Pražské matky iniciovaly petici za záchranu ÚPMD, kterou podepsalo mnoho známých osobností. Petiční archy byly k podpisu na stanicích metra, v adventu se hrálo se divadlo na podporu oblíbené porodnice. V březnu 1998 pojišťovny obnovily s ústavem smlouvy a nejmenovaný náměstek ministra při předání 70 000 podpisů na arších mně a Ivaně Dianové do očí řekl, že Podolí zachránilo veřejné mínění, protože budova měla být skutečně prodána.

Po celou dobu kampaně za ÚPMD v Podolí mi v uších zněla věta mého lékaře, kterou řekl na samém počátku té pětiměsíční anabáze:

„To veřejné mínění se musí pořád budit, aby to neusnulo.“

MUDr. Pavel Šmeral odešel ze zachráněné porodnice brzy po nástupu budoucího ředitele a těsně po narození mé dcery, v únoru 1999. Po něm odešli i mnozí další lékaři a sestry, s nimiž jsem při svých dlouhých hospitalizacích měla úžasné zkušenosti. A odešly také mnohé jejich pacientky.

Ale abych nekončila smutně, přidám ještě dva úryvky z literatury. Tentokrát raději neuvedu autorku ani název díla, jen kapitoly – Žebřík z kůstek mořského savce a Dámská jízda aneb Nábřežské účtování:

 „Pane doktore?“

 „Ano?“   

Plnil slib a chodil za mnou jednou, dvakrát denně.  Teď byl čtvrtek odpoledne, pátý den mojí hospitalizace. Infuzi už mi vyndali a cvrkot kolem mojí postele se pomalu stabilizoval. Moje břicho taky.

„Já si z vás udělám žebřík do šestatřicátýho týdne.  Ať se vám to líbí nebo nelíbí!“

„Mně se to líbí,“ utlumil měkce a cíleně moji agresi. Potměšilý úškleb vševědoucího fauna nahradilo teplé, do nebe zvoucí pousmání.

Skrz zavřené okno padaly do mého studeného nemocničního pokojíku opožděné paprsky podzimního slunce a kreslily na zdech i na bílém povlečení jemné zlaté ornamenty. Jeden z nich se laškovně usadil Gralovi ve vlasech. Pozorovala jsem ty sluneční hrátky mírně zhypnotizovaná.

 „A je to reálný? Ještě pět tejdnů?“

„Já si myslím, že to reálný je,“ řekl čaroděj pomalu, s rozvahou. „Protože vás znám.“

Podzimní paprsek mu pomalu klouzal přes čelo až k rozepnutému límečku doktorské košile a umazával vrásky i léta v Nábřežní. Zavřela jsem oči, rozhodnutá soustředit se jenom na hlas, tón, barvu a významové posuny...

„Ale hlavu za to nedám, aby bylo jasno!“

„Já vám ji taky neutrhnu!“

Zasmál se, vyskočil z křesla a poklepal mě po rameni.

„Tak se držte. Kdyby se něco dělo, zavolají mě, dneska mám službu. Ale nic se dít nebude!“

Dveře se zavřely a já jsem se zase začala modlit. Jako tenkrát před lety. Modlila jsem se od té doby mnohokrát, ale nikde, ani v té nejdůmyslnější katedrále, jsem necítila tak silnou a obapolnou rezonanci, jako v Nábřežní.

 „Pane Bože, pomoz mi, ať to mimino donosím,“ šeptala jsem do zdi, do polštáře, do ticha. „Ať se narodí zdravý a v pořádku. Protože já si vážně nejsem jistá, jestli všechno, co dělám, je úplně košer. A když to dobře dopadne, tak ty nekošer věci prostě zruším a vymažu a obětuju. Však ty dobře víš, o čem mluvím!“

…

„Taky jsem u něj ležela, na začátku,“ vzdychla ta krásná blondýnka vedle mě zasněně. „Asi tři týdny. Jeden blbec na ultrazvuku mi tenkrát řek, že určitě potratím, a já jsem pak dva dny jenom brečela…do velký vizity, pamatuju si to přesně! “   

Vůbec se jí to nepodobalo. Vypadala jako elfí královna, vysoká, sebejistá, zvyklá rozkazovat a přijímat dary.

„Čaroval?“

„Byl rozzlobenej. Že prej je to nesmysl. Že už viděl spoustu horších těhotenství, který se udržely. Že se mám o to dítě rvát jako kůň!“

Vzpomněla jsem si na své modlitby i zarputilé sliby.

„V kterym si byla, Marie?“

„V desátým. Teď jsem v šestatřicátým. Ten na tom ultrazvuku byl pěknej idiot, co?“

Marie ztichla, vánoční stromek zářil uprostřed potemnělé Nábřežní a já jsem přemýšlela o náhodách, které nejspíš žádnými náhodami nejsou…

Najednou zmizela ta prvotní opuštěnost a melancholie. Naplnil mě sváteční pocit všeobjímající lásky, smířlivosti a dobré vůle, připadala jsem si jako miminko, které před usnutím kolébá stará hodná chůva v náručí.

„Možná jenom neuměl s tebou správně komunikovat, Marie. Ten na tom ultrazvuku. Podcenil tvého bojovného ducha...“

„A jakej je v tom rozdíl,“ frkla Marie a odhodila do koše zmačkaný kelímek od capuccina. „Jakej je v tom rozdíl, prosímtě? Můžeš mi říct? Můžeš mi to vysvětlit s těma svejma znalostma a zkušenostma? Víš, jak mi bylo? Jak jsem se cítila těch pár dní? Je mi čtyřicet, Terezo, na další dítě už bych nejspíš nikdy odvahu neměla!“

Barevné koule na vánočním stromě zářily jako duhový slib a bílý andělíček nad Mariinou zlatou záplavou se na mě konejšivě pousmál.

A tady končím. Adventně. S nadějí, že pacientky pana doktora Šmerala i jeho rodina na něj budou stále s láskou vzpomínat.

A koho nosíme ve svých hlavách a srdcích, ten je tu s námi napořád.