Kdybych vás sexuálně obtěžovala, nazujte mi taneční střevíčky

 „Lezeš mi do postele!“ houkl na mě včera můj tanečník. „Prosím?“ Jsem slušně vychovaná, do lože se nikomu nevnucuji. Jistěže existují jisté situace, možná by se našel někdo, kdo … ale při slowfoxu?

A takhle je to pořád. Odtančíme nějaký úžasný tanec, já téměř nedýchám,  tetelím se, že jsem nepopletla kroky, že jsme se nezasekli, neskáceli, nehodili rybičku, a odměna?  „Pravá noha ti šla blbě a levá se zasekávala. Kyčle proti kyčlím. Těžkneš! Nejdeš! Myslíš!“

„Nemysli. Narovnej se. Dlouhé kroky. Krátké kroky. Teď jsi měla jít rovně, co to děláš, ŤAP, ťap, ťap, slow, quick, quick, to je hrozný, zase myslíš, nemysli a jenom choď!“

Mám jedno oko. Kratší nohu. Pohybuji se po světě rychlostí střely a děsím lidi jadernými výbuchy. Už jsem si zvykla. Oni ne. Ale když pluji po parketu (a snad ani nepajdám), výbuchy se odkládají.  Slunce zvolna zapadá za mořskou hladinou a delfíni vystrkují hlavičky.

„Nespi!“ dloubou do mě kamarádi, kteří plynou kolem a evidentně se při pomalých tancích nudí. Já nespím. Když otevřu oči, vidím tu paní v krátkých růžových šatech, které se jí rolují pod zadkem, a toho pána v bílé košili, který místo waltzu houpe medvědí tanec, a přestanu se soustředit na svého tanečníka. Začnu dělat chyby. Zavřete někdy při waltzu nebo při slowfoxu oči a nechte se vést. Půjde vám to o sto procent lépe - platí samozřejmě jen pro dámy, protože pánové musí mít oči stále otevřené!

„Vidíš toho chlapa v pruhované košili s tou v těch oranžových šatech? Podívej se, jak se snaží nacpat do figur a nejdou do rytmu! No to je strašný! A tamhleten neumí kroky, ale jede na hudbu! Ta v těch barevnejch šatech dobře kroutí zadkem! Vidíš to? Vidíš, co s ním dělá?“

Haleluja! Tanec je úžasná věc. Jedna z mála patriarchálních zábav, které nám ještě zbyly. Hýčkejme si ji. Nedejme si ji vzít. Když se nenecháme občas vést, co z nás zbude?

„A do postele ti nelezu!“ syčím v krátké pauze mezi polkou a sambou. „Jak si vůbec můžeš dovolit říct mi něco takovýho na parketu!“

„Já mám svůj prostor, ty máš svůj prostor,“ zaculí se můj tanečník. „Ty se mi do toho mýho pořád cpeš! Tomu se říká postel!“

Pěkné, že mi to vysvětlil.

Až mi tuhle větu kdokoli řekne v jiné situaci, vklouznu mu do náruče a zatančím si s ním slowfox!