Čuňákova sebevražda

Čuňák byla loď. Krásná nová deblkanoe, kterou jsme dostaly s Danielou řečenou Dódy do opatrování při sjíždění řeky Otavy. Asi že jsme byly nejmenší a nejlehčí posádka. Nebo proto, že Dódy byla tak blonďatá a měla sladké dolíčky ve tvářích.

Ale možná, že ta loď byla od začátku nějak podivně úchylná nesnesla představu, že by v ní měl sedět nějaký chlap. A tak si nás vybrala. Kdo ví...

Ve skutečnosti se jmenovala Tučňák, ale jako se z tuňáka stal luňák a z Luňáka náš hlavní vedoucí, z naší krásné zavřené laminátky se stal Čuňák. Neptejte se proč. My s Danielou jsme byly vyhlášené slušňačky.

Zrovna jsme v oddíle procházeli nějakou krizí, co se mužských kormidelníků týkalo. Vždycky bylo lepší jet s chlapem, který uměl pořádně zabrat a dodal ustrašenému háčkovi odvahu i v nejhrůznějších peřejích, ale ta záplava malých upištěných holčiček, které s námi toho roku jely prvně na puťák, přiměla vedoucí k drastickým opatřením.

„Viktor a Tom pojedou s mrňavejma,” rozhodl Luňák. „Další mrňavý si rozeberou vedoucí - já se Štikounem vezmeme po dvou holčičkách na otevřenou kanoi, Hanka a Alena poberou prťavý chlapečky. A Dódy s Terkou to zvládnou samy, nejsou to žádný zelený salátky, je jim už patnáct.“

„Holky pojedou spolu?“ zeptal se Štikoun nedůvěřivě. „Jsme pojištěný? Zvaž to Luňáku!“

„Po třech letech už je ta loď snad bude poslouchat. A budeme jim cestou radit, Štikoune!“

Za odměnu nám dali toho Čuňáka. Nového, krásného, modrobílého.

Vůbec nikdo netušil, že je to Čuňákova první a poslední plavba. Že pod Štěkeňským jezem čeká pověstný Čuňákův ledovec.

Sedla jsem si tenkrát dozadu. Kvůli zatížení. Dódy vážila třetinu metráku i s lodním barelem.

První den jsme bezpečně dojely a utábořili se nad Štěkeňským jezem. Krásný, teplý večer, krásný, bezpečný jez. Usínaly jsme smířené se světem, s Čuňákem, s komáry i s Luňákem a Štikounem. Tajně jsme je milovaly. Tehdy ještě Dódy milovala Štikouna, proto jsme spolu mohly jet na jedné lodi.

„Pustíš mě zejtra na kormidlo?” zeptala se před spaním konverzačně.

„Až si trochu zvykneme. Musela bych ti zadek vycpat šutrama, jinak se zapíchneme do jezu,” namítla jsem celkem logicky. Dódy nic neříkala. Čuňák sladce snil svůj otavský sen. Tedy alespoň budil ten dojem, když jsme po táboráku seděli s Luňákem a Štikounem u řeky.

Ráno jsme vyrazili brzy a zostra. Blížil se další jez a temně hučel.

Možná jsem si pořádně neprotřela oči říční vodou. Možná jsem snila za denního světla o Luňákově úsměvu na dobrou noc. Možná Čuňák tohle všechno vytušil a rozhodl se řešit vše radikálně.

Ostatní lodě se houfovaly u pravé strany neprůjezdné propusti. Mířily jsme k nim. Šlajsna bublala a vůbec nevypadala přátelsky.

Ponořila jsem pádlo, odlomila záď a Dódy začala ječet. Proud rval naši krásnou a lehkou loď přímo do pekelného kotle.

Dódy vyskočila z lodi, já hned po ní. Něčí ruce nás vytáhly na betonový pilíř. U Čuňáka se zázračně zjevil Štikoun. Snažil se ho vyrvat proudu a nepříčetně řval:

„Co ste dělaly, nány blbý!“

Otava mu radostně strhla trenýrky.

Smrtelně bledý Luňák sklouzl ke Štikounovi. Čuňák se dál snažil proplout rozbitou šlajsnou. Nakonec se nechal trochu povytáhnout nad betonové pilíře a popleskat po laminátu.

Pak se vysmekl proudu i svým zachráncům, vyčítavě sebou škubl a zapíchl čumák rovnou do jezu. Skočil elegantní šipku pod traverzu.

A bylo po Čuňákovi.

Vytáhli ho na dvě půlky. Dódy utopila foťák, kapesné i rovnátka. Luňák se mnou dva dny nemluvil. Štikoun mi dva týdny nadával.

A Čuňák? Tak krátký život si nezasloužil.

Dodnes si říkám, jestli se neurazil kvůli tomu jménu

Každopádně nás s Dódy  na jednu loď už nikdy neposadili. Dostaly jsme zpátky odřené, záplatované kýly a mužské kormidelníky. A naše lodě přestaly páchat sebevraždy.

Spi sladce, Čuňáku. Ať ti Otava zpívá třeba tu Řeku, co věčně hučí v klínu skal...