Loučení, loučení… aneb veselé vzpomínky na Otce Františka

Poslední týden školního roku bývá náročný. Výlety, vysvědčení, rozlučky. Dva měsíce se neuvidíme, důvod k oslavě, říkáme si svorně koncem června. Letos však od nás po pěti letech odchází školní kaplan a spirituál, Otec Franti

Ale nedá mi to, podělím se o několik vzpomínek na našeho Otce Františka. Abyste si udělali představu, kdo je školní spirituál a proč je jeho role tak nesmírně důležitá.

Už ani nevím, kdy jsem Františka ve škole potkala poprvé, pravděpodobně to bylo při mši na začátku školního roku. O pár let mladší než já, od pohledu žádný asketa. Do měsíce si tykal s celým učitelským sborem (možná by se našly nějaké výjimky, ale já si na žádnou nevzpomínám). Postupně nás všechny v pravidelných intervalech vytáhl na pivo či na oběd a brzy nás znal jak své botky. Kdykoli jsem ho potkala na chodbě, byl obklopen rojem studentek a studentů. „To je můj fan klub,“ řekl mi jednou vesele. Co se popularity týče, mohl s ním soupeřit jen náš krásný sbormistr, ale i ten by to možná projel, ačkoli vypadá jako filmová hvězda. František má mnohem podstatnější dary.

Plesy. Zatímco ostatní kolegové (a je jich na našem gymnáziu opravdu hodně) na školních plesech rozebírají nesmrtelnost chrousta u láhve červeného, náš školní spirituál vždycky tančil. A výborně! Nezadané kolegyně tak měly šanci alespoň jednou za večer zavířit v rytmu valčíku či polky, a to s tanečníkem, kterého by jim leckterá zadaná tanečnice mohla závidět.

Maturitní večírky. Ty, stejně jako plesy, zavíral téměř vždy Otec František. Jednou jsme hned po vydařeném večírku dorazili na mši, spojenou s rozdáváním vysvědčení. František ji bravurně odsloužil, dokonce pronesl jedno ze svých nejlepších kázání. Šla jsem ho pochválit, vyčerpaný a poněkud zašedlý mi z posledních sil poděkoval a zachrčel: „Teda nevím, kolik jsem těch piv v noci měl, ale dát si ještě jedno, už bych to nezvlád!“

A na závěr moje biřmování. Každý biřmovanec si může vybrat jméno světce, kterého chce za patrona. Já jsem se ovšem rozhodla, že budu mít patrony dva – sv. Marii a sv. Pavla. František se mi nejprve snažil vnutit Pavlu či Pavlínu, namítla jsem ovšem, že potřebuji alespoň jednoho chlapa. Nakonec to prošlo – Otec František oznámil moje biřmovací jména s výmluvným pohledem (ona je cvok, ale nebudeme jí bránit) a já jsem MARIE a PAVEL. Nutno podotknout, že jiný spolubiřmovanec si minulou neděli v nebušickém kostele vybral za patrona sv. SATURNINA!

To jsou tedy vzpomínky na našeho školního kaplana, nezapomenutelného Otce Františka.

Měj se v jižních Čechách krásně a pamatuj, že nás se tak lehce nezbavíš!